Last Hardrock Outsider

VIXEN - Lištičky z bulváru zlomených srdcí (profil)

Velmi krátká historie úspěšného fungování VIXEN na přelomu osmdesátých a devadesátých let vlastně vůbec nevypovídá o té dlouhé době, jakou členky této nejznámější ženské hair-metalové kapely strávily úsilím dostat se do branže. V době podpisu smlouvy s major-labelem EMI už šlo o protřelé hudebnice s patřičným umem a zkušenostmi. Tak například jedna z vůdčích představitelek této „liščí smečky“, kytaristka Jan Kuehnemund, založila v Minnesotě svou první školní kapelu již v roce 1971, aby se po přemístění do Los Angeles v průběhu celých osmdesátých let snažila na silně bující kalifornské scéně prosadit, což se jí nakonec přeci jen podařilo. Za celou dobu existence VIXEN prošlo souborem více než deset hudebnic, avšak za vzpomínku stojí výhradně čtveřice z oné sestavy, která byla u tvorby obou dvou prvních řadovek nahraných pro majors mezi roky 1988-91. Ze sestavy, kterou si dovede vybavit snad každý fanoušek Hard N´Heavy příznačné doby platila právě (dnes již bohužel pět let zesnulá) kytarová hrdinka za největší tahounku úvodního období. VIXEN vešli ve známost nekomplikovaným hymnickým rockem, chytlavostí, stadiónovým rázem svých produkcí, ale také coby kouzelné představitelky natupírované scény z přelomu osmdesátých a devadesátých let, v jejichž písních se zračila ona vášeň, bezstarostnost, nablýskanost a heroická rocková patina.


 

Mnoho lidí o nich mluví pouze jako o hudebních produktech dané doby, která se vyžívala v načančaném zvuku a takřka reklamní perfekci, ale tohle tvrzení by bylo vůči nim ne příliš spravedlivé. VIXEN totiž měly muzikantský talent a v jejich repertoáru se nacházela, pravda díky celé řadě producentů a hudebních skladatelů, řada nezapomenutelných hymen. Hlavně ale dokázaly okouzlit a na dvou světových turné potvrdit, že nejsou jen nějakými panenkami v rukou hudebních byznysmenů, ale muzikantkami, co se o ty čtyři roky na výsluní zasloužily trpělivou prací, nejen jak zlý jazykové v dané době tvrdily – tedy přes postel.


 

Rodačka z Aljašky Janet Gardner byla v polovině osmdesátých let, v době svého příchodu do sestavy k Jan Kuehnemund, již velmi dobrou zpěvačkou a se svými peroxidově světlými vlasy, ladnými pohyby a kultivovaným projevem byla zkrátka tou pravou frontwoman skupiny, která si kladla už krátce na to, v roce 1986, za cíl být ženskou obdobou hymnického stadiónového rocku po vzoru tehdy čerstvě veleúspěšných BON JOVI. Bez Janet by to zkrátka nikdy nedopadlo. A tak už v době, kdy se dalo bez problémů hovořit o etapě úspěchu, neboť VIXEN bezprostředně po vydání debutu byly vyslány na světové turné v předprogramech takových veličin jako právě BON JOVI, ale i OZZY OSBOURNE nebo SCORPIONS, mohlo docházet k jistým osobnostním třenicím mezi vůdcovskou Jan a právě Janet, což se vlastně ukázalo krátce po prvním rozpadu v roce 1992, kdy se VIXEN v postupujících devadesátkách a nultých letech různě dávaly dohromady a znovu rozcházely v zvláštních nových sestavách a personálních modifikacích, pro které vždy platilo, že na jedné straně stála Jan Kuehnemund s novými spoluhráčkami a na té druhé její kolegyně ze zlaté éry pro změnu s novou kytaristkou. Ale o pozdních devadesátých letech a dalších hladových obdobích zde mluvit nechci, protože je třeba se zaměřit zejména na to, čím se VIXEN proslavily především.


 

Rytmická dvojka zlaté sestavy nepatřila rovněž mezi vystrašené žabky, neboť bubenice s vízorem italské drsňačky - Roxy Petrucci měla už od začátku zaděláno na silnou fanouškovskou základnu, do které patřili i věhlasní metaloví muzikanti včetně Lemmyho. Ve své době Petrucci proslula sice nepříliš složitou, ale údernou hrou, jedinou černou hřívou v kapele, ale také zálibou v rychlých motorkách, což stvrzovala bubenickou sedačkou převzatou z vlastního Harleye. O baskytaristce Share Pedersen, později také dobře známé hudebnici v oblasti jižní Kalifornie i mimo účinkování ve VIXEN, se také mohlo mluvit jedině v pozitivním slova smyslu, zvlášť když ani po skladatelské stránce nezůstávala stranou a rozhodně nebyla v kapele do počtu. Vlastně se o každé z nich dalo mluvit jako o osobité personě a jejich složením vznikla lákavá sestava schopná brzy přijít se zajímavým rockovým materiálem určeným pro bombastickou stadiónovou zábavu. Myslím, že producenti okamžitě vycítili zápal čtveřice a pečlivě připravovaný debut byl propagován, jak jen to na sklonku osmdesátých let šlo.


 

Debutová deska „Vixen“ vyšla v září 1988 a nacházelo se na ní o dost větší množství skladeb od najatých autorů a hitmakerů než songů od členek kapely. Rovněž lidí, kteří stáli v pozadí bylo na debutovou desku až příliš, ať už za hlavního producenta budeme považovat Davida Colea nebo Spencera Proffera (uvnitř a okolo studia se tehdy pohybovalo až příliš lidí a desce byl tak rovněž vetknut gargantuovský, klávesami dost často nazdobený zvuk), musíme dodat, že stěžejní hit nahrávky „Edge Of Broken Heart“ nakonec napsal a VIXEN věnoval Richard Marx, slovutný popový skladatel předcházejících let. Skladba velmi zabodovala na MTV a upřela na ženský hair-metalový band velkou pozornost, což snad ještě více stvrdila nádherná, vášnivě podaná balada „Cryin´“ jako jeden z nejkouzelnějších momentů Janet Gardner. Následovaly již výše zmíněné koncertní štace v předprogramech velikánů osmdesátkového hard rocku a heavy metalu a pak se šlo znovu do studia.


 

Bombastická albová dvojka „Rev It Up“ z léta roku 1990 je považována za vrcholné album VIXEN a je na ní cítit větší vyzrálost, zvuková a skladatelská perfekce, tehdy příznačná pro velké zaoceánské rockové projekty dané doby. Deska byla sice produkována pouze Randy Nicklausem, ale co upoutalo zejména, byl fakt, že většina zde umístěných, neskutečně chytlavých, hymnických a studiově propracovaných skladeb byla napsána výhradně členkami VIXEN. Nejznámější americká ženská hair-metalová kapela se tedy ukázala v plné síle a stvořila desku, která jednoznačně překonala bezejmenný debut, na kterém ještě hudebnicím nebyla dodána taková důvěra a muselo být povoláno plno lidí z branže. „Rev It Up“ značí vrcholný pop-metal pro hudební televizní kanály, vždyť z desky vzešlo několik hymnických singlů a vyloženě chytlavých lahůdek s vábivými refrény.


 

Ústředním šlágrem se stal song „How Much Love“, snad nejznámější hitovka VIXEN za celou jejich kariéru, skladba, která proslula neskutečně chytlavým stadiónovým refrénem, vášnivostí a zvukovou perfekcí typickou pro špičkové americké produkce raných devadesátých let. Na paty nešlape této hymně jen parádní balada „Love Is a Killer“, nýbrž celý nekonečný proud snadno zapamatovatelných, klávesami zdobených čísel - titulním songem počínaje, přes „Streets In Paradise“, „Hard 16“ nebo „Bad Reputation“, až třeba po „Fallen Hero“. Deska „Rev It Up“ zkrátka patří mezi ozdoby kalifornské scény dané doby a dodnes má mezi fanoušky tamního Hard N´Heavy celou řadu obdivovatelů, co na tom, že ve své době nesplnila prodejní očekávání obchodníků. Pro VIXEN, jenž v letech 1990 a 1991 ještě odjezdily světová turné v předprogramech DEEP PURPLE a KISS, však nebyla nadcházející doba příliš nakloněna, a tak v rámci transformace scény a nástupu grunge a alternativních rockových proudů záhy ztratily smlouvu s EMI a brzy na to se rozpadly.


 

Když v roce 1998 vyšla třetí řadovka „Tangerine“, která vyznívala o poznání méně bombasticky a stadiónově než původní tvorba slavného období, už kapela tvořená z původních členek pouze dvojicí Roxy Petrucci a Janet Gardner (doplněny o nové dvě členky) nikoho příliš nezajímala, a tak materiál velmi rychle zapadl. V dalších dvaceti letech se častokrát snažily o zmrtvýchvstání, dost často měly jejich aktivity i několikaletou trvanlivost a stály na poctivém koncertování na americkém kontinentě, nicméně nikdy už nedošlo k vážnějšímu zabodování. Divoké VIXEN tak na svůj velký comeback stále čekají. Pro mnohé navždy zůstávají velmi zajímavým oživením bombastického pop-metalu z etapy soumraku dříve věhlasné kalifornské scény.


01.10.2018Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

FLooder
02.10.2018 14:03

OK, jasně je toho hodně a všechno se nedá uposlouchat. Já se k ním taky dostavl více méně náhodou přes Templ of the Dog.
Tady tu "Divnou scénu" jak píšeš, nemám vůbec zmapovanou, to Grunge to je jiná.

 

Stray
02.10.2018 13:17

Momentálně nechystám. Myslíš jako recenzi na album "Apple"? Nikdy jsem to neposlouchal, neříkám že je to špatné, to není, ale pokud se o tom zmínit, tak snad jen v nějakém souhrném článku o americké scéně roku 1990, kam by se dali naházet všechny ty zapomenuté a polozapomenuté kapely jako EVERY MOTHER´S NIGHTMARE, CIRCUS OF POWER, PHANTOM BLUE, NYMPHS, LOVE/HATE, prostě trochu street rock a trochu takovej ten hippie nádech, čehož modifikacema se potom dospělo ke škatulce grunge. Divná scéna!

 

Flooder
02.10.2018 13:01

Nechystáš taky Mother Love Bone?

 

Stray
01.10.2018 11:35

Dík. Abych se přiznal, tak VIXEN v době největší slávy jsou pro mne víc než celá DORO. Do konce roku bych chtěl napsat ještě tak čtyři vlasaté profily. Určitě dojde na SLAUGHTER a dost pravděpodobně QUIREBOYS a SHOTGUN MESSIAH.

 

Fenris 13
01.10.2018 07:46

Skvělé! Díky za další vlasatý profil, Strayi. Vixen jsem měl hodně už v době vydání Rev It Up, byl to pro mě šok, že v metalu jsou kromě Dorotky a potažmo Lee Aaron ještě nějaká (a ještě k tomu velmi hezká) děvčata :-) Hity jako How Much Love nebo Hard 16 nezestárly ani po letech.