Last Hardrock Outsider

VĚC - Inferno v krajině věčného ledu 2/2

Silný vítr skučí a drží nehostinnou krajinu v pevném sevření. Mrazivá polární noc udeřila naplno. V zemi nikoho, uprostřed ledu a věčného sněhu, stojí zdánlivě opuštěná výzkumná stanice. Za jejími zdmi se tísní posledních pár přeživších. Mocný blizzard je drží v šachu jako bezcitný dozorce dohlížející na své hříšníky. Unavený staniční pilot MacReady usedá ke stolu, odkládá prázdnou láhev od whisky a přemýšlí o posledních událostech. Ten záhadný tvor je nakonec určitě všechny dostane. Není kam utéct, kam se schovat a důvěra je nyní nedostatkovým zbožím. Jde o bezvýchodnou situaci. MacReady ve chmurné předtuše zapíná diktafon a zanechává poslední zprávu pro okolní svět. Záznam zakončuje slovy: „Nikdo už nikomu nevěří.“



Štědré podmínky


Když se na konci památné schůzky producent David Foster dostatečně uklidnil, zaměřil svou pozornost na Bottina. Zvedl ruku, v níž držel jednu šílenou kresbu s člověkem, jemuž z úst lezlo cosi odporného. Podíval se mladíkovi upřeně do očí a položil mu zásadní otázku: „Vy jste opravdu reálně schopen tohle všechno zhmotnit?“ Bottin tichým, ale sebejistým hlasem pronesl: „Ale jo, to nebude problém.“ Sborové bručení, brouk v hlavě. Schůze se notně protáhla a nakonec padlo definitivní rozhodnutí. Když můžou mít 20th Century Fox své dokonalé monstrum, tak my nezůstaneme pozadu. Částka dvou set tisíc se rázem zvedla na sedm set. V průběhu natáčení tato položka ještě nabobtná na rovný milion a půl amerických dolarů. Peníze určené pouze pro Bottina a jeho tým lidí.


Velikost celkového rozpočtu byla vůbec velmi štědrá. Patnáct milionů pro hororové sci-fi nebylo zrovna běžnou záležitostí. Navíc se studio rozhodlo vyhradit téměř sto dní na samotné natáčení a Carpenter si vynutil dvoutýdenní zkušební dobu, během které v soukromí sledoval, jak mezi sebou herci fungují. Zkrátka, postavení, jaké měl tou dobou režisér u Universal Pictures, bylo nevídané. Producenti do něj vkládali plnou důvěru a očekávali téměř nemožné. Proces příprav byl v plném proudu, scénář Billa Lancastera se po mnoha měsících konečně dostal do finální fáze a jeden člen štábu nalezl kousek od kanadských hranic nepoužívanou americkou polární stanici. Tento fakt ušetřil výstavbu exteriérových kulis a ještě hrál režisérovi do karet. Carpenter si totiž po zkušenostech s filmy „Halloween“ a „Mlha“ velmi oblíbil natáčení v reálném prostředí. Konečně to všechno mohlo vypuknout!



Led a oheň


Pár měsíců před první klapkou již Bottin a jeho rostoucí tým neúnavně pracovali na podobě, či spíše podobách mimozemského zla z vesmíru. John Carpenter, Kurt Russell a scénárista Bill Lancaster ho v jeho ateliéru na pozemcích studií Universal navštívili uprostřed léta roku 1981. To, co viděli, je mírně řečeno vyvedlo z koncentrace. Bottin měl hotové asi tři detailně zpracované verze mimozemšťana v různých fázích transformace. S pomocí pěnového latexu, silikonu, barev a protetických odlitků dokázal zapálený maskér demonstrovat působivou ukázku svých schopností. Působilo to, jakoby si David Cronenberg potykal s nočními můrami H. R. Gigera. Russell se spokojeně usmíval, scénárista se výtvorů zdráhal byť dotknout a Carpenter přemýšlel. To, že je tvor schopen napodobovat rozličné formy života, bylo v pořádku. Tato myšlenka byla ostatně i pevnou součástí scénáře, ale režisér uvažoval, zda by nebylo lepší ponechat mimozemšťanovi jeden základní vzhled. Ovšem na to měl Rob Bottin pohotovou odpověď: „Ten tvor cestoval vesmírem možná milióny let, navštívil tisíce světů, absorboval stovky různých podob a už ani zdaleka není tím, čím byl na počátku svého vzniku.“ Paráda. Dávalo to smysl a Bottin si tím pádem mohl dovolit takřka cokoliv. Pavoučí nohy, tykadlovité oči, chapadla, klepeta, vše mohlo být odrazem dřívějších podob této agresivní formy života, odrazem tvorů, jež Věc zabila a asimilovala. Přesto musel občas režisér Bottina mírnit a některé nápady zůstaly navždy uvězněné na stránkách papíru. Například scéna, během níž ze sebe Věc měla vyvrhnout napůl mrtvé pozůstatky jakýchsi dětských forem života.


Natáčení začalo 24. srpna 1981 na Aljašce. Zde se pořídily úvodní záběry vrtulníku, který pronásleduje psa. Poté se štáb s již plným hereckým osazenstvem začal přesouvat do opuštěné stanice. Lokalita se nacházela v Britské Kolumbii, konkrétně poblíž okresní obce Stewart. Ke stanici vedla dlouhá klikatá cesta lemovaná prudkými svahy. Jeden z autobusů dokonce sjel z náspu a zapadl. Než se situace vyřešila, musela část techniků nocovat v místním hornickém táboře. Největší problém však představovaly teploty hluboko pod bodem mrazu. Carpenter se snažil všechny exteriérové scény pořídit v co nejkratším časovém termínu. Mráz doslova ničil filmařskou techniku včetně velmi drahých anamorfních čoček, s nimiž byly pořizovány venkovní širokoúhlé záběry. Z pozice herců byl tou největší pohromou těžký nedostatek piva. Jinak šlo vše jako po másle. Tým pyrotechniků nechal na konci všechny objekty vyletět do vzduchu a z ohořelých ruin se záhy stala norská stanice. Nesmírně důležitá oblast pro první třetinu filmu.


Opačným extrémem se stala Kalifornie, kde v ateliérech studií Universal vyrostly interiérové kulisy. Venkovní teploty atakovaly i 36 ºC a vyvstal nový druh patálií. Za každou cenu bylo potřeba udržet přirozenost projevu, hercům divák iluzi všudypřítomného mrazu musel zkrátka uvěřit. Tropické teploty a huňaté polární bundy však s naturelem scénáře vůbec nekorespondovaly. Co teď? Producenti David Foster a Lawrence Turman se svými lidmi začali v místních obchodech skupovat veškeré zvlhčovače vzduchu a desítky klimatizací. Uprostřed studií vznikla doslova obří lednice, kde se s vypětím všech sil dařila teplota držet alespoň na přijatelné nule. Do akce se také konečně mohl zapojit Rob Bottin a jeho monstra.



Věc na place


Původně zamýšlený záměr, aby se monstrum v záběrech vyskytovalo v nejmenší možné míře padl, jakmile se naplno projevila bezbřehá fantazie Bottina. Přesto nalezli Carpenter a kameraman Dean Cundey tvůrčí shodu ohledně určitých scén. Všechny masky vypadaly skvěle, nehledě na širokou škálu detailů, ale bylo potřeba, aby příliš jasné nasvícení zbytečně neupozorňovalo na jejich umělohmotnost. Věc se musela objevovat v lokacích, kde nedostatek světla dával logický smysl. Podzemní prostory, špatně nasvícená marodka nebo psí kotec. Poslední jmenovaná lokalita byla naprosto klíčová. Zde dojde k úplně první konfrontaci mezi postavami a kreaturou, která zrovna asimiluje vyděšené psy. Daná sekvence musela mít ohromnou sílu, musela diváka zasáhnout jako nečekaně vypuštěná rána mezi oči.


S finální podobou mechanické, do detailu propracované loutky, nazvané pracovně Dog-Thing, vypomohl Bottinovi dokonce slovutný Stan Winston. Celá podlaha v kotci byla vlastně velmi dobře maskovaným obrovským stolem, pod nímž se skrýval Bottin s pomocným technikem, odkud oba dva loutku ovládali. Monstrum v sobě mělo ukrytá i dlouhá chapadla ovládaná speciálním navijákem. Technici je nejprve roztáhli po scéně a dálkově řízeným navijákem zase natáhli zpět. Natočené záběry se pouštěly pozpátku, čímž vznikla iluze živých chapadel plazících se ke svým psím obětem. Celá scéna zabrala plné dva natáčecí dny a výsledek je perfektní. Dokonale děsivý a nechutný. Mimochodem, skromný Winston po celý život důrazně odmítal jakéhokoliv zásluhy nebo podíl na efektech ve filmu „Věc“.



Dalším ikonickým momentem ve filmu je smrt Norrise, kterého Dr. Copper oživuje pomocí defibrilátoru. Břišní dutina Norrise se nečekaně otevře a odhalené zuby doktorovi ucvaknou ruce. Bottin vytvořil odlitek protetické figuríny s dutým prostorem v hrudní a břišní části. Do tohoto místa se ukryla elektronicky ovládaná ústa. Celá přední část figuríny byla přetažena kůží z jemného latexu, čímž došlo k zakrytí děsivě vypadajících tesáků. Speciálně pro tuto scénu musel být angažován hendikepovaný člověk. Protetické ruce vyplněné voskovými kostmi a hadičkami s umělou krví se přidělaly na pahýly najatého muže a mohlo se jít točit. Bottin, shrbený s ovladačem pod stolem, ve správný moment aktivoval hrůznou žaludeční tlamu a ta efektivně roztrhla umělou kůži. Čelist měla patřičnou sílu, aby umělé ruce naráz ukousla. O zbytek už se postarala cákající krev.


Randall William Cook – expert na stop motion neboli fázovou animaci. Právě on dostal na starost závěrečnou fázi filmu, v níž se MacReady utká s ultimátní vývojovou podobou monstra. Cook vytvořil miniaturní model scény a téměř celý souboj okénko po okénku natočil. John Carpenter byl však výsledkem víceméně zklamán a z této pasáže zůstalo ve finální verzi filmu jen pár vteřin. Vše tak opět leželo na bedrech Roba Bottina. Ten vytvořil ambiciózně pojatou mechanickou loutku nazvanou Blair-Thing. Celý několikametrový výtvor ovládala téměř padesátka techniků a je velká škoda, že se do filmu dostal jen zlomek natočeného materiálu. Bohužel, na mnoha místech šly během testovacích projekcí vidět části loktů a rukou techniků, kteří obrovský model obsluhovali a střihačské nůžky v tomto případě neznaly slitování.



Tělem i duší


Rob Bottin obětoval filmu téměř rok života. Za celou dobu si nevzal jediný den volna a na vývoji speciálních efektů pracoval sedm dní v týdnu, často až dlouho do noci. Studia Universal Pictures se stala jeho druhým domovem. Přespával na gauči v šatnách a několikrát se probudil i na podlaze uprostřed ateliéru. Dnem i nocí se snažil zdokonalit efektivitu svého řemesla. S pomocí majonézy, hořčice, kukuřičné kaše či řídkého želé namíchával nepředstavitelné hnusy vyvěrající z útrob monster, která sám stvořil. To vše v pouhých jednadvaceti letech. Na konci natáčení se sesypal a Carpenter ho nechal převézt do nemocnice. Tam mu diagnostikovali dvojitý zápal plic vyvolaný celkovým vyčerpáním organismu. Zdraví položené na oltář umění, jinak to asi nazvat nelze.


Ticho před bouří


Během postprodukčních prací Carpenter obdržel očekávanou zásilku z Itálie. Ennio Morricone napsal zhruba hodinu zbrusu nové hudby. Skladatel si nebyl úplně jistý tím, co se od něj vlastně očekává, a po delším experimentování se zvukem nakonec vsadil na absolutní minimalismus, přičemž se snažil napodobit styl režiséra. Dominujícím nástrojem se tedy stal syntezátor a zkreslená dunivá baskytara. Carpenter byl s hudbou spokojen, ale některá místa si i tak upravil a přidal několik dodatečných partů. V titulcích je přesto uveden pouze italský nestor filmové hudby a jistě se jedná o nejatypičtější skladatelský zásek celé jeho kariéry. Kamarád režiséra John Wash dodal do filmu jednoduchý počítačový program zobrazující animaci procesu asimilace a modelářka Susan Turner postavila zhruba metr velkou mimozemskou loď osázenou stovkou stroboskopických světel. Právě záběr na její detailní model celý film otevírá.



Proces dokončování šel hladce a bylo na čase předvést zkušební projekci pro představenstvo Universal Pictures. Právě tehdy se začal v prostoru vznášet nenápadný vykřičník, který později nabyl gigantických rozměrů. Ačkoliv projekce dopadla vesměs dobře a producenti si od filmu slibovali velký úspěch, tehdejší výkonný ředitel společnosti Robert Rehme vznesl námitku. Depresivní tón filmu ještě skousl, ale vyloženě mu vadil extrémně negativní konec. Zaskočený Carpenter tedy dotočil ještě jednu scénu. MacReady je zachráněn a v nemocnici je mu proveden negativní test na infekčnost. Jak režisér, tak Kurt Russell se ale shodli, že tato alternativa nefunguje a silně podkopává celistvost snímku. Původní konec byl tedy zachován a sestříhal se trailer. Ten byl nasazen do několika kin a čekalo se na reakce.


Producent David Foster se vydal do jednoho kina, kam byla upoutávka nasazena, a to před film „E. T. – Mimozemšťan“ (1982). Během ukázky i po jejím skončení nepadla v sále ani jediná hláska a Foster jen bezmocně hlesl: „Tohle je náš konec.“ Sestavilo se publikum z náhodně vybraných lidí a těm byla v exkluzivní předpremiéře „Věc“ promítnuta. Výsledkem byly rozpaky. Carpenter předstoupil před publikum a zodpovídal dotazy. Téměř všem vadilo samoúčelné násilí a bezvýchodný nihilistický konec, který nedával nikomu žádnou naději. Proč tolik krve, proč ten negativismus a co ksakru značí ten závěr? Na takové otázky neměl Carpenter v rukávu žádnou uspokojivou odpověď a tak jen vehementně obhajoval film. Nebylo již cesty zpět, odbrzděný vlak uháněl po trati a konec cesty byl zahalen mlhou. Pomyslný kat už třímá sekyru v rukou a na špalku před ním se krčí bezmocný film Johna Carpentera. Teď si ale ještě nebudeme kazit náladu, podíváme se na „Věc“ okem zapáleného fanouška a trochu si ho rozebereme.



Peklo v krajině věčného ledu


Zbloudilý mimozemský koráb pluje nekonečným vesmírem. Kde všude byl, jaká místa navštívil a odkud vůbec pochází? Těžko říct, jistá je pouze skutečnost, že na palubě plavidla se skrývá absolutní zlo a jeho pozornost právě upoutala obrovská modrá planeta. Následuje ticho, které po chvilce protrhnou zlověstné údery do strun. K zlověstnému basovému motivu se posléze přidají ponuré syntezátory a dominující tmu rozmetá panoramatický záběr na ledovou krajinu. Na obzoru v dáli je cosi vidět. Je to vrtulník a někoho nebo něco pronásleduje. Zvuk výstřelů se odráží od skal a narušuje posvátné ticho ledového království. Malamut hnaný létajícím kovovým predátorem kličkuje, snaží se vyhnout kulce a nervózní střelec začíná ztrácet trpělivost. Pes zavětří a stočí směr k nedaleké americké výzkumné stanici. Aniž by si to tamější posádka vědců a výzkumníků uvědomovala, právě se k nim vydala samotná smrt.


Stačí opravdu prvních pár vteřin, aby si vás mrazivá atmosféra omotala okolo prstu a zalezla hluboko do morku kostí. Děj filmu plně respektuje literární předlohu, z níž vzešel, ale v mnohém ji překonává. Mimozemská forma života se infiltruje do izolované komunity několika lidí. Dokáže zabíjet a především dokonale napodobit fyzický vzhled i chování svých obětí. Její žravost je nenasytná, prohnanost nevypočitatelná a nikdo před ní není v bezpečí. Paranoia je hlavním motivem, hlavní myšlenkou filmu, od které se odvíjí vše ostatní. Fakt, že nikdo nemusí být tím, za koho se vydává, způsobuje rozkol důvěry v jinak semknuté komunitě. I ten nejlepší přítel může představovat vražedné nebezpečí a strach ze zrady těch, jimž bezmezně věříme, prorůstá filmem jako rakovinotvorný nádor.



Snímek zpočátku neupřednostňuje žádnou z postav. Všichni jsou si rovni, což posiluje pocit reálného strachu o život každého člena komunity. Staniční pilot MacReady, který později přebírá iniciativu, ukazuje jeden ze svých výrazných charakterových rysů hned na samotném začátku vyprávění. Nepřijímá prohru v šachové partii a počítač raději zničí. Kdo je vítěz teď? Je to vodítko, předzvěst věcí budoucích. I na konci filmu si MacReady nepřipouští prohru, a tak raději zničí celý tábor. V jeho postavě se zrcadlí prvky mccarthismu. Nedostatek důvěry rozežírá skupinu zevnitř a MacReady je schopen zneškodnit každého bez ohledu na důkaz o jeho infekčnosti. Strach z mimozemského tvora, jenž by dokázal nakazit a následně asimilovat celý svět, odráží tehdejší obavy americké společnosti z roztahující se ideologie komunismu. A tak MacReady koná a urputně se snaží vyhubit všechny tvorem infikované kolegy.


Film skvěle pracuje s protipóly dvou klíčových postav. Blair představuje člověka, který podlehne svému strachu, postupně zešílí a podstata jeho osobnosti vlastně zapříčiní, že se stane nakonec tím, čeho se nejvíce bojí. Citově chladnější MacReady je zase ze všech nejvíce paranoidní. Tento fakt ve spojení s houževnatostí mu umožňuje progresivní přerod do podoby klasického hollywoodského hrdiny. Avšak citový odstup a nedostatek empatie se proti němu ve finále obrátí. MacReady sedí tváří v tvář poslednímu přeživšímu Childsovi. Oba popíjejí whiskey uprostřed hořících trosek stanice a čekají na smrt. Zatímco u Childse si nejsme jisti jeho myšlenkovými pochody, ve výrazu MacReadyho čteme jednoznačnou přítomnost silné nedůvěry.



Scénář Billa Lancastera zčásti experimentuje s motivem strachu a rovněž roztáčí vysokou psychologickou hru, kde Černým Petrem může být úplně každý. Eliminace ženské postavy posiluje celkovou tvrdost snímku a umocňuje dojem z naprosté odříznutosti od okolního světa. Tím se naturel filmu silně odklání od subžánru slasher, kde přítomnost ženské hrdinky tvoří často jeho nejvýraznější pilíř. Křehká a relativně slabá žena poráží mnohonásobně silnější zlo, což z diváckého pohledu vyvolává jistý pocit zadostiučinění. Ve filmu „Věc“ jsou však silní muži odsouzeni k záhubě. Do jisté míry tu vlastně sledujeme podpovrchovou kritiku maskulinity. Věc se sama od sebe neprozradí, pokud k tomu nemá ideální podmínky. K odhalení nebo chcete-li identifikaci Věci je potřeba jistý stupeň intimity a empatie, ale maskulinita tento přístup odmítá. Muži, zaslepení pýchou, dlouho popírají pravdu a díky potlačovanému strachu se jí zdráhají podívat do očí, čímž si pod sebou nevědomky kopou vlastní hrob.


Zažloutlé až zsinalé tónování kamery Deana Cundeyho dodává snímku atmosféru neproniknutelné ponuré bezvýchodnosti. Tomuto efektu pomáhá i chudé barevné spektrum, které na sebe upozorňuje snad v každém záběru. Stěny stanice jsou natřené matnou šedou barvou, případně zatuchlou zelenou, a úplně stejně na tom jsou outfity hrdinů, jimž dominuje nevýrazná hnědá. John Carpenter po celou dobu precizně buduje napětí a snímek si drží konzistentní tempo. Přítomnost dusícího strachu visí permanentně ve vzduchu a už tak silný klaustrofobický pocit je přiživován pozvolna se stahující smyčkou smrti. Relativně jednotnou rychlost plynutí příběhu narušují děsivé střety s mimozemskou formou života. Právě tyto ikonické momenty velmi efektivně přikládají pod kotel a dovolují filmu zařadit vyšší rychlostní stupeň.


Mistr Rob Bottin nám servíruje špičkové gore plné krve a nechutně děsivých efektů. Jeho obrovská fantazie těží z faktu, že mimozemský tvor nemá jednu základní podobu. Věc se nijak nedorozumívá, nekomunikuje a jde si tvrdě za svým cílem. Útočí s naprostou přesností a své oběti napodobuje zevnějškem, vzpomínkami a chováním. Originál je absorbován a nahrazen mimozemskou kopií, kterou téměř není možné identifikovat. Z jistého úhlu pohledu tento tvor ani nemusí být nutně zlý, neboť jeho přirozeností je zkrátka napodobovat jiné formy života. Ať už je to jakkoliv, Bottinův přístup ve spojení s celkovým uměleckým vizionářstvím dodává filmu další rozměr. Jeho mnohotvárné uchopení monstra je posledním dílkem děsivé skládačky, jejíž celkový obraz se nesmazatelně zapsal do dějin světového filmu.



Na pranýři


Doufám, že se vám předchozí odstavce četly dobře, neboť dále je to bída. Premiéra byla stanovena na 25. června 1982 a ohlasy byly od počátku velmi smíšené. Po několika týdnech si film z peněženek diváků odnesl pouhých devatenáct milionů. Pravda, rozpočet čítal patnáct milionů, ale počítejte se mnou. Po odečtení financí za distribuci, nákladnou reklamní kampaň a částky určené provozovatelům kin si z celkového výdělku, potažmo rozpočtu, musíme odečíst takřka devět milionů. Rázem jsme na deseti milionech, tedy v mínusu o rovných pět milionů, a to už přátelé není žádná sláva. „Star Trek II: Khanův hněv“, „Tron“, „Blade Runner“, „Věc“ a mnoho dalších. Tihle všichni roku 1982 padli pod nadvládou filmu „E. T. – Mimozemšťan“. Černý a zároveň zlatý rok pro sci-fi? Tak trochu.


Bohužel. Finanční recese, společenská rozpolcenost a strach ze sílící studené války. Tohle vše se na finančním neúspěchu „Věci“ podepsalo. V dobách temna prahne každý po pozitivních podnětech a „Věc“ je vším možným, jen ne pozitivním filmem. Komerční neúspěch se tedy dá alespoň částečně odůvodnit, ale co kritika? Film od počátku sklízel jednu negativní recenzi za druhou. Děj byl popisován jako nudný a efekty samoúčelně brutální. Uznávaný kritik David Ansen z časopisu Newsweek popsal film jako bezduchý blábol, který se prázdnotu snaží zakrýt krvavými efekty. Další nemilosrdné hlasy upozorňovaly na banální dialogy a zaměnitelnost postav. Kritik Roger Ebert sice připustil, že je film děsivý, ale kromě prvotřídních speciálních efektů nenabízí nic originálního. Efekty budily vůbec spousty protichůdných reakcí. Byly současně chváleny za technickou vynalézavost a kritizovány pro vizuální odpudivost. Populární časopis Cinefantastique vydal speciální číslo s filmem otištěným na obálce a popiskem: Je tohle nejnenáviděnější film všech dob?“



Jakoby to nestačilo, k filmu se vyjádřil i pomocný režisér původního filmu z padesátých let, Christian Nyby. Jeho slova byla nekompromisní: „Pokud prahnete po krvi, zajděte se podívat na jatka, ten film vám kromě krve a okaté reklamy na míchanou whiskey J&B nenabídne nic jiného.“ Tohle byla hořká pilulka pro celý tvůrčí tým, ale hlavně pro Johna Carpentera. Ten bez nadsázky utržil těžký traumatický šok a na několik měsíců se stáhl do ústraní. Jako člověk nesoucí velmi špatně neúspěchy svých filmů nedokázal tuto potupnou prohru pochopit. V soukromí si „Věc“ pouštěl stále dokola a snažil se analyzovat chybu, hledal marně důvod svého neúspěchu. Poslední kapkou byla odezva Universal Pictures. Vyděšení představitelé zhrzeného filmaře vyplatili ze smluvních závazků a Carpenter přišel navždy o možnost točit velké filmy. Společnost za ním zabouchla dveře a odkopla ho jako zbitého psa.


Co se vlastně stalo? Byli snad tehdejší kritici slepí? Těžko říct. John Carpenter je považován za otce subžánru slasher. Tento filmový hybrid pokleslých hororů a brutálních thrillerů zažil počátkem osmdesátých let obrovský boom. Filmy jako „Lesní duch“ (1981) se točily za malé peníze, ale dokázaly si na sebe vydělat. Například rozpočet pro vyvražďovačku „Pátek třináctého 2“ (1981) činil pouhý milion, avšak výdělek nakonec přinesl rovných jednadvacet miliónů. Kritici tuto pokleslou formu zábavy z duše nenáviděli. Mohli plivat a dštít síru sebevíc, ale nebylo jim to nic platné. Pak náhle přišel John Carpenter se svou „Věcí“. Ten Carpenter, který byl považován za spouštěč tohoto krvavého cirkusu. Jeho aktuální film násilí nezlehčoval, bral se vážně, byl velmi negativní a cílovou skupinou nebyli teenageři. Ideální podmínky pro tvrdou odvetu. Posloužil snad režisér kritikům jako hromosvod? Možná, alespoň částečně. Faktem zůstává, že Carpenter se svým filmem přišel jednoduše v tu nejméně vhodnou dobu.



Plamen zažehnut


Uplynuly jeden, dva roky a „Věc“ se dostala na VHS nosiče. Náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, začal jít film na dračku a doslova mizel z pultů. Především v Evropě se mu dařilo více než dobře. Film byl po letech očištěn a popisován jako milník žánrů sci-fi a hororu. Australský literární vědec a kritik Peter Douglas Nicholls vydal roku 1992 obsáhlý článek, v němž „Věc“ důkladně zanalyzoval a v závěru film ohodnotil jako klasiku a nedoceněný klenot hororového žánru. Restaurovaný film vyšel roku 1998 poprvé na DVD s rozšířeným obsahem a byl z toho velký úspěch. Roku 2008 jej časopis Empire zařadil mezi pět set nejlepších filmů všech dob. John Carpenter „Věc“ dodnes považuje za svůj režijní vrchol. Zpětné docenění svého nejslavnějšího díla bere jako zadostiučinění, ale hořkosti na jazyku se už patrně nikdy nezbaví.


Pro Roba Bottina představovala „Věc“ bránu do té nejvyšší ligy. „Čarodějky z Eastwicku“ (1987), „RoboCop“ (1987), „Total Recall“ (1990), „Sedm“ (1995), „Klub rváčů“ (1999), zde všude můžeme obdivovat jeho výjimečné schopnosti. „Věc“ mu jednoznačně změnila život. John Carpenter úspěšně rozbil klišé tvrdící, že originál je vždy lepší než remake. „Věc“, to je geniální mix sci-fi a hororu. Mix klaustrofobické stísněnosti a existenciální hrůzy. Dokonalá esence strachu, napětí a mistrně budované atmosféry. Jde rovněž o jeden z prvních filmů, který otevřeně demonstruje transformaci a zborcení těl do bizarně groteskních podob surrealistické krásy. Díky, mistře!


Hodnocení: 100%


20.11.2021Diskuse (10)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

-k-
21.11.2021 18:20

Na blu-ray je k mání relativně čerstvě za něco přes kilo !!!!

 

Stray
21.11.2021 11:48

No já mám film taky již stažen:-)

 

-k-
21.11.2021 11:26

Tato a podobné recenze/články na CrazDia mají tu jednu jedinou nevýhodu a to že přesně vím jak budu trávit tento nebo příští den večerní 1-2 hodiny svého času. Na to je skoro spoleh!BRAVO!

 

Endyamon
21.11.2021 09:30

Ešte lepšie nez prvý diel. The Thing je môj asi najobľúbenejší horror (nemusím veľmi tento žáner)a Carpentera mám v úcte aj za jeho ostatné filmy.

Páčil sa mi aj prequel s Edgertonom, bolo tam pár pomrknutí na Carpentera.

Niektoré filmy mali proste smolu, že šli do kín v rovnakom čase ako budúce klasiky (v tomto prípade E.T., alebo napr. v 1977 Star Wars úplne vymazali Friedkinov Sorcerer, ktorý mohol byť na tú dobu tiež megafilmom.

 

KrebsKandidat
20.11.2021 23:24

Dobre sa to číta, tento dvojčlánok.

 

J.Rose
20.11.2021 15:03

Díky za reakce. Jinak stačí vždy kliknout na nick kteréhokoliv ze zdejších autorů a automaticky vám vyjedou jeho články.

 

Obsolete
20.11.2021 14:38

DeathArt: Dík

 

 

Obsolete
20.11.2021 12:56

Věc patří společně s prvním a druhým Vetřelcem k mým nejoblíbenějším filmům.Krásně jsem si početl,perfektní text.Děkuji za něj. btw.Co takhle podobný článek o další geniální Carpetrovce,prvnímu Halloweenu?Nebo o T1,T2:)

 

pista
20.11.2021 12:51

J.Rose-tak tohle je velmi kvalitní počteníčko.Skvělá práce.