Last Hardrock Outsider

UNLEASHED - The Hunt For White Christ

Možná, že je třináctka smolné číslo, v případě UNLEASHED to však rozhodně neplatí. Jejich třináctý studiový zářez totiž vykazuje opravdovou kvalitu. Žádné překvapení, posledních xlet mají tito Seveřané laťku nastavenou proklatě vysoko. Může za to zejména kytarista Frederik Folkare, jehož kompoziční i producentské schopnosti zřejmě ještě nenarazily na své limity. Kdo by to byl po jeho nástupu v roce 1995 a několika relativně slabších albech, která následovala, čekal. Kvalitativní posun UNLEASHED směrem vzhůru započal v rámci jejich postklasického období asi o něco dříve, ale osobně za „výstřel z Aurory“, ohlašující novou éru, považuji až album „Midvinterblot“. Na této desce udeřili s obrovskou silou. I když časy legendárního debutu „Where No Life Dwells“ byly už dávno pryč, deathmetaloví fanoušci inkasovali v roce 2006 facku, která je upozornila na to, že jedno legendární jméno chytilo druhý dech. Folkare měl definitivně rozvázané ruce a od té doby vydávají UNLEASHED jedno dobré až skvělé album za druhým. Novinka „The Hunt for White Christ“ z popsaného trendu nijak nevybočuje.


Mustr je přitom stále stejný, funkční metalová jízda, servírovaná na sto způsobů, podpořená spolehlivou rytmikou, vynikajícím vokálem Johnyho Hedlunda a často i působivým kytarovým sólem. Postupy, které se vracejí ke kořenům kapely, zazní zpravidla hned v úvodu té které skladby. Dalo by se říci na uklidněnou. Folkare je pak povětšinou velmi umně, každopádně však navýsost protřele propojuje s tunami riffů, jež jsou někdy o něco thrashovější, tu zas modernější, popř. melodičtější, resp. blackmetalovější, a to až s přesahy k takovým NECROPHOBIC, či dokonce DISSECTION. V tomto směru je poměrně bezskrupulózní. Jako houba v minulosti nasál kdeco a to nejlepší aplikuje s jediným cílem: vyprodukovat další a další 3-4minutové (deathové) šlágry made in Sweden. Zmíněný přístup, jakkoliv se může zdát prvoplánový, není v žádném případě bezpracný, ovoce, které přináší, je tedy více než zasloužené. UNLEASHED i díky němu přežívají na úrovni, o níž se řadě jiných může jen zdát. Nutno také přiznat, že škála nápadů, díky nimž vznikl vražedný debut kapely, která sice již tenkrát chtěla znít švédsky, ale ne zas až tak švédsky, je poměrně omezená. Byla tudíž plně vyčerpána již na prvních třech albech. Osobně u UNLEASHED dnešních dnů tak trochu postrádám vlastně jen určitý typ doomovějších pasáží, které mi připomínaly CANDLEMASS. Jo, a možná ještě o něco více jedu na úkor epiky.



Takže, co se v postapokalyptickém světě Odalheim aktuálně děje? Jako vždy nás čeká pořádná řežba, tedy v podstatě dokonalá reflexe světa nynějšího. Na úvod tu máme severskou deathovou (death-blackovou) vichřici „Lead Us into War“ s vojáckým refrénem, který bude bořit kluby. Až vám bude někdo říkat, že její úvod zní spíše jako čistokrevní ENTOMBED, odkažte ho prosím na Johnyho prvotní působiště. I v dalších skladbách se postupně vkrádá black, i díky odpovídající vokální složce však nikdy nezvítězí. Jeho úkolem je pouze dodávka harmonií a melodií, určených k navození těch správných nálad. Folkare exhibuje jak ve smyslu variability doprovodných kytar, tak sól, kterým nejlépe prospívá valivé zázemí ve stylu KING DIAMOND, resp. jimi inspirovaných ARCH ENEMY, čehož si je dotyčný bezpochyby dobře vědom. Zmíněné udeří do uší kupř. v „Terror Christ“ a „They Rape the Land“. Sem tam zazní i temná pompa ala BEHEMOTH či nějaký ten nadjentlý riff. Skladby na tom ovšem nestojí, jde jen o prostředky, jimiž je zmlsaný posluchač s popovými preferencemi, kterých je i mezi metalisty většina, neustále udržován ve střehu. Nerad bych v této souvislosti zapomněl na bubeníka Anderse Schultze. Zásluhou dostatečně razantní a nápadité hry jeho bicích je výsledný efekt takřka dokonalý. Velmi pěkně pumpuje i Johnyho baskytara. Na stárnoucí old school borce prostě více než slušný výkon. 


Povedený mix pak přispívá k tomu, že i méně zkušený posluchač si může snadno vychutnat puls každého nástroje. Proč se však zmiňuji o mixu a nechválím přímo zvuk. Folkare sice odvedl fantastickou produkční práci, co je to však platné, když si nepohlídal mastering. Poslech poslední řadovky UNLEASHED totiž bolí. Možná, že se činorodá hvězda ze stáje melodiků Frontiers Records, Erik Mårtensson, při masteringu minulého alba osvědčil, ale tentokrát selhal. Míra komprese činí z poslechu novinky fyzicky nepříjemný zážitek, zvláště pokud se vyhnete peckám a šáhnete po trochu slušných sluchátkách. Srovnání s prací osobnosti typu Petera In de Betou, jenž se ujal masteringu již zmíněného „Midvinterblot“, dopadá pro Erika tristně. Jestliže se však jedná jen o můj laický dojem či příliš konzervativní pohled, mohou být lidé z Napalm Records, k nimž aktuálně UNLEASHED přešli, navýsost spokojení. Kapela se zachovala profesionálně a ve spojitosti se změnou vydavatele odevzdala na „The Hunt for White Christ“ své maximum. Posluchači si i díky tomu mohou vychutnat album, které nenudí ani na okamžik a na němž každá ze skladeb plní roli prvotřídní reklamy na neodolatelné metalové album, popř. lákavé pozvánky na našláplý koncertní set, který hafo metalistů pobaví a nikoho neurazí. Co se týče vražedné komprese, osobně ji budu řešit koupí vinylu, který bude „zmástrován“ snad o něco šetrněji. Ano, ani já jsem neodolal. Do konce roku si plánuji objednat pár inteligentních popových desek, co mi pod rouškou výročního bilancování doporučili hipsteři z Bandcampu. Tak k tomu přihodím ještě nové UNLEASHED. Bude to, ehm, …stylové. 


01.01.2019Diskuse (0)Pekárek
hackl@volny.cz