Last Hardrock Outsider

VALLENFYRE - Fear Those Who Fear Him

Britové VALLENFYRE vstupují potřetí do dění a tentokrát je tomu tak na hodně dravé, temné a nekompromisní sbírce, která by měla udělat radost hromadě old-school deathmetalových fanoušků z přelomu osmdesátých a devadesátých let, neboť lze o tomhle materiálu uvažovat jako o znamenité poctě tehdejšímu chrastivému zvuku všech švédských smrťáků v čele s NIHILIST (později ENTOMBED), kterým byla dokonce na albu vystřihnuta pocta v podobě stejnojmenné skladby, a kteří právě v oněch časech nastoupili nekompromisně do čela evropského metalového undergroundu a proslavili se především specificky podlazeným zvukem ze studia Sunlight Tomase Skogsberga, zvukem evokujícím jakousi nakumulovanou energii uvnitř hnízda agresivních sršňů, který v sobě skloubil prvky extrémního metalu, ať už budeme mluvit o death metalu a nebo také z hardcoreové oblasti vycházejícího crustu.


Greg MacKintosh jakoby se prostřednictvím tohoto alba, před jehož vydáním došlo k personálním změnám v sestavě VALLENFYRE, toužil dostat zpět do časů svého muzikantského dorůstání, neboť i jeho PARADISE LOST tehdy začínali vystrkovat růžky, zažívali neuvěřitelný vzestup a taktéž velmi často koncertovali s podobnými deathovými smečkami. Ani jsem dosud netušil, jak velkých obdivovatelem severské deathmetalové školy Greg ve skutečnosti je, neboť z díla dýchá ohromný nadhled a zaujetí a je plně autentické a srovnatelné s tím, co kupříkladu hráli takový ENTOMBED v časech svého druhého alba „Clandestine“.



Navíc bych ještě dodal, že „Fear Those Who Fear Him“ působí ještě o kus více semknutě než oba jeho předchůdci, hlavně tedy co se hororové atmosféry týče. Celkově si na něm VALLENFYRE počínají velmi obratně a vůbec jim dnes při jejich činnosti nevadí pouhá trojčlenná sestava (kromě šéfa a zpívajícího kytaristy Grega MacKintoshe je zde znovu Hammish Glencross, bývalý člen MY DYING BRIDE obsluhující baskytaru a všechny doprovodné kytary, ale také třiadvacetiletý finský bubeník Waltteri Väyrynen) – zvuk je drtivější, kytarová sóla někdy znamenitě vřískají, jindy jsou zastřenější, atmosféra je hodně záhrobní až „goreová“ a taktéž Gregův hlas se vykazuje velmi obstojnou deathovou barvou a vitalitou. Jde zkrátka o materiál, který je přímo dělán pro současné čtyřicátníky pamatující ty slavné časy vzestupu extrémního metalu.


Skladby se pohybují od rychlých sypaček („Nihilist“, „Born To Decay“, „Messiah“ nebo ultra-smršť „Kill All Your Masters“), přes thrashoidní riffová čísla (začátek „The Merciless Tide“ mírně připomene nástup amerických S.O.D. do „March Of The S.O.D.“, zatímco občasně probleskující kaskádový kytarový motiv a vřeštivá sólo meluzínka se zas pro změnu nachází natěsno debutu ENTOMBED „Left Hand Path“), která v některých případech dokumentují, jak byla ona zvuková špína znamenitě vsazena do podoby destruktivních smrťáckých pochodovek („Amongst The Filth“, „Degeneration“... a jiné), ale také nějaká ta roztahaná doomoidní bažina, kterou zde představují nejdelší skladby na desce ( viz. třeba „An Apathetic Grave“ nebo „Cursed From the Womb“). Zkrátka a dobře, tohle je výborně zhotovený old-schoolový vzorek chrastivého death metalu, připomínající, že evoluční úsvit devadesátých let byl zlatým věkem extrémního metalu a tehdy se o sebe třely proudy uvadajícího thrashe, nastupujícího deathu a doomu a nebo už pár let v undergroundu působícího crustu.


16.06.2017Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
23.06.2017 21:16

Mě míchání různých žánrů v principu nevadí, ale u některých kapel mi to přijde dost křečovité a jejich desky často nedrží moc pohromadě. Líbí se mi třeba, jak využívají prvky různých extrémních žánrů (punk, thrash, black , death, heavy) Deceased nebo Goatwhore. U nich to zní naprosto přirozeně a člověk u jejich novějších alb nemá pocit, že poslouchá kompilaci pěti různých kapel. Noví Vallenfyre nejsou špatní, ale předchozí dvě řadovky se mi líbily víc. Z britských kapel se letos ještě hodně těším na comebackové album Akercocke. Ta nová skladba zní dost slibně: https://www.youtube.com/watch?v=-DX21xOdQo0

 

Stray
18.06.2017 08:13

Volil jsem příměr ke Clandestine namísto Left Hand Path, protože mě album nepřijde tak hluboce a ortodoxně deathové, ale jsou na něm také určité odskoky k jiným žánrům, což neříkám že na Clandestine jsou, ale už mě přijde, že ENTOMBED s tou deskou zahájili ten svůj posun směr -> méně smrti a více všeho ostatního. :-)

 

Valič
17.06.2017 10:53

80% Album je přesně takové, jak ho kapela popisovala. Syrové, přímočaré a hodně temné. Kromě těch zmíněných vlivů tam ještě místy slyším rané Napalm Death (hlavně ve skladbě Messiah). K recenzi mám pouze jednu výhradu. Moc mi nesedí to srovnání s albem Clandestine, které jsem vždy považoval za relativně progresivní (v rámci žánru samozřejmě). Deska má podle mě stylově o hodně blíž k těm zmíněným Nihilist a pak taky Carnage a raným Grave.