Last Hardrock Outsider

TY SEGALL - Emotional Mugger

Když jsem pátral po informacích o hudebníkovi, prezentujícím svou tvorbu už devět let pod jménem TY SEGALL, dočetl jsem se, že jde o multi-instrumentalistu zodpovědného za všechny nástroje na jeho nahrávkách. Nelekejte se, těch používaných nástrojů v jeho tvorbě není zas až tak moc. Přestože zmíněný muzikant ovládá rytmiku, kytary a různé efekty a mašinky, určitě neplatí za virtuóza, upřednostňuje totiž punkový charakter tvorby, poměrně vynalézavé a ve sféře rockovém alternativy i uznávané tvorby. Po poslechu jeho osmého řadového alba „Emotional Mugger“ mám za to, že se jedná především o schopného zvukového stylistu, kterému současné levné nahrávací podmínky, ale také jistá dávka šikovnosti, umožňují vytvářet snadno a rychle zhotovitelná alba, která v sobě postihující (a to velmi bezprostředně) autorovo rozpoložení a hudební vize. Nejde o druhého Jacka Whitea, o druhého reaktivátora amerického folklóru, rocku a blues, protože Ty Segallovi skladby postrádají ono bytelné dlouhověké muzikantské jádro a vlastní natolik špinavý ráz, že smysl jejich podoby vidím spíše v zacelení vad a herních nedokonalostí oním neučesaným zvukem a tzv. spontánním přístupem k jednoduchému garážovému rocku. Jack White je eklektik, génius amerického tradicionalismu a výborný muzikant napříč hromadně sledovanými styly, jeho multi-instrumentální vybavení nepotřebuje být schováváno za kdejakou neučesanou formu. Proti němu na mne Segall působí jako takový nadšený zvukový pošuk. V jeho případě nejde o rock v jeho klasické podobě, ale o jeho lo-fi abstraktní verzi, ukuchtěnou pod značnou „nahraj si sám“. Za pozornost stojí i nálada oné hudby, která má poměrně daleko k tomu, co považuji za tvorbu příčetných a duševně zcela zdravých jedinců. I MARILYN MANSON by se dneska mohl od něho učit, jak jednoduchými prostředky lze v písni navodit přítomnost určité deviantní nálady a emocionálního nesouladu. Svým způsobem je onen psycho ráz této hudby zajímavý, zvlášť pak v infantintilnějších momentech, kdy věřím, že je pro mnohé nepřikurtované jedince i zábavný. Ze Segallových obývákových zaříkávadel je patrné, jak moc tento hudebník neusiluje o běžnou formu rockové hudby, ale o její stínovou verzi, reprezentovanou psychedelickými motivy, špinavým a velmi neupraveným garážovým zvukem. 






19.02.2016Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

carcass
20.02.2016 11:22

díky za zajímavý pohled na tuhle retro psychadelii :-)