Last Hardrock Outsider

VANDENBERG - 2020

Nizozemský kytarista Adrian Vandenberg je do dnes mnohým příznivcům hard rocku nejvíce znám díky svému členství v sestavě legendárních WHITESNAKE. Koncem roku 1987 si jej totiž David Coverdale vybral, když se ve zlém rozešel s Johnem Sykesem. Adrian se tehdy ukázal jako vynikající hráč s duší přirozeného vůdce, který v kytarovém tandemu s mladým Vivianem Campbellem odjezdil turné k do té doby nejpompéznějšímu albu „1987“ a měl tak pro další působení v kapele cestu otevřenou. V té době již čerpal ze zkušeností, jenž pár let před tím nabyl se svou původní kapelou VANDENBERG. Ta slavila dílčí úspěchy na Hard N´Heavy scéně v rozmezí let 1982-1985 s trojicí řadovek „Vandenberg“, „Heading For a Storm“ a „Alibi“, debut se dokonce dokázal propasírovat do top stovky amerického prodejního žebříčku Billboard200.


Po Adrianově přestupu k WHITESNAKE byl však projekt VANDENBERG na čtyřiatřicet let uložen k ledu. Ačkoliv byl kytarista koncem osmdesátých let u psaní skladeb pro jejich desku „Slip Of The Tongue“, díky zranění ruky se studiových prací s WHITESNEKE nakonec neúčastnil, ty za něho zvládl kolega Steve Vai, s ním po svém boku záhy uzavřel nejúspěšnější kapitolu kariéry WHITESNAKE. David Coverdale se totiž v první polovině devadesátých let rozhodl věnovat jiným věcem, konkrétně svému vysněnému, nakonec pouze jednoalbovému projektu s Jimmy Pagem COVERDALE/PAGE. Adrian tou dobou realizoval s dalšími spoluhráči z družiny Bílého hada jediné album pod názvem projektu MANIC EDEN (recenze zde byla zveřejněna včera) vzniklo v roce 1993 a potvrdilo u něho pověst srdcaře. Šlo rovněž totiž o další prvotřídní hardrockové muzicírování s kořeny v blues-rocku.


Když v roce 1996 Coverdale oživil hadí legendu, byl Vandenberg první volbou na post sólového kytaristy. Album „Restless Heart“ vydané v létě následujícího roku je tak nakonec jediným albovým zápisem WHITESNAKE, na kterém je ke slyšení jeho kytarová hra. Deska je pro svůj krystalicky čistý, moderně hutný a potemnělý sound vzývána fajnšmekry i příznivci hard rocku s inklinací k blues. Do dnes platí o vcelku neprávem podceňovanou záležitost, které nechybí magie a určitý génius loci. Cesty Adriana Vandenberga se však posléze s Coverdalem nadobro rozešly. Přeskočme tedy do současnosti. Rok 2020 značí u šestašedesátiletého nizozemského kytaristy comeback pod značkou své původní heavymetalové grupy VANDENBERG.



Kapelu VANDENBERG dnes tvoří kromě Adriana další dvě slavná jména, známá rovněž z působení u WHITESNAKE. Předně baskytarová legenda a světoběžník Rudy Sarzo a dále pak bubeník Brian Tichy. Za mikrofónem nestojí dnes nikdo jiný než chilský objev Ronnie Romero, jenž před pár lety ozdobil svým hlasem koncertní návrat Blackmoreových RAINBOW. Romero svým hlasem dokonale zapadá k podobně výživné hard rockové hudbě, neboť jeho projev se nachází zhruba na spojnici mezi hlasy Ronnie Jamese Dia a Davida Coverdalea. Řekl bych, že hlasově je hodně blízko k tomu, co před nějakými patnácti lety předváděl také fenomenální Nor Jorn Lande. Už tohle budiž stvrzením, že je třeba si na comebackovou novinku a čtvrtou řadovou desku kapely VANDENBERG posvítit.


Materiál nakonec dostal název „2020“, ale jde v každém ohledu o konzervativní Hard N´Heavy materiál, který je sestaven dle osvědčeného scénáře hudby osmdesátých let. Do zvuku, který evokuje nejpravděpodobněji alba Turnerovských RAINBOW, tedy zdobný, stran melodií nápadný a co se týče kytar ne až tolik „heavy“ rock, se promítá všechno, co mohlo kdysi dávno kytaristu formovat. Rozhodně se zde nejde cestou syrovosti, naopak je sound uchopen posluchačsky co nejvstřícněji, tedy s nápadnou příbuzností k Adult Oriented Rocku. I jakým způsobem na sebe skladby navazují a jak je střídán jejich charakter svědčí o promyšlené práci se vzpomínkami pamětníků. Zahajuje se rozmáchlou „Shadows Of the Night“, což je honosná jízda mohutnějšího charakteru, kde se Romero chopí úlohy výrazně se zapsat do povědomí a to velmi zodpovědně. Následuje skandovaný rockec „Freight Train“, což je spíše takový párty song s kytarovými parádičkami. „Hell And High Water“ upoutá zemitostí a bluesovým groovem, tahle ne až tolik rychlá skladba je jednou z nejvýživnějších, neboť podtrhuje hardrockovou podstatu bandu. Zcela opačného ražení je naopak odlehčená rádiová hitůvka „Let It Rain“, jenž je jasným středním proudem. Vzpomínky na RAINBOW rozjitří pátá „Ride Like The Wind“, to je pro změnu skladba dychtící po velkoleposti, kterou zdobí dominantní kytarové riffy a klenutý Romerův refrén v instrumentálních detailech ještě podpořený exotickými vyhrávkami.


Vyřvávačka „Shout“ je klasický heavy metal amerického střihu, jaký byl v kursu v osmdesátých letech, tedy nikterak komplikovaný na poslech, stojící na úhledném střídání slok a vypjatých refrénů. Prostě stadiónová hymna jaké kdysi vznikaly s pravidelností. Skladba s podivným názvem „Shitstorm“ začíná akustickou kytarou, jakoby se jednalo o baladu, ale posléze se věc rozjede odvazovějším směrem a tak jedinou klasickou baladou zůstane zde letitá „Burning Heart“, předělaná do verze 2020. Deska je určitě pozoruhodná tím, že neobsahuje jedinou slabší položku, nicméně díky své inklinaci k Hard N´Heavy osmdesátých let, je zde toho neoposlouchaného, překvapivého nebo nadstandardně zajímavého také pomálu. Je zde prostě deset velmi slušných songů s určitým hitovým potenciálem a řemeslným zpracováním, ale vyložená bomba nikde. Celé album je zakončeno songem „Skyfall“, jenž rozhodně nemá nic společného s úspěšnou filmovou Bondovkou, ale naopak jde o věc vystavěnou zcela v kontextu naleštěné hardrockové produkce osmdesátých let, jakou kapely příbuzné právě s fenoménem WHITESNAKE vždy vyznávaly. Nový VANDENBERG jsou prostě pocitově konzervativní, ale to neznamená, že nejsou dobří.


05.06.2020Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
19.06.2020 10:16

Tato deska me velmi zajima, ani ne tak kvuli Vandenbergovi, ktery byl pro me proste vzdy prumer(vcetne jeho ucinkovani ve Whitesnake, prislovecnou vyjimku tvori pouze vynikajici solo v Here I Go Again na desce 1987). Ale zajima me vklad a vykon uzasneho Ronnieho Romera, ktery je pro me to co byl pred cca 10-15ti lety Jorn Lande - naproste zjeveni a jeden z nejslibnejsich vokalistu soucasnosti.

 

orre
08.06.2020 14:44

Nemá to koule. Produkce je suchá.

 

Mauglí
07.06.2020 10:56

VANDENBERG - 2020 (2020) - 70%
- vcelku povedená věc, ale trošku šablonovitá, drží se až moc v zajetých hardrockových kolejích, místy s troškou bluesové trávy mezi pražci. Taková bezpečná jízda rovinatou prérií, ale bohužel žádná překvapivá výhybka směrem do serpentin a tunelů ve vysokých horách. Tak snad příště tahle silná sestava využije už naplno svůj předpokládaný potenciál...

Ale navedlo mě to nazpět ke jeho starší tvorbě, o které jsem sice věděl, ale ještě jsem dosud neměl tu čest...
VANDENBERG - Alibi (1985)
VANDENBERG - Heading For A Storm (1983)
... a jééé, to je tak pěknýýý!
Dobový ‘80-kový sound, příjemně tepající rytmika, hodně solidní zpěv a nad vším vznášející se nádherná Adrianova kytara! A líbí se mi to dokonce víc, než aktuální novinka.
Na odpoledne si ještě nechám jeho debut: VANDENBERG - Vandenberg (1982)

 

spajk
05.06.2020 13:41

To je zajímavý, jak po dvou poměrně úspěšných deskách VANDENBERG MOONKINGS obnovil tento svůj pradavny projekt.
Na druhou stranu rozumím tomu, pokud mu kyvlo takové eso jako Romero. O víkendu to proposlechnu a podělím se o své pocity. Sedmdesátka slibuje dobrý materiál.
A jedna oblíbená upřesňující : Adrian hraje i na akustické desce Bílého hada pojmenovanou Starkers In Tokyo.