VOIVOD - Post Society EP

90%

U kanadských vizionářů se momentální forma pohybuje někde mezi velmi dobrou a doslova životní, zdá se, že se jim od nástupu Daniela Mongraina na uvolněný post kytaristy všechno daří. Zacelit jím místo, zvlášť po tak osobitém muzikantovi jakým byl vždy Piggy (Denis D´Amour), bylo zpočátku velmi riskantní. Vždyť kdo by čekal, že si s nelehkým úkolem vyrovnat se jednomu z nejosobitějších strunotepců metalové scény poradí prakticky úplně neznámý hudebník? Jenže všechno si sedlo doslova na výbornou a Chewy (přízvisko jaké Daniel po svém nástupu do VOIVOD v roce 2008 přijal) se stále ukazuje jako ta nejlepší možná volba, ať už co se týče zachování všech zvukových složek nástroje svého předchůdce, tak pokud se jedná o lidský i skladatelský vklad, až po vlastní herní brilanci a posouvání kytarové práce VOIVOD o vlastní progresivní prvky. Přesněji řečeno, Chewy ctí historii a zároveň kapele citlivým způsobem přidává mnohé vlastní ingredience, výsledkem čehož bylo zejména tři roky staré fantastické album „Target Earth“, na které letos VOIVOD navazují prostřednictvím EP „Post Society“. Mimořádně povedeným materiálem, který vlastní psychotické turbulence snad ještě intenzivnější síly, než tomu bylo u neklidných vyvrhelů cyber-prostoru v bájných osmdesátkách.

Předně chci říci, že s „Target Earth“ se tenkrát v roce 2013 Kanaďané sebevědomě vrátili na výsluní progresivněji laděné metalové hudby, tedy na území, kde se prakticky (dle mého) dvacet let nenacházeli. Má verze jejich příběhu totiž zní tak, že po albu „The Outer Limits“ z roku 1993, kdy z kapely odešel Denis Bélanger alias Snake a nastoupil do ní řvoucí baskytarista Eric Forest, se stali VOIVOD na pět let tak trošku jinou kapelou. Ta v nové etapě ze svého kouzla něco ztratila (osobitý zvuk jen do určité míry, bláznivě punkoidní ráz skladeb ve všech ohledech, atmosféru která pojila tvrdší momenty s jemnějšími však také spíše ztratili) a něco jiného naopak získala (agresivitu, strojovost, tvrdost, nelidskost) a protože toho ztraceného bylo v jejich případě víc než toho získaného, s hodně skutečnostmi bojovali a nikdy to ve složení Away/ Piggy/ Forest nebylo zcela ono. Snake byl prostě jenom jeden.

Další tři řadovky z let 2003-2008, na kterých už byl Bélanger opět u mikrofonu, je nezastihli zrovna v optimální formě, což bylo patrné z materiálu, který spíše než osobitým a nebojácným dojmem působil tak nějak polovičatě, rockově a o dost klasičtěji. Samotný Snake se nepouštěl do takových šíleností jako v minulosti (nebo jako nyní) a vše působilo jako hra na jistotu, mimo jiné za účasti Jasona Newsteda u baskytary. Tou dobou však přišel nejtěžší moment VOIVOD, protože Piggy své onemocnění nepřežil a kapela odhodlaná pokračovat našla až po třech letech právě v Chewym tu správnou náhradu, přičemž to dlouhou dobu vypadalo (a bylo by to logické), že VOIVOD končí. Po deskách „Voivod“, „Katorz“ nebo „Infini“, kde je ke slyšení naposled Piggyho kytara, došlo k novému zážehu. K baskytaře se vrátil původní člen - Blacky (Jean Yves Theriault) a ke kytaře výše zmíněný Chewy, výsledkem reunionu bylo právě album „Target Earth“, kde se VOIVOD ukázali snad nejsilnější od časů „Nothingface“ (1989).

Dnes v kapele Blacky znovu není a jeho místo nedávno obsadil jistý Dominique Laroche alias Rocky. Na kvalitě nových skladeb to však poznat není. Awayův (vl.jménem Michael Langevin -bicí) tým dnes působí velmi ujasněným dojmem a na začátek roku 2016 připravil naprosto fantastickou mini-kolekci pěti songů, ve kterých je soustředěno to nejlepší, čeho by snad mohli být tito bájní Kanaďané v současné době schopni. Psycho smrště „Post Society“ a „Forever Mountain“, kde Chewyho kytarové běhy překrývají několik dimenzí matrixovského cyber-prostoru, vzájemně se deformují a ohýbají jej, případně sviští v matematických kosočtvercích jako linky jedniček a nul, respektive brousí digitálem jako vystřelené projektily vzduchem, mění rychlost a zbarvují okolí, odkrývají nové hodnoty zvukového spektra, zkrátka a dobře jejich kytarová struktura je natolik nezaměnitelná, až si posluchač musí položit otázku, zdali tahle kapela někdy zněla nebezpečněji? Nebo snad odvážněji? Těžko říct, rád bych řekl - ne, ale znám historii VOIVOD. Úspěch slyším v tom, že nový materiál za klasikou nezaostává, ...velký úspěch.

Snakeův hlas k nám dopadá z dimenze Hatrössu a evokuje projev post-humanoidního punka, bojovníka za svět bez řádu. Energicky pulzující beaty jsou připraveny každou chvíli k obratům a jejich nekoordinovanost dodává skladbám na opravdové bezútěšnosti. Člověk je doslova v šoku, že tahle přes třicet let stará formace i v roce 2016 světu diktuje, jak znít moderně a naprosto nezaměnitelně. „Fall“ začíná v poklidnějším tempu, ovšem časem se skrze opar melancholie vyvine do mnohem dravějších a strukturálně progresivnějších chvilek. „We Are Connected“ jsou opět klasičtí VOIVOD, svištící horním prostorem astrálního velkoměsta napříč budoucími věky. To však neznamená, že jde o přímočarou palbu od začátku do konce, osmiminutová skladba totiž vlastní ve střední části snové pasáže obohacené o bohaté kytarové rejstříky a progresivnější vyhrávky, aby se po obhlížení panoramat všech železobetonových vzdušných zámků VOIVOD odhodlali vřítit střemhlav do stoky Down Townu. Vše zakončuje předělávka „Silver Machine“ od HAWKWIND, což je poměrně rock´n´rollová skladba ze sedmdesátých let, se kterou kdysi dávno space-rockeři bodovali. Myslím, že i podání VOIVOD má hodně co do sebe a přizpůsobilo tento song také jejich světu. Celkově tedy naprosto vynikající EP.

25.02.2016	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz