Last Hardrock Outsider

ULCERATE - Stare Into Death And Be Still

Hodnotit alba novozélandských démonů ULCERATE není úplně jednoduchá věc. Můžeme mluvit o jedinečné a nenapodobitelné záležitosti, která si jede svoji ligu, zrovna tak ale o těžko stravitelné až zvrácené šílenosti. Na jednu stranu se jejich desky dají považovat za nezpochybnitelné avantgardní monumenty, na druhou jsou mezi nimi jen minimální rozdíly. Základní mustr uhnětený z pokrouceného death metalu a psychotické disonance je už patnáct let pevně daný a kapela na albech ladí jen detaily typu, někde jsou více vytažené kopáky, jinde lehce chrčivý zvuk nebo více disharmonie, na jiném plnější kytary. Jde o nuance, které mohou být pro nezasvěceného těžko postřehnutelné. Faktem ale je, že díky svému nekompromisnímu postoji dosáhli borci respektu a stal se z nich kult, jež na scéně nemá moc konkurenci.


Od novinky „Stare Into Death And Be Still“ jsem tedy žádnou velkou změnu kurzu nečekal, k mému velkému překvapení tu ale drobný posun je. Nejde o nikterak zásadní veletoč, nicméně jde o zajímavý aspekt, který bychom na předchozích deskách ULCERATE hledali jen stěží. Kapela nezměnila výraz, ani neslevila ze své příslovečné instrumentální náročnosti, stále zní tvrdě, temně, ukrutně, jsou zde však v celkem hojné míře předkládány i nebývale melodické momenty. Hned třeba úvodní minuta alba je z tohoto pohledu docela překvapivá. Následná sypačka sice idylku vzápětí roztříští, nelze si však nevšimnout, že podobně laskavé motivy vyplouvají na povrch nezvykle často a nepůsobí vůbec špatně. Obviňovat kapelu z měknutí ale není na místě, nato je zde pořád i dostatečně velké množství extrémních partitur, které ctí dosavadní historii souboru. Jako celek ovšem kolekce nepůsobí tak neústupně, jako tomu bylo dřív.´



Často je slyšet nezvykle harmonický souzvuk. Jakoby nástroje hrály více dohromady. Zejména Meratovo vyhlášené extrémní bubnování se jeví (zejména v druhé polovině) jako celkem konvenční, kdy bicí často docela přímočaře valí a flow je v ten moment nezvykle rázný a srozumitelný. Stejně tak kytara nelpí na rozmazaném, kvílivém zvuku a nejednou nasadí, znělý akord či příjemnou melodii. Samozřejmě stále se pohybujeme v intencích hudby ULCERATE, takže nečekejte žádný melodický metal s refrénem, pořád je to temnota, smrt, nihilismus, když to však vezmu hodně ze široka, tak skladby jako „There Is No Horizon“ nebo „Inversion“ díky teskným tónům a táhlé harmonii zní jako balady. Chorobné, plné pulsujícího bahna, hniloby, červů a smrti, ve své temnotě jsou však dojemné.


Během jednotlivých skladeb je tentokrát ke slyšení i více poloh, blast beaty střídají klidnější atmosférické plochy, disonantní kostrbaté schízy přecházejí v přímočaré metalové úseky, zkrátka hudba působí více strukturovaně a přehledně. Trochu v tom slyším návrat do minulosti ve smyslu, že se kapela nesnaží utíkat od death metalu. Jestliže předchozí díla „Vermis“ a „Shrines Of Paralysis“ se tak nějak rozhlížela okolo, novinka je ve znamení nepatrného kroku zpět. Pořád jsme na hony vzdáleni tradičnímu technickému deathmetalovému pojetí a nejsme ani blízko monumentu „Everything Is Fire“, kterým si kapela získala srdce všech žánrových příznivců, nicméně jsme blíž, a to je pro fanoušky starých ULCERATE jistě dobrá zpráva.


Dále bych při této příležitosti zdůraznil ještě jednu věc, a sice sílu vokálu. Všiml jsem si, že ve většině recenzí se zmiňují bicí, které jsou pro kapelu samozřejmě signifikantní, anebo Hoggardova kytara, jejíž specificky disonantní styl určuje zvuk souboru, dle mého je ovšem stejně důležitý i Kellandův vokál, který celý podnik zastřešuje a přidává mu skutečně drtivý rozměr. Nelze ale ani pominout chrčivý zvuk jeho baskytary, která je zejména na novince v celkovém zvuku dost určující.


Stare Into Death And Be Still“ se tedy povedlo. Přikývnutí znělým akordům a melodickým harmoniím je z mého pohledu jednoznačně ku prospěchu věci. Hudba ULCERATE je tak více komplexní a možná i stravitelnější pro širší publikum, přitom však kapele zůstal punc originality i ukrutnosti. Album řadím určitě k těm lepším v diskografii, dodávám však, že pro jeho docenění je (jako vždy) důležitá ochota posluchače ponořit se do té hutné, pulsující deprese a vnímat ji s maximálně otevřenou myslí. Zaposlouchat se, soustředit, hledat a pochopit. To je zásadní proces. Jedině tak lze nalézt hodnotu, která je v tomto případě obrovská, a byť z objektivních důvodů (uvedených v úvodu) nechci album příliš vychvalovat, nemohu jinak. ULCERATE totiž za to, jak si sveřepě jedou to svoje a death metal dotáhli k opravdu zajímavým horizontům, zaslouží hned dvě medaile, jednu za odvahu a druhou za umělecký přínos.  


19.05.2020Diskuse (9)Sicky

 

Alda
02.06.2020 20:37

Zajímal by mě názor fanoušků tohoto stylu hudby na novou desku kapely...
TEMPLE OF VOID - The World That Was 2020
... neb já jsem z toho docela "odvařený", líbí se mi to hodně...jako bych tam slyšel starý PARADISE LOST smíchaný s... WINTER...SEMPITERNAL DEATHREIGN???

https://www.youtube.com/watch?v=JpaSPT0j3jQ

 

Smolik
21.05.2020 14:57

Já mám raději kapely, které hrají melodičtější death jestli se tomu tak dá říkat jako jsou Insomnium, DT nebo věci dm jen načichlé jako Gojira. Zaujal mě Shadow of Intent, předposlední Cattle Decapitation stejně jako předposlední The Black Dahlia, mám rád klasiku jako jsou At The Gates, ty brutálnější věci tolik neposlouchám, třeba ani Nile mě moc neberou. Ale Gorguts můžu, Beyond Creation také, Archspire, Spawn of Possesion a samozřejmě Obscuru mám také rád. Ale Ulcerate s tímto je něco jiného. To album je jedinečný atmosférický monolit, fakt si to užívám. A baví mě to i ve sluchátkách když jdu běhat do lesa a nebo u nás do hor, do té čisté hlavy při běhání to vlezlo úplně samo :-D

 

Valič
20.05.2020 22:50

Smolik: Relativně kvalitních death metalových desek vychází pořád celkem dost, ale většině z nich bych nedal víc než 80%. Hodně se mi líbí třeba poslední tři alba od Cattle Decapitation, ale u nich mi dost vadí ty otravné pitvořivé vokály. Celkem dobré jsou i poslední věci od Nile, Benighted, Hideous Divinity, Aborted a kupodivu mě celkem zaujali i noví Devourment, které normálně vůbec neposlouchám.

 

Smolik
20.05.2020 15:43

2Valič - přesně jak říkáš, budu dlouho pátrat, co mě naposledy z příbuzného ranku tolik sedlo. Snad Colored Sand? Ale to je zase něco trochu jiného, Ulcerate má neskutečnou atmosféru. Mluvit o měknutí v tomto extrému je naprostá blbost. Je potřeba si to užít, protože lépe to už snad nejde. Nebo že by snad příště? Pamatuji si, že podobné věci jsem si říkal kdysi dávno u Death - Symbolic. Potom přišlo A sound... a i když to bylo technicky dotaženo asi k větší dokonalosti, neužíval jsem si to tolik jako Symbolic.
Stare Into Death And Be Still samozřejmě těžko bude mít takový dopad na scénu, ale zásadní dílo to je.

 

Valič
20.05.2020 12:35

Pekárek: Tak tady bych si dovolil nesouhlasit. Tahle deska není bomba, ale přímo MATKA BOMB, jak by řekl ten maník ze Tří tygrů. Podle mě je to jedno z mála alb z poslední doby, které snese přímé srovnání s uznávanými žánrovými klasikami z devadesátých let. Já osobně kapely z této „vědeckotechnické“ odnože death metalu už teď moc neposlouchám, ale tohle mistrovské dílo mě opravdu položilo na lopatky. Recenze je také povedená, se Sickym se sice v hodně věcech neshodnu, ale jsem rád, že aspoň na něco máme podobný názor. :-)

 

Mickej
20.05.2020 10:51

Diky za recku. Novinka je luxusna zalezitost. Radost pocuvat.

 

sicky
20.05.2020 08:18

díky hoši :)

 

Smolik
19.05.2020 21:41

Je to pecka, konečně jsem s bandou našel společnou řeč a novince propadnul. Recenze je také výborná, díky za ní.

 

Pekárek
19.05.2020 16:55

Zdar Sicky, vypadá to na bombu.:) Pěkně napsáno.