Last Hardrock Outsider

UNDERØATH - Erase Me

Příznivci znovuzrozených metalcoristů UNDERØATH si museli počkat na vydání novinkové kolekce osm dlouhých let, a to až na začátek letošního dubna. Předtím než v roce 2013 vyhlásili oficiální rozpad, stačili aktivní Američané v první dekádě nového milénia vyprodukovat sedm regulérních „Elpíček“, z nichž především poslední čtyři je pasovaly do role žánrových vizionářů a ono klišoidní konstatovaní, že kapela odešla na vrcholu pro ně opravdu platilo dvojnásob. Hudební výrazivo šestice, tehdy mladíků, jsem dosti konzumoval, pořizoval si limitované edice jejich alb s DVD, tak abych mohl nahlédnout i do jejich života, a to nejen v nahrávacích studiích a na koncertních štacích. Ačkoliv jsem často musel kroutil hlavou nad jistými úlety, nikdy jsem nemohl říci, že by mě něčím vyloženě iritovali. I fakt, že byli strkáni, kvůli jejich otevřenému přiznání se ke křesťanské víře, do, svého času, poněkud příliš exponované škatulky „Christian hardcore“, mně nevadil. Jejich neotřelá hudba prostě vítězila nad veškerým kolem rezonujícím humbukem.



Zpráva o ukončení jejich činnosti mě sice zamrzela, ale dokázal jsem jí pochopit s jakousi zralou vyrovnaností o generaci staršího fanouška. Životní priority se změnily, muzika, která bývala naprostou prioritou a jediným smyslem existence už nestačila bojovat s fyzickou i psychickou únavou a počínajícím pocitem kreativního vyhoření. Jejich rozhodnutí bylo v mých očích stejně upřímné jako jejich nadšení a radost z toho, co kdy předtím dělali. Zasloužený odpočinek však trval jenom dvě sezóny a v roce 2015 vypouštějí Floriďané zvěsti o svém návratu na koncertní pódia. Jedním plodem tohoto comebacku je právě „Erase Me“, jehož charisma mě vyloženě donutilo přemoci onu rafinovanou vnitřní lenost a sepsat těchto pár řádek. Po šesti měsících od vydání, mohu tedy s čistým svědomím prohlásit, že materiál prezentovaný na novince je prokazatelně trvanlivý a posluchačsky skutečně krutě návykový.


Čtyřicetiminutová mimořádně živelná jízda je samozřejmě vystavěna na metalcorovém ladění. Nečekejte však nějakou strojově nasekanou brutalitu nadopovanou umělými steroidy. O tom UNDERØATH nikdy nebyli a i na „Erase Me“ pořád umí servírovat agresivitu s elegancí. Nejsou žádným magor pitbulem účelově zatoulaným do Srstkova „Vemte si mě“ pořadu. Bubeník Aaron Gillespie byl vždy jednou z hlavních osobností, a i zde žene svou hrou zbytek formace do pořádně svižných temp. Aaronovi variace na rychlostní spektra směle udrží čtyřicetiminutovou stopáž opusu maximálně nažhavenou. Je opravdu vzrušující pociťovat onu skrytou, přicházející, rychlost v klidnějších partech kompozic. Něco jako když stoupáte na horské dráze na vrchol konstrukce s vědomím, že se budete řítit za několik málo vteřin střemhlav dolů. Ano, přesně tohle zvláštní vrnění v zádech vám bude přinášet všech jedenáct položek. Struktury všech skladeb jsou naprosto stejné a naprosto čitelné, žádné vyšší ambice se tu nepokouší. Dle známého punk-rockového vzorce jsou písně vedeny k naléhavým vrcholům do refrénů, které velmi často koketují až s popovou chytlavostí.


Zde už musím nutně zmínit naprosto suverénní výkon Spencera Chamberlaina u mikrofonu. Jeho lehce pulzující a slastně nakřáplý, ale nepřetahovaný screamo přednes je hurikánem, který vás odnáší do země zapomnění, tak abyste se vrátili nabyti energií do dalších dnů všedního cvrkotu. Doplňující čisté vstupy zpěvu bicmana Gillespieho potom ještě více gradují onu šťavnatou chuť naléhavě prezentovaných zpěvných chorálů. Střídmě kontrastní samply už jen decentně okořeňují intenzivní atmosféru efektivně servírovaných dávek agrese a melodiky vytříbeného kytarového riffingu tohoto nesmírně kompaktního celku, který vás svojí přímočarostí, srozumitelností nutí k dalším protočením. Jeden tu může namítat, že podobně vystavěné album není ničím zvláštní, už vůbec ne novátorské, ba i snadno zaměnitelné. Já tenhle argument připouštím, nicméně si tím nenechám zkazit vztah, který se mnou „Erase Me“ navázalo a pořád ještě udržuje.


02.10.2018Diskuse (2)Subeer
jirikubis1975@gmail.com

 

Subeer
02.10.2018 14:11

Flooder: Ano, souhlasím novinka je hodně odlišná od předchozí tvorby. Hlavně od posledních dvou desek, ty byly opravdu metal-prog-core. Tohle je až pop, něco jako BRING ME THE HORIOZON 2010-2013, ale mnohem přímočařejší. Nicméně je to krutě hnětá. A nemyslím si, že další deska bude podobná této.. Buď to spustí úplně k popu, nebo to udělají složitější..

 

Flooder
02.10.2018 12:29

Mně to zase až taková udržovačka nepřijde. To spojení metalcorových vichřic s melodikou blížící se lehce Linkin Park (tady nebrat jako negativum) mi přišlo celkem odlišné od jejich minulé tvorby.