Last Hardrock Outsider

VLÁDCI CHAOSU - Kult metalového undergroundu nebo živly pro kriminál?

Někdy se člověku stane, že dělá recenzi a ono to nejde. Snaží se, ví přesně, co chce sdělit světu, ale pořád se ne a ne vymáčknout. V takovou chvíli je dobré udělat si pauzu a podívat se na téma z jiné strany – třeba si pročíst, jak dané album nebo film vidí ostatní. Přesně tenhle model jsem vyzkoušel při sepisování dnešní recenze a zjistil, že film „Vládci chaosu“, který já považuji za velmi povedený, u metalové veřejnosti vyvolal silné kontroverze a často až zuřivé odmítání. Nabízí se tedy možnost oba pohledy srovnat.


Na začátku si musíme shrnout fakta – příběh Euronyma, Grishnackha a postav okolo nich je sice notoricky známý, protože je ale děj celého filmu právě o nich, pár slov to přece jen chce. Vše se odehrává na konci osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy se ve skandinávském Norsku zformovala extrémní metalová scéna, která začala produkovat specifické pojetí tvrdé hudby, tzv. true norwegian black metal. Doprovázelo ho typické prostředí plné metalových a protináboženských atributů jako všude jinde po světě, ve Skandinávii to ale pár magorů začalo brát vážněji než je zdrávo a na konci všeho bylo skoro dvacet vypálených kostelů a několik mrtvých lidí. Většina viníků zanedlouho skončila v kriminálech, black metalová scéna se postupně zcivilizovala a protože produkovala skutečně nadprůměrnou hudbu, proslavil se tento styl po celé planetě. Na zločiny původních black metalistů se pak začalo s odstupem času hledět spíš jako na nějaké mýtické legendy. Film „Vládci chaosu“ ale teď po letech všechno nepříjemně otevírá a ukazuje, že to tehdy bylo velmi reálné.



Jedna věc je totiž číst si články o norských událostech někde na webu, něco úplně jiného je ale vidět na plátně a tedy rovnou před nosem grázly, kteří týrají zvířata, ničí kulturní památky a zabíjejí lidi, kteří je prosí o milost. To už není žádná drsná image, to jsou činy kriminálníků, které byste v reálu nechtěli potkat ani v poledne před policejní stanicí. Otevírá se tak problémový moment, kdy desítky tisíc fanoušků (a já samozřejmě mezi nimi) hltají hudbu kapel, jejichž minulost se jim v podstatě z duše protiví. Přesně si pamatuju, jak jsme v půlce devadesátých let řešili, jestli poslouchat MAYHEM nebo EMPEROR, když se jejich členové dopouštěli takových ohavností. Zvítězil samozřejmě módus soustředit se jen na hudbu a na to druhé prostě nemyslet, jinak by normální člověk asi těžko mohl vzývat třeba geniální album „In The Nightside Eclipse“, když tři ze čtyř autorů desky skončili ve vězení za násilné trestné činy, jeden dokonce za vraždu.



Spousta lidí si stěžuje, že scénář filmu je pouhá snůška polopravd a že to takhle tenkrát vlastně nebylo. No já nevím, pročetl jsem za ty roky myslím všechny česky psané články o daném období a všude se píše zhruba to, co se odehrává ve filmu. Výjimkou je úplný konec, kde scénáristé z kytaristy Euronyma nesmyslně udělali napraveného hrdinu a ještě do toho přimotali kýčovitou milostnou zápletku s fiktivní ženou-vampem. Jinak mi ale není jasné, odkud dotyční berou informace o jiném průběhu událostí. Nejsem si vědom, že by se objevil nějaký „štěchovický poklad“ s archivem Euronymova „vnitřního kruhu“, a samotní aktéři tehdejších událostí většinou zarytě mlčí, pominu-li vývody hraběte Grishnackha prošpikované různými antisemitskými bláboly. Rozmohly se také informace, že samotní muzikanti projekt zcela zavrhli a zakázali v něm použít jejich hudbu, třeba skladby MAYHEM ale ve „Vládcích chaosu“ normálně zaznívají. Na druhou stranu ale asi nějaké problémy s autorskými právy přece jen byly, protože třeba v jedné scéně je malůvka na obalu debutního alba BURZUM nahrazena šedou plochou. Většina vizuálu ve filmu však naopak odpovídá realitě, dokonce se natáčelo na mnoha autentických místech a pracovalo se i s původními fotkami a videi, které se podařilo velmi zdařile infiltrovat do hraných scén.



Důvodem, proč jsou ortodoxní black metalisté rozpálení do běla, je také pojetí filmu. Alespoň v první půlce se nese v poměrně nadlehčeném duchu a nemá strach si ze smrtelně vážných norských figur pořádně vystřelit. Ukazuje je víceméně jako partu puberťáků, kterým jde hlavně o to poslouchat muziku, dělat bordel v ulicích, nalívat se pivem a šukat metalistky. Ti ortodoxnější si pak pěstují sektu, která je lapena do svých vlastních klišé a rigidních pravidel, i když se přesně proti takovému chování vymezuje. Fanoušek black metalu tak v žádném případě nesmí nosit nášivku SCORPIONS, nesmí připustit, aby jeho jméno znělo křesťansky, a na pošťákovu otázku, jestli doručil balíček na správnou adresu, musí odpovědět infernálním skřekotem. Jinde zase režisér filmu Jonas Åkerlund dokáže ve smrtelně vážné chvíli odpálit scénáristický šrapnel a ukázat třeba satanistického guru, jak řeční o metalové válce, načež ho přeruší prodavač kebabu, že objednávka je hotova. Takových situací, při kterých člověk nepostižený „true norwegian“ syndromem vybuchuje smíchy, jsou ve filmu desítky a Åkerlund zde evidentně chce rozbořit mýty o nedotknutelných polobozích se zachmuřenou tváří.



Aby ale nevznikl dojem, že „Vládci chaosu“ jsou jen nějakou veselou podívanou na metalovou mládež – základem filmu jsou pochopitelně už zmíněné temné události, za kterými zůstávala spáleniště, policejní vyšetřování a pohřební vozy. Åkerlund i tyhle okamžiky dokázal pojmout naprosto mistrně a navíc je mezi zmíněné odlehčené scény nastříhat tak, že před obrazovkou ve vteřině umlká ťukání lahváčů se smíchem a střídá ho přiškrcené ticho s pocitem hnusu. Extrémně těžká je třeba scéna, kde zpěvák Dead páchá sebevraždu – tady už to není démon na pódiu, nýbrž rozsypaná troska, která si posrala život. Ještě hnusnější je „akce“ bubeníka Fausta, který ubodá k smrti nevinného člověka a vzápětí se tím chlubí svým stejně psychopatickým kámošům.



Co ještě musím zmínit, je výběr herců. Ze začátku jsem si nedovedl představit, že bych se dokázal vžít třeba od výkonu Rory Culkina – představitel kytaristy Euronyma je totiž strašně podobný svému známému bratru Macaulayovi a když člověk vidí tenhle ksicht, okamžitě se mu vybaví americký klouček z filmu „Sám doma“, jak háže kuličky pod nohy dvěma blbcům v obchoďáku. Byl jsem ale překvapený, jak Rory v severských kulisách funguje – roli metalisty, ze kterého se postupně stává malý diktátor „světoznámý po celém Oslu“, dává úplně s přehledem a třeba ve chvílích, kdy mu přepne a začne ve své kanceláři pod obrazem Ericha Honeckera vykládat svá moudra, je naprosto dokonalý. Hodně kritizovaný je herec, který ztvárnil Vikernese, a je pravda, že poněkud oplácaný Emory Cohen vyzáblému Norovi moc podobný není, na druhou stranu svoji roli psychopata, který se postupně dere „ke slávě“, předvedl také výtečně. O dalších figurách bychom se mohli bavit hodiny, teď ale zmiňme už jen zajímavou situaci, kdy vokalistu Attilu Csihara, nahrávajícího ve studiu album „De Mysteriis Dom Sathanas“, ve filmu ztvárnil jeho vlastní syn.



Ve finále jsem hodně rád, že si do režisérského křesla „Vládců chaosu“ sedl právě Jonas Åkerlund. Je to člověk, který má osobní zkušenost se skandinávskou scénou (kdysi bubnoval v BATHORY), takže dokázal do filmu dostat potřebný death/blackový smrad. Dnes už je ale úplně jinde a umí ukázat všechny zmíněné věci na plnou hubu a se sžíravou ironií, což by nějaký milovník DARKTHRONE nebo BURZUM měl asi problém. Filmu navíc nesmírně prospívají Jonasovy obrovské zkušenosti s natáčením videoklipů – celé dvě hodiny jedou v dynamickém tempu, snímek je pojatý vlastně jako kombinace hudebního videa s akčním filmem a Åkerlund vše navíc tisíckrát prokládá drobnými dějovými rozbuškami a detaily, které výborně fungují. Nebudu tady všechny rozepisovat, ale musím říct, že mi Jonasovo pojetí naprosto sedí a jsem rád, že příběh od severských fjordů zpracoval právě takhle.


Ortodoxní vyznavači true norwegian black metalu asi moc nadšení nebudou, ale za mě tihle „Vládci chaosu“ přinesli světu daleko víc, než nějaká přiblblá oslava zidealizovaných „hrdinů“. Jak to vidíte vy?


04.06.2019Diskuse (12)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Josef
10.06.2019 08:56

Film není špatný, ale pro mě celá scéna stojí za houby.

 

DarthArt
04.06.2019 21:39

No to jo, ale já ho dřív nepoužil, vždycky akorát kapela album.

 

Stray
04.06.2019 20:30

Darth: Ten systém s názvem filmu, pomlčkou a sloganem tu byl odjakživa.

 

DarthArt
04.06.2019 19:37

Saha: Máš pravdu, byl to prý hlavní zdroj. Ale proti té knize se ti hudebníci z Norska taky vymezovali, nevím o co jim jde, když sami nechtěj říct přesně jak to bylo. Možná udržujou tu mlhu schválně, aby to ještě chvilku prodávalo...

Stray: Nemyslel jsem přímo ty slova a pořadí, spíš ten Tvůj systém "Název filmu, pomlčka, údernej slogan".

 

Saha
04.06.2019 19:01

Pokud se nepletu, tak film je inspirován knihou Lords Of Chaos - https://www.nejlevnejsi-knihy.cz/kniha/lords-of-chaos.html Tu jsem kdysi četl, film neviděl - ale ani ta kniha prý není 100% dokument...

 

Stray
04.06.2019 16:05

Motley Crue ale, vzhledem k 40 milionům prodaných nosičů, hudební hrdinové jsou, to Mayhem jen stěží.:_) Jako introvertovi se mě ale tenhle film taky nezdal úplně pruserovej. Řekl bych, že život Crue je mi tedy vzdálenější. Je dobře, že mě v těch devatenácti někdo až tak přes čáru nenasral. :-)

 

Pekárek
04.06.2019 15:47

jasně řekl si o to:)

 

DarthArt
04.06.2019 15:25

A ten název jako z novin za socialismu by celkem seděl, když měl Euronymous v kanclu portrét Honeckera, ne? :)

 

DarthArt
04.06.2019 15:22

No ale každopádně mě k názvu inspiroval Strayova titulka i filmu o Crüe.

 

Pekárek
04.06.2019 13:04

Obojí je spíš název pro článek o dané problematice, méně o filmu a jeho vyznění. Nic pořádného mě teď nenapadá.:)