TÖRR - Institut klinické smrti

90%

Když se zeptáte blackmetalových fans, která nahrávka TÖRR je nejlepší, spousta z nich vám řekne: „Institut klinické smrti“! Vlastně se k nim musím připojit – tahle památná deska, která zůstala trochu ve stínu slavnějšího debutu „Armageddon“, dokázala naprosto dokonale zhmotnit všechny ty metalově-hororové atributy, kterými se na přelomu osmdesátých a devadesátých let brodila tuzemská scéna – TÖRR se to však podařilo udělat tak nekompromisně a v takové míře, že je „Institut“ vlastně solitérem, jaký u nás nikdo jiný předtím ani potom nevytvořil.

Čtvrtá hlava bestie

TÖRR se v roce 1991 na svém druhém albu fanouškům předvedli jako naprosto drtivé podsvětní monstrum – z předchozích uctívačů rohaté říše se změnili v jakési krále morální zkázy, kteří si libují v největším hnusu a kteří mají ďábelské potěšení z toho, z čeho se běžnému vzorku populace zvedá žaludek. Tímhle odérem TÖRR zcela prostoupili své texty i vizuální obraz, čímž si alespoň na chvíli určitě zajistili titul „nejzkaženější“ kapely na domácí scéně.

Co je ale důležitější, pořádně se posunuli hudebně. Do sestavy přibrali čtvrtého člena, Pavla „Monroe“ Kohouta, který předtím působil v proto-blackové smečce MORIORR, a v jeho osobě získali výraznou posilu. Kohout v TÖRR nedráždil pouze nástroj a hlasivky, nýbrž se zařadil i do tvůrčího procesu, což kapele velice prospělo. Každý ze skladatelů ve skupině k věci přistupoval trochu jiným způsobem a tak TÖRR v roce 1991 mohli předhodit desku s nezvykle širokým repertoárem nálad, struktur a celkového vyznění. Dá se říct, že každá skladba na albu je úplně jiná, což u striktně podzemních metalových smeček nebylo a dodnes není úplně zvykem. Navíc TÖRR měli s Monroem k dispozici hned tři výrazně odlišné hlasy a bestie tak dokázala současně mrazivě kázat, schizofrenicky ječet i chrčet jako s podřezaným hrdlem.

Institut klinické smrti

Kdo se dostal k „Institutu“ už tehdy v roce 1991, určitě si pamatuje na ten šok, když se deska objevila v obchodech. Obal, na němž je přes celé plátno vyobrazen rozkládající se Spasitel na kříži, byl i pro metalový národ hodně silná káva, a ve výlohách mezi Gottem nebo TUBLATANKOU tento totálně rouhačský motiv působil naprosto šíleně. TÖRR se tehdy s ničím nemazali – i jejich dobová promofotka, kde se mezi značně zbídačelými postavami muzikantů vyjímá nahá fanynka, která si lebkou zakrývá rozkrok, patří k těm „odvážnějším“. Ale důležitější je přece hudba – takže co to vlastně TÖRR v druhé půlce prosince 1990 v ostravském studiu Citron stvořili?

První skladba je hned pořádná rána! TÖRR do své muziky pustili death metal (respektive to, co se u nás v roce 1990 za death metal považovalo), smíchali ho se svým blackem a s thrashem, zintenzivnili sound – a výsledkem je úvodní skladba „V podzemí (Underground)“. Tříminutovka plná drtivých riffů, kvílivých sól a hlavně podzemního chrčícího hlasu, který byl u TÖRR novinkou. Moc dobré. Zato druhá položka je přinejmenším podivná – půlminutové intro, kde se ozývají jen kroky a následné zapálení jointa (soudě podle názvu „Legalizovat!“). Proč ne, ale hned po úvodní skladbě? Divné.... intro zřejmě uvádí třetí, také zvláštní, ovšem památnou věc „Seru krev“. Textově jde o pouhou snůšku sprosťáren a nechutností, hudba se ale za podpory solidních riffů táhne a lepí jak slizovité bahno a totálně zatuchlý hlas tomu všemu dodává fantasticky pokleslou atmosféru. Tohle opravdu nenajdete nikde jinde než u TÖRR á la 1991. V další skladbě se přeneseme přece jen do trochu realističtější roviny – „Právem silnějšího“ sází na monotónní, ale svižný a přitažlivý rytmus a na vokál typu „ani notu beze zpěvu“. Další „Odkaz bestie“ tepe v tradičnějším metalovém, možná i trochu rock´n´rollovém duchu, nicméně téma mága a zhýralce Aleistera Crowleyho zcela určitě zapadá do konceptu alba. Stejně jako „Pán snů (Noční můra na ulici Elm)“ – tenhle kousek na začátku vyburcují nervózní údery do synťáku, aby si posléze kapela střídavě hrála se zběsilými a naproti tomu s mazlavými rytmy a popularizovala tehdy oblíbeného Freddieho Kruegera. A rázem vše teče jako sliz! Ptám se tedy: Do prdele – ti TÖRR se teda pořádně rozjeli... bude druhá půlka taky takové maso?

Klauny zavřeli do klecí...

Hm, odpověď zní „Ano“! Titulní song „Institut klinické smrti“ začíná strašidelně modulovaným přednesem, aby se dál masivně valil jako buldozer, přitom ale jde o relativně „nejkultivovanější“ skladbu na desce. Kdyby se aranžérsky upravila, mohla by z ní klidně být normální rocková písnička. Naproti tomu „Kremator“ je klasický törrovský metal – zahnívající přednes, thrashový rytmus, flažolety a z paty tahaný refrén. I „Předčasný pohřeb“ je pořádná zvrácenost – kapela hraje v pomalém šamanském rytmu, kterým by se klidně mohli inspirovat třeba takoví SATYRICON, a do toho jede funerální text, ze kterého jasně vyplývá postoj kapely k církvi svaté. No jo, klišé na šest a šedesátou, ale atmosféru to má vážně pekelnou. A to ještě mají následovat dvě snad vůbec nejděsivější skladby na albu...

První (předposlední na listině) se jmenuje „Libreto smrti (Fantom opery)“ a jde o jakési teatrální, ale jako led studící dějství zpoza černé opony – už to klávesové intro, brrr... a vlastně celá písnička je horor prvního řádu!!! No a jestliže celé album až do téhle chvíle bylo temné, nepříjemné a výsostně undergroundové, tak poslední „Sebevražda“ všechno násobí minimálně dvěma – destruktivní hudba a nihilistický text vyšponuje tísnivou atmosféru do nesnesitelnosti a když jsou poté bubny a kytary vystřídány několikaminutovým outrem – zvukovou stěnou tvořenou stroji, větrem, údery do čehokoli a vyděšeným řevem – krčím se už jen jako vyděšená myška před kobrou a čekám na poslední ránu. Nelidské zvuky válcují poslední zbytky naděje... pátá minuta, šestá... a náhlý konec, jako když práskne bič! Ticho, prázdnota, beznaděj.

Poslední hodinka temna

Ufff, tak jsme to přežili... jak ale vlastně celou tuhle desku zhodnotit? Osobně mám pocit, že TÖRR s „Institutem klinické smrti“ postavili definitivní pomník staršímu pojetí tvrdšího metalu. Kostry, hřbitovy, deprese, krematoria, nenávist k církvi... většina z toho se vlastně už brzy poté stala spíš archaickým výrazivem a metalové kapely, i ty nejpodzemnější, začaly zpracovávat jiná, řekněme možná trochu „vyspělejší“ témata. „Institut“ je tak z určitého pohledu rozloučením s první vlnou domácího metalového undergroundu a dosažením vrcholu v daném ranku.

Samotní TÖRR s „Institutem“ navíc zakončili své nejúspěšnější období. Kytarista Monroe kapelu brzy opustil a opětovné trio Henych – Šakal – Melmus sice ještě dalo dohromady třetí album „Chcípni o kus dál“, i když tam už ale podle mě kapele docházel dech a nebylo to úplně ono. Poté se sestava rozpadla, Henych se obklopil novými lidmi a začal dělat úplně jinou muziku...