Last Hardrock Outsider

TRIVIUM - In The Court Of The Dragon

Mám za to, že fanoušci budou tentokrát jásat. Letos se kapele podařilo stvrdit stávající formu a zocelit devítiskladbový materiál majestátním vyzněním. Patřit k mladší generaci metalových příznivců, asi bych měl americké TRIVIUM také mezi svými velkými hrdiny. Z obecného pohledu na téhle kapele není skoro nic špatně. Tedy až na jednu z mého pohledu poměrně zásadní věc, která se s nimi táhne prakticky od začátku kariéry a na tu se zaměřím hned ze začátku (v následujícím odstavci), tak abych posléze (na jasnější mapě) desku zhodnotil.


Floriďané se dle mého nevykazují onou osobitostí o generaci starších kapel a ve svém výrazu míchají vlivy z rozličných oblastí, aniž by těmto ingrediencím vdechli nějakou vlastní identitu a nadstavbu. Tím pravým nástrojem k docílení něčeho podobného by se z mého pohledu měl stát především adekvátně silný zpěv, který však zde nikdy nebyl o osobitosti, naopak pouze naplňoval jisté v metalu a metalcoru módní schéma. Bylo tomu tak již kdysi dávno, v časech jejich rozmachu na scéně nultých let, a je tomu tak i dnes. Matt Heafy sice opět kombinuje melodičtější zpěvy s naštvaným metalcoreovým screamem, ale výsledek, kde se nalézá jak nekompromisní thrashing s heavymetalovými sóly, tak divoký metalcoreový výraz, to až tolik nepovyšuje. Kombinace prvků z různých subžánrových prostředí vlastně nemusí být vnímána negativně, před kapelou totiž otvírá širší pole možností, nicméně rovněž záleží na dostatečně vkusné a vynalézavé skladatelské stránce věci. I zde však slyším mírné rezervy, neboť co tihle špičkový muzikanti dokáží prokázat v instrumentální rovině svých skladeb, ať už myslím na strhující rytmiku a rovněž výbornou práci kytarové dvojzápřahu (riffy, trilky, sóla), tomu nevytvoří rovnocenné prostředí v rámci nosných ústředních linek a vokálních partů. Přejděme k pozitivům.


Novinka „In The Court Of the Dragon“ je bezesporu výtečnou porcí metalové hudby a nese sebou několik naprosto strhujících momentů, výtečné hráčské výkony a obrovskou porci zaujetí. TRIVIUM zde znovu kombinují svou melodičtější polohu stavící na rozepjatých refrénech a sice s důrazem a nasraností neo-thrashe. Kombinací několika svých poloh vytvářejí údernou směs, která jejich songy zoceluje, neboť TRIVIUM zůstávají přímočarou kapelou. Už předchozí dvě řadovky „The Sin And The Sentence“ a „What The Dead Men Say“ ukázaly potenciál, výtečnou formu a muzikální sebevědomí. Ohromné nadechnutí pro TRIVIUM před pár lety značilo přijetí nového bicmena Alexe Benta, který právě před realizací dvou zmíněných alb do sestavy naskočil a jejich projev neuvěřitelně posílil. Jeho hra i nyní stále bere dech. Novinku řadím mezi nejmetalovější, nejtvrdší, ale i svou melodikou nejmajestátnější kolekce, jakých kdy TRIVIUM byli schopni. Kapela se zde opravdu překonává a zejména v úvodních třech  hymnách atakuje svůj dosavadní strop.



Titulní kus „In The Court Of The Dragon“ působí hodně dynamicky. Groovy riffy a agresivně odfrázované sloky v něm brzy střídá poměrně chytlavý, chlapácky nastylizovaný refrén mířící k vrcholu. Odzbrojující jsou rovněž pasáže s rychlými sóly a vším tím rejděním v strhujícím tempu. Následné dvě skladby však otvírák ještě překonají. Druhá „Like a Sword Over Damocles“ patří k vůbec nejlepším songům, jaké jsem kdy od TRIVIUM slyšel. Kapela je zde nadopovaná testosteronem jak bijec z MMA klece. Kvituji prvky držící stavbu blíže klasické podobě metalové hudby. Nebesko-pekelná riff-jízda následovaná kytarovým sólovým kvílením, jenž je poháněno strhujícími tempy Bentových bicích a neoblomnými riffy, nemá v druhé části písně chybu. Matt Heafy sice nevládne bůhvíjak originální barvou hlasu, ale neobyčejnost této písně rozpozná snad každý. Velkolepá záležitost symbolizující u kapely směr pod heslem - všechno nebo nic. Třetí skladba „Feast Of Fire“ byla vypuštěna s několikatýdenním předstihem coby singlík a charakterizuje ji přímočařejší stavba s kratším refrénem, ale také o něco vyšší míra hitovosti a odlehčenosti podpořené vkusnou orchestrální aranží. Znovu dostaneme agrese tak akorát, k tomu adekvátní míru chytlavosti, která není narušována lpěním na umělecké nadstavbě a na čemsi progresivnějším.


„A Crisis Of Revelation“ je prostě dobrá stabilní záležitost postavená na typických riffech a celé řadě kytarových kejklí, jakými vešel Heafy a jeho parťáci ve známost již dávno. Agresivní věc reprezentující to tvrdší a méně epické. Svým způsobem na desce originálně působí hymna „The Shadow Of the Abattoir“, což je polobaladická věc vlastnící majestátní stavbu, zahájená tesknou melodií vybrnkávanou nad pozvolnějším tempem songu, který však posléze graduje k velkolepější náladě. Tahle věc se postupně stává asi nejepičtějším kusem letošního alba a její ústřední melodie předehraná kytarovými tóny je posléze odkřičena s náležitým zápalem. Pravda, tahle pasáž zavání určitým kýčem ve stylu „a teď všichni“, ale něco podobného mě zde, v této nápadně emotivní písni, vlastně ani nevadí, neboť song tne do živého a s city bezesporu hýbe. Jsem přesvědčen, že právě tenhle kousek u fans zaboduje.


Z druhé poloviny nahrávky mne zaujme poměrně chytlavá „Fall Into Your Hands“, která v sobě nemá jen nápadně melodické party, ale je jí vlastní i určitá nadýchanost, které je docíleno tak, že kytarové vrstvy jsou zde mnohdy vystlány zajímavou klávesovou aranží a orchestrací plnou smyčců. Jedná se asi o nejvíce radio-friendly kousek, byť samozřejmě stále posuzovaný perspektivou tvrdě-metalové produkce. Tahle hitovka je po obou stranách bytelně jištěna drtivějšími nářezy „No Way Back Just Through“ a „From Dawn To Decadence“, ty patří k tomu naštvanějšímu, co současní TRIVIUM dokáží předvádět. Ony občasně využívané klávesové aranže a dramatické smyčce jsou alfou a omegou pestrých chutí, jenž do světa vysílá i úplně poslední flák nahrávky - „The Phalanx“. Ten platí za vkusné shrnutí současného stavu věcí u TRIVIUM. Z mého pohledu jde určitě o výtečnou majestátní desku, která bude bezesporu patřit k tomu úplně nejlepšímu z portfolia kapely.


14.10.2021Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

zdenos
24.10.2021 21:00

Na toto album se těším :)
pro mě asi takto:
1) shogun
2) crusade
3) vengeance falls
4) sin and the sentence, možná i ta předchozí - nějak mi splývají, ale obě jsou vynikající
5) ascedancy

nebaví mě Silence in the snow a debut

 

Ivos
23.10.2021 13:11

Noví Cradle jsou celkem ok, asi něco jako Hammer of The Witches, nebo Godspeed On Devils Thunder, taková pohodová kulisa, dobre slozeno,pěkný melodie, ale celkove žádný zázrak a strašně vatyke konci. Na minulou Cryptoriana se novinka nechyta ani náhodou. U Hypocrisy se po prvních dvou singlech obávám že to bude takový méně zdatny následovník End of Disclosure, jako by se bali pořádně šlápnout na plyn.

 

Smolik
16.10.2021 22:56

Zajímavý, minimálně Evergrey tam budu mít taky, poslední CD je super. Ale taky tam třeba budu mít AD Nauseam. Cradle of Filth už mě mohou pouze překvapit. A doufám, že se vytáhnou Hypocrisy.

 

gin
16.10.2021 20:28

Smolík Přesně tak. Mám to podobné, včetně Gojira. Stylové veletoce u svých oblíbených kapel už ve svém věku blbě přijímám. Za mě recenze taky ok. Co se ještě týká desky roku, mám kromě Trivium jako další adepty Evergrey, Ať the Gates a uvidím s čím se vytasi Cradle Of Filth. Těm se v poslední době taky podařilo chytit druhý dech.

 

Smolik
16.10.2021 20:14

Však OK, nemám s recenzí žádný problém a jsem za ni rád. Jen jsem si dnes říkal, že máme tendenci kritizovat kapely, že třeba nepřinášejí nic nového. Ano, Trivium umně míchá již objevené, ale dělá to tu lépe, tu hůře a tentokrát asi nejlépe. A dělají to vlastně již 20 let. Přitom například Iron Maiden vlastně opakují své osvědčené postupy také a stejně je moc nekritizujeme, ale omlouváme s tím, že oni s tím začínali. A je to také pravda. Jsou prostě kapely, od nichž nic nového vlastně asi nechci (IM), potom jsou kapely, kde ty drobné posuny jsou fajn (Trivium), potom jsou kapely, kde bych až takový posun ani nechtěl (Gojira) a když chci něco nového, objevného, hledám jinde.

 

Stray
16.10.2021 19:12

Díky oběma za příspěvek. Mě jen trochu mrzí, že se u nás nenašel jinej pisálek, kterej ty TRIVIUM víc cítí. "Musel" jsem nastoupit k článku já, tedy někdo, kdo tam bude mít furt to velký ALE, respektive kdo se to bude snažit napsat spíš s prvkem objektivity, než aby tam naládoval svůj subjektivní pohled (ten je znát jen z druhého odstavce). Třeba to leckdo vidí jinak a je pro něho lepší číst objektivně laděné texty, já osobně mám i u ostatních radši subjektivní texty. Je to dobrá deska, která získala tu nejvyšší možnou známku, jakou jsem schopen albu TRIVIUM dát.

 

gin
16.10.2021 13:15

Ano, fanoušek skutečně jásá. Vlastně jsem ani nečekal, že tato recenze bude vyznívat kladně a ve prospěch kapely. Trochu souhlasím i s tím kritičtějším odstavcem, ale jen proto, že malinkatou rezervu si Trivium musí nechat pro další album. Při jejich frekvenci vydávání desek to bude za rok.
Album mi opravdu neskutečně sedlo a při poslechu nenacházím jediný slabý song. Po albu Silence In The Snow jsem je úplně odepsal a nečekal bych, že po 6 letech budou u mě aspiranty na album roku. Dávám 95%. Ani po týdnu opakovaných poslechů mě to nepřestává bavit. A zopakuji kolegu pode mnou: Trivium jsou na vrcholu a vydali své nejlepší album.

 

Smolik
15.10.2021 21:37

Trivium nakopnul Alex a od té doby jsou v pozoruhodné formě. Tentokrát se objevují i progresivnější polohy, všichni jednotlivci podávají hodně solidní výkony, zvuk je také výborný, máme zde kandidáta do Top listů 2021, zejména v tom klasičtějším metalu, asi nejelpší CD Trivium v jejich historii.. 90%