Last Hardrock Outsider

VOIVOD - Praha, Futurum, 7.září 2018

Dva týdny před vydáním čtrnáctého řadového alba „The Wake“ vyrazili kanadští VOIVOD na evropské turné, které zahájili v Praze koncertem v klubu Futurum na Smíchově. Nezaměnitelní inovátoři potvrdili, že jsou stále kapelou, se kterou si žádnou jinou nemůžete splést. Bylo tomu tak již před třiceti lety a je tomu tak i nyní, kdy VOIVOD chytají další ze svých pověstných fazón s příchutí dosud neidentifikovatelné anorganické hmoty. Postupem let si svou thrashmetalovou platformu pozoruhodně upravovali, obohacovali ji až z toho kolikrát vyšel spíše progresivní rock zvláštního ražení, ale vždy zněli svojsky, osobitě, tak jako nikdo na světě. Poháněni bohatou imaginací jejich šéfa, bubeníka Michaela „Away“ Langevina, jinak od mladých let zapáleného fanouška sci-fi literatury a cyber-punku, se tak dnes dostávají do situace, kdy znovu začínají sklízet plody své dlouholeté práce i co se týče zaplněných sálů. Jakoby větší část posluchačstva dnes konečně do těch jejich mimozemských příběhů dorostla.


 

Ano, ve Futuru bylo poměrně slušně plno a celý koncert se nesl ve skvělé, fandovsky zaujaté atmosféře. I s dvěma stále ještě nováčky, kytaristou Danielem „Chewy“ Morgrainem a baskytaristou Dominiquem „Rocky“ Larochem se budoucnost VOIVOD zdá dnes opět zářivá, otevřená novým neočekávaným dobrodružstvím, což by brzy vydaná deska měla potvrdit, zvlášť když už předchozí počiny, jako comebackové album „Target Earth“ a EP „Post Society“, potvrdily dlouholetou výsadu originality v tvorbě Kanaďanů. Na této kapele bylo ostatně vždy nejcennější, že v každém svém období zněla tak trochu jinak, aniž by tím ztratila na svém typickém DNA. Umělecká stránka věci ostatně hrála v jejich případě prim už od poloviny osmdesátých let, kdy se, ještě coby pionýři agresivního thrash metalu, snažili o boření tabu poněkud jinými prostředky, než tomu bylo kolikrát v době pozdější, poznamenané větší škálou muzikantských schopností.

 

Už první dvě skladby vypuštěné z novinky - „Obsolete Beings“ a „Always Moving“ - zní velice zajímavě a jsou příslibem velkých věcí, tedy hlavně stavu, že laťka nastavená předchůdci nebude výrazně snížena. I naživo obě položky zní výtečně a celkový dojem budí výhradně pozitivní, neboť kromě vždy skvělého řemesla obsahují i onen tolik typický psycho-esprit a atmosféru setkání s čímsi prapodivným a takřka mimozemským. Zkrátka a dobře zvuk nových VOIVOD je stejně divný a autentický jako v případě jejich klasik, díky čemuž skupina náleží mezi těch několik málo vyvolených, kterým jsou jejich fanoušci věrní až za hrob.


 

Do role předkapely byla v pátek nominována čtyřčlenná švédská úderka MAGGOT HEART, ze tří čtvrtin ženská rock´n´rollová formace existující zatím pouze tři roky, ve své tvorbě kombinující garážový rock s prvky alternativních kytarovek po vzoru SONIC YOUTH. V čele této formace stojí dvaatřicetiletá zpívající kytaristka Linnéa Olsson, dosud známá především z projektu THE OATH, který na dva roky dala dohromady s Johannou Sadonis, dnes šéfkou německo-švédské stoner-rock formace LUCIFER. Hudba MAGGOT HEART má sice poněkud daleko k metalovému zvuku. Posluchač v jejich případě po nějaké době zjišťuje, že skladby stojí a padají se stále podobnými postupy, ale jako oddechovka, která má potenciál navnadit na hlavní hvězdu večera zafungovali v pátek docela obstojně. Poměrně podivínský projekt má za sebou dvě řadovky - debut „City Girls“ a aktuální dvojka „Dusk To Dusk“. Na šéfce byla trochu znát nervozita a ne úplně zvládnutá role spojovacího článku mezi kapelou a návštěvníky, jakoby ti hudebníci okolo ní byli jenom nějakými nájemnými žoldáky, co koncert odehrají a tím jejich funkce končí. Alespoň tak na mne působili. Koncert ukázal, že skupině schází především zajímavé skladby, ale také vnitřní interakce mezi hudebníky a to hlavní na čem stojí jejich pódiová prezentace, budiž přisouzeno spíše určité obecné stylizaci.

 

To zkušení kybernetici VOIVOD byli zcela jiným šálkem kávy, protože od prvních tónů třaskaviny „Post Society“ dokázali vlítnout zprudka do dění, takže měl Denis „Snake“ Belanger v jeden moment vůbec co dělat, aby se probojoval z chumlu rukou fanouškovského osazenstva zpět na pódium. Lidi jej prostě nadnášeli nad svými hlavami kamsi do neznáma, byť se tomu letitý matador bránil. Svými nekoordinovaně klátivými pohyby a skoro až Lábusovskými gesty dodal postavě hlavního konektora mezi kanadskou posádkou a fanoušky dostatečný psycho náboj. Zvuk VOIVOD byl ten večer velice čistý a tradičně velmi divný, respektive patřičně mimozemský, chladný a odlidštěný. Zkrátka v nejlepší možné formě. Awayovi chaotické beaty poháněly každou ze skladeb naprosto úžasným způsobem, čemuž byl přizpůsoben i výběr materiálu, jehož základ tvořily hlavně písně z nejúspěšnějšího období – tedy druhé poloviny osmdesátých let. Hned druhá „The Unknown Knows“ (asi nejznámější položka z vrcholného alba „Nothingface“) patřila k stěžejním momentům koncertu, stejně tak věci jako „Psychic Vacuum“ nebo „Technocratic Manipulators“ z desky „Dimension Hatröss“. Když se však sálem rozezněl ústřední agresivní riff songu „Ravenous Medicine“, byli už všichni definitivně lapeni a napojeni na voivodí orbit.


 

Obě nové skladby „Obsolete Beings“ a „Always Moving“ za klasikami nezaostávaly a myslím si, že mají do budoucna velkou šanci se zařadit mezi koncertní stálice programu kapely. Jisté odlehčení z mého pohledu značily dvě věci z počátku devadesátých let, jmenovitě rozverně punková „The Prow“ z „Angel Rat“, která platí za asi nejchytlavější hitovku kapely v jejich diskografii, a pak znamenitá prog-rocková katarze „The Lost Machine“ z alba „The Outer Limits“. Na složení set-listu bylo tudíž poznat, že se kapela snaží svůj program vyvážit a rozprostřít mezi více nahrávek svého pestrého portfolia. Oba nováčci po celý koncert váleli a už teď je jasné, že se stali právoplatnou náhradou, přičemž zejména pozice kytaristy Daniela Morgraina nebyla na začátku vůbec jednoduchá, neboť nahradit Piggyho se jevilo jako úkol takřka nemožný. Chewy jej však zvládl na výtečnou. Znamenitý koncert tak byl zakončený ve velkém stylu vypalovačkou „Overreaction“ a fanoušci dokázali, že VOIVOD patří mezi ty kultovní šťastlivce, jejichž základna ani s věkem fans neztrácí zapálenost, nadšení ani početní zastoupení, spíš bych řekl pravý opak. Že by tu jejich hudbu začalo po třiceti letech více lidí skutečně chápat? Až jsem se nad tím plným sálem musel usmívat.



10.09.2018Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz