TRIVIUM - What The Dead Men Say

70%

Pitvat do nekonečna, zda-li floridští TRIVIUM patří dnes mezi nejúspěšnější americké metalové kapely, vnímám jako zbytečnost, tak tomu prostě bez sáhodlouhých debat je. A vůbec nezáleží na tom, co si ve skutečnosti budete myslet o jejich tvorbě nebo jestli ve výsledku upřete této stabilně velmi aktivní a koncentrované kapele onu původnost. Doba se zkrátka posunula, mnoho toho již bylo zahráno a ne každý velikán scény je dnes originál, tak jako tomu bylo před čtvrtstoletím a dříve. Na příkladu téhle kapely lze vlastně odhalit i posuny poměrů na scéně i onu skutečnost, co dnešní posluchač od dobré metalové kapely vlastně očekává a co od ní chce. Přes ne příliš hlubokou stopu vlastního DNA si osobně na TRIVIUM cením nasazení, schopnosti téhle instrumentálně neobyčejně nabušené kapely stále na sobě pracovat a udržovat se v profi formě. Alespoň tedy na mne TRIVIUM dělají dojem dříčů a velkých profesionálů. Jinak by přeci nepatřili jejich poslední dvě řadovky (zde recenzovaná novinka „What The Dead Men Say“ a rovněž deska předchozí „The Sin And The Sentence“) k tomu nejlepšímu, co kapela za dvacet let své existence vypustila. 

Vraťme se ještě na chvíli k oné zpochybňované originalitě. Mám pocit, že právě u generace kapel dominujících v posledních patnácti letech se něco podobného jako vlastní ksicht týká spíše těch spolků s progresivnějším rázem tvorby, těch, kteří hrají pro více vybíravé, stylově vyhraněnější posluchače a menšinovou obec. TRIVIUM, o kterých se tvrdí, že ve své tvorbě míchají postupy heavymetalového retra, old-school thrashe a zejména úderného metalcore, útočí dnes na ty nejvyšší příčky scény. Podobně jako je tomu již dlouho u SLIPKNOT, se fanouškovská základna TRIVIUM dnes rozrostla nad rámec běžnosti, pojímá více subžánrově nevyhraněného publika, jenž zkrátka přijde na jejich koncert pro to, aby shlédlo a vyslechlo nějaký ten nářez, pobavilo se a užilo si koncert. Doba, kdy ti nejznámější platili za největší originály (je jedno, zda-li myslím osmdesátá léta s kapelami jako IRON MAIDEN, METALLICA, SLAYER, KING DIAMOND, ... a dalšími) je dávno pryč, to nejosobitější je dnes nutné hledat mimo soutěž nejúspěšnějších.

Už kvůli té jejich píli, je dost možná pro TRIVIUM škoda, že jejich sound nepatří mezi ty snadněji rozpoznatelné a jedou podle toho, co a jak se kde kolem prezentuje, ve snaze si z toho taky trochu přivlastnit. U skladby „Catastrophist“ z novinky jsem si dokonce představil, že by dotyčná vypalovačka vyzněla naprosto stejně, i kdyby jí místo Heafyho odzpíval Corey Taylor a sice hlasovou polohou známou z jeho působení ve STONE SOUR. Oni zkrátka k tomu, aby byli úspěšní, TRIVIUM nepotřebují vyznívat originálněji, lidi dnes totiž nejsou zvědaví na progres, na novátorství a výjimečnost, zajímá je spíše preciznost provedení dobře známého a stávajícího a to zde také nacházejí. TRIVIUM jsou mistry dávno zahraného! Jsou říznými mistry perfektně zpracovaných obvyklostí. Když budu konkrétní a zmíním to, co mě osobně trochu hatí dojem z jejich hudby, byť sebedokonaleji provedené, je právě ona snaha o globalizačně naštvaný projev, patrný u každé druhé neo-thrash/metalcore kapely jejich generace a naopak nulová potřeba něčeho trochu jiného. V tradiční sestavě Matt Heafy (zpěv, kytara), Corey Beaulieu (kytara), Paolo Gregoletto (baskytara) a už od minulé desky rovněž i se skvělým Alexem Bentem za škopky, TRIVIUM přicházejí se svou devátou řadovou deskou „What The Dead Men Say“, která má schopnost si na svou stranu získat mnohé metalové fans.

Album přináší typické ingredience moderní metalové hudby, dostatečně ostré a zároveň chytlavé, tedy přesně takové, jakou TRIVIUM stále vybrušují k potěše svých fans. Produkce se tentokrát ujal Josh Wilbur a soudě dle prvních poslechů materiálu i ohlasů na něj, mám za to, že se mu práce povedla. Novinka sice nabízí mimo intra pouhých devět skladeb, ale mezi nimi schází jalová položka či cokoliv devalvující celek. Materiál pěkně odsýpá, je dostatečně vrstevnatý a má poměrně vyváženou strukturu mezi neoblomnou tvrdostí a typickou melodikou. Posilou se jeví bicman Alex Bent, se kterým kapela chytá pořádný vítr do plachet, protože jeho hra je neuvěřitelně lehká a zároveň precizní a pestrá. Co TRIVIUM mohu trochu vyčíst, je pouze ona výše zmíněná neoriginalita, a s tím rovněž související skladatelská práce, kdy posluchač sice dostane sbírku velmi dobře odehraných skladeb s prvotřídními hráčskými výkony a celkovou energií, ale dál v nich nenajde nic navíc, nic osobitějšího, co by kapelu dokázalo vyselektovat od ostatních. Kdyby se mě někdo zeptal na typický zvuk TRIVIUM, tak mu jej zkrátka nedokážu popsat, jelikož v jejich pojetí tvrdé hudby se dnes zkrátka prezentuje dost dalších vcelku úspěšných kapel, trochu věci typu AS I LAY DYING, jinde pro změnu HAVOK, WARBRINGER nebo dokonce ARCH ENEMY, tomuhle všemu jsou TRIVIUM vlastně trochu podobní. Lehce nahypeovaní, hraně naštvaní a instrumentálně precizní, určitě nejsou horší kapelou než zmíněné. Ostatně právě oni se již před nějakými patnácti lety ukázali jako dokonale plagiátorská mašina, která bleskově sjíždí stupnice a do svých songů pokládá party upomínající na starší legendy metalu, někde šlo o podobnost s METALLICOU, jinde byli u inspiračních zdrojů IRON MAIDEN.

Z nějakého důvodu však hudba TRIVIUM už tehdy kolem roku 2005 zafungovala, a tak se z kapely za patnáct let stala velmi žádaná metalová instituce. Novinku spíše vnímám jako chytlavou desku s dokonale vybroušenou instrumentací, jako desku ne zrovna nejtvrdší, ale za to obohacenou skvělými hráčskými momenty - hodně se mluví především o výkonu bubeníka, který zvuk kapely opravdu pozvedává, deska je však plná i kvalitních riffů a sólových partů. Myslím, že se zde podařilo vyvážit poměr mezi tvrdostí a touhou po větším počtu posluchačů. Ti dostanou hned zkraje na výběr z několika chytlavých hymen. „What the Dead Men Say“, „Catastrophist“ nebo „Amongst The Shadows And The Stones“ byly ostatně zvoleny do pozice singlů a nakopávaček na úvod, a jak hovoří sledovací čísla na kanále youtube, tyto skladby fungují. Skladba „Bleed Into Me“ je o něco pozvolnější a předestře před Heafym více prostoru pro melodický zpěv. Jejím opakem je třeba hned následná „The Defiant“, což je asi nejtvrdší a nejrychlejší nářez na albu. To osciluje v druhé polovině na hranici moderně metalového kolovrátku a ošlehané instrumentace nejvyšší jakosti. Celý výpad je posléze zakončen velmi povedenou jízdou „The Ones We Leave Behind“, které neschází výpravnost, vrstevnatost a rychlé tempo směřující k cíli. 

Osobně si myslím, že „What The Dead Men Say“ je prostě povedenou a zručně zhotovenou deskou, byť na ní není, v dobrém ani ve špatném slova smyslu, překvapivého prakticky vůbec nic. Kapela zkrátka jen naplňuje vysoké standardy a to celé si užívá. Na 70% mají TRIVIUM zcela jistě, touhle známkou hodnotím jak novinku, tak vlastně jejich hudbu z celkového nadhledu.

12.05.2020	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz