UNLEASHED - No Sign Of Life

60%

Po novinkách IN MOURNING a HYPOCRISY je deska „No Sign Of Life“ další kapitolou švédského death metalu, která mi v současné době dělala společnost. Přestože každá z těchto kapel chápe dnes už legendární odnož smrtícího stylu po svém, nemohl jsem se vyhnout určitému kvalitativnímu srovnávání. A bohužel musím hned na začátku konstatovat, že UNLEASHED z něj nevycházejí zrovna nejlépe. Právě naopak. Aktuální albový útok nespoutaných vikingů je jen dalším z řady jejich četných nájezdů do předem vybrakovaných a chudších oblastech, kde ani smrt nebere. Jakkoliv disponují skvělou výzbrojí a mužstvo má zkušeností na rozdávání, vypadá to opět na slabší kořist, kterou ocení jen pár nejvěrnějších.

UNLEASHED si zvykli těšit své fanoušky relativně pravidelným dávkováním svých studiových nahrávek v intervalu dvou až tří let. Není tedy divu, že „No Sign Of Life“ je již čtrnáctým zářezem na kontě deathmetalových veteránů a že se konečný součet pravděpodobně nezastaví ani na tomto čísle. Borce nejspíš nová tvorba stále baví, ačkoliv se při ní nenechávají znepokojovat probíhajícím hudebním vývojem ani touhami nových generací metalových posluchačů. S minimálními obměnami si zkrátka hrají pořád to své jako v letech devadesátých, kdy byli součástí deathmetalové laviny valící se ze země Tre kronor do nic netušícího okolního světa. Se stejnou zarputilostí jako tehdy sází kapela svoje dřevní riffy a bryskní kytarové melodie do výpravných zkazek o boji hrdých pohanů proti zpropadenému Bílému Kristu. Napadá mi cosi o křížku po funuse, zvlášť když je člověk trochu informován o skutečných náboženských a sociálních problémech dnešního Švédska, ale když jsme u těch přísloví, tak proti gustu žádný dišputát. Komplexně vzato jsou největšími problémy tvorby UNLEASHED zastaralost a strnulost. Těžko hledat v old-school death metalu nové impulsy a dynamiku, ale zas jen ze vzpomínek a nostalgie se muzika neudělá.

Neinvenční zpátečnictví mrzí o to víc, že instrumentální zdatnosti jednotlivých členů jsou až na překvapivě vysoké úrovni. Nápadité a důrazné bicí Anderse Schultze, kytarová kouzla Folkareho s Tomasem Olssonem i hromující basa Johnyho Hedlunda jsou přesvědčivé a vypovídají o ohromné vyhranosti a talentu. Jen by si hudebníci zasloužili pro své nástroje lepší party a povšechně promakanější songwriting. Je třeba zmínit, že stockholmská parta hraje v identickém složení prakticky víc než třicet let, jedinou zásadnější změnou byla výměna kytaristy v roce 1995, kdy přibyl do skupiny Fredrik Folkare. Na pozitivní straně tak stojí lidská i muzikantská sehranost, stinnějším aspektem neobvyklé soudržnosti je ovšem přehnaná konzervativnost a rutina. Možná chybí mladší krev, která by pomohla rozhýbat kosti a klouby ospalých bardů. Hudební základ právě z Folkareho pražců nepostrádá erudici ani myšlenku, ale výsledek je fundamentálně suchý a předvídatelný. Frontman Johnny Hedlund dokonal svůj přerod z growlera do jakési light verze jiného Johna s příjmením Tardy a místy se jeho vokál dotýká až hardcoreových poloh. Není to úplně nejšťastnější vývoj, co se týče přínosu pro celkový sound, ale třeba do thrashových agresivních výpadů Hedlundův srozumitelný chrčák solidně pasuje.

Právě thrashmetalové vypalovačky načichlé punkově špinavou úderností mi bavily na albu asi nejvíc. Snad proto, že od nich posluchač nečeká nic jiného než rychlou a drtivou jízdu. Úvodní skladba „King Lost His Crown“ nebo titulní flák „No Sign Of Life“ jsou přesně takové ostré jednohubky, které umějí zaseknout háček do recenzentského ucha. Jedná se ale o songy, které slouží převážně k nastartování a oživení, pilíře klenby nahrávky by měly tvořit všestrannější a přeci jen o něco komplikovanější části. A tam už je situace horší. Písně nemají sílu a šmrnc, aby vyvolaly a udržely zájem. Kupříkladu ambiciózní „Midgard Warriors For Life“ sází na heavymetalovou zpěvnost a výpravnost, ale oslavovaní válečníci z Midgardu jsou příliš těžkopádní a namísto nadšeného sprintu se do boje pouští váhavým klusem. V „The Shepherd Has Left The Flock“ zas rezonují prosté death´n´rollové ozvěny, jejichž zaměnitelnost sotva zachrání jeden vydařený kytarový motiv v refrénu. Ani pomalejší kusy „You Are The Warrior!“ a „Here At The End Of The World“ klidnou hladinu zrovna nerozčeří, postrádají totiž nezastavitelnou valivost robustních kompozic ASPHYX nebo OBITUARY. Ani v těchto případech nemá letité kladivo UNLEASHED potřebnou váhu a tlak.

Energii, kterou bych od kapely očekával, nejvíc vystihuje dvojice navazujících skladeb „Did You Struggle With God?“ a „Tyr Wields The Sword“. Zatímco první z nich reprezentuje povedený mix tvrdosti a melodie evokující bojovnické jádro AMON AMARTH oproštěné od všech podbízivých opičáren, druhá zmíněná hudební záležitost je krátká nabroušená black/deathová jízda nesoucí se na křídlech kdysi nerozlučných havranů se jmény Demonaz a Abbath. Kdyby se takovou kombinaci elánu a muzikantské praxe podařilo přenést také do zbytku alba, byl by výsledek o dost přívětivější. Takto ovšem dostává „No Sign Of Life“ svému názvu, ačkoliv to tak zřejmě nebylo zamýšleno. I do toho deathmetalového umírání to chce přeci jen trochu života.

05.01.2022	Diskuse (1)	Hivris riha.kamil@gmail.com