TÖRR - Armageddon

80%

Co má člověk dělat, když se chystá psát recenzi na debutní album TÖRR a nejde mu to od ruky? Chce to nabrat inspiraci! Může si třeba vzít dobové tiskoviny a pročítat rozhovory nebo propagační materiály plné rakví, ďáblů a jaderného deště. Nebo si může udělat výlet na místní hřbitov a cestou mezi rovy se vpravovat do atmosféry prvotního black metalu se všemi jeho kýčovitými, ale nádhernými atributy. No a nebo to může vzít pořádně naostro – zapomenout odnést odpadkový koš plný odřezků z masa – a když po pár dnech byt zaplní odporný nasládlý zápach, který neodstraní ani deset přípravků z reklamy – to je panečku inspirace! Já jsem před touhle recenzí vyzkoušel tak nějak všechno dohromady a tak teď konečně můžeme jít na věc. Aaarrrggghhh !!!

Destrukce z Hanspaulky

Existence TÖRR se píše již od roku 1977 (takže letos hrají neuvěřitelný 41. rok), vážně je ale všichni začali brát až po roce 1986, kdy se k zakladateli kapely Otovi Herešovi připojil bývalý bedňák od ARAKAIN Vlasta Henych. Tihle dva muzikanti se vlastně sešli už předtím v projektu 666 (s nimi tam pekelné síly vyvolával ještě bubeník Pavel Konvalinka), a protože jim tehdy šla práce od ruky, rozhodli se později pokračovat právě pod značkou TÖRR a vybudovat nejpodzemnější, nejbrutálnější a nejpokleslejší metalové seskupení v republice. Sestavu doplňoval bicman Milan Háva a existovalo už prý i kultovní logo stylizované do tvaru bojové sekery, takže nic nestálo v cestě ke zničení světa. Nebo alespoň k narušení představ dobových ideologů o čisté a optimistické socialistické kultuře.

V roce 1987 TÖRR zdecimovali lidstvo svou první nahrávkou – naprosto zásadním a kultovním demáčem „Witchhammer“. Čítal intro a osm songů, z nichž většina se později stala klasikami a demo samo bylo vlastně prvním opravdu silným domácím undergroundovým počinem. Postupně se stalo doslova předmětem zbožňování od nekonečných hord metalistů a z TÖRR byly rázem naprosté hvězdy (samozřejmě v rámci undergroundu), protože nic tak tvrdého, hypnotického a ďábelského tady do té doby nebylo. V roce 1988 sice TÖRR na čas dostali stopku kvůli pomlouvačnému článku v Rudém právu, kde byli nesmyslně označováni za fašisty, ku-klux-klany a podobně, naštěstí ale v době perestrojky komunističtí debilové už přece jenom neměli tolik sil jako o pár let dříve, takže kapela za nějakou dobu znovu jela. V roce 1989 se mezi lidmi objevilo koncertní demo „Törr Gang Live“ a dokonce – neuvěřitelně – oficiálně vydaný singl a jedna skladba na sampleru „Rockmapa“.

Obstaravatel pohřbů

Velmi důležitý okamžik nastal, když byl do sestavy TÖRR přizván kytarista a řvoun Daniel „Šakal“ Švarc. Ten předtím působil v plzeňské skupině FATA MORGANA, která sice hudebně nebyla žádná velká tvrďárna, duševně se však stejně jako TÖRR upsala rané formě black metalu a hlavně byla jednou z prvních kapel, které u nás předváděly pekelnou pódiovou show. Zajímavé je i to, že tahle parta byla významnou líhní muzikantů, kteří se později proslavili v jiných spolcích – ve FATA MORGANĚ nebo jejích klonech se objevili třeba Ota Husák a Roman Velinov z později známých FERAT nebo bubeník nejslavnější sestavy MASTER´S HAMMER, Míra Valenta.

Ale abychom nezamluvili TÖRR … Šakal měl tedy z původní formace dobrou průpravu a přesně tím výše popisovaným fluidem posílil dosavadní dílo Henychovy party. Kapela, už tak dostatečně opásána nábojovými pásy, řetězy a obrácenými kříži, s Šakalem ještě nabrala na potřebné teatrálnosti a nově navíc získala punc jakési nenormálnosti a duševního vyšinutí, což skupině šířící v české kotlině odkaz VENOM a CELTIC FROST sedlo jako ulité. Do sestavy po odchodu Milana Hávy navíc přibyla další svojská persona – Martin „Šílený Emil“ Melmus – a kapela chvilku jela ve čtyřčlenném obsazení (možno vidět třeba ve videoklipu „Kladivo na čarodějnice“), po Otově odchodu na vojnu se ale vrátila do módu tříhlavé útočné formace.

Koncert pro všechny okovaný lidi

Nahrávky TÖRR byly kultovní, ještě lepší ale byly koncerty. Řetězy, kříže, podmalované oči, Šakalův nemocný projev, Henych coby nepsaný král undergroundu a v neposlední řadě pěst plná temných hitů – to všechno na přelomu osmdesátých a devadesátých let fungovalo naprosto bezchybně. Koncertů i fanoušků pochopitelně bylo obrovské množství a kapela v malém českém rybníčku dosahovala hvězdné slávy. Na začátku prosince 1989 se skupina dokonce ocitla na mega-akci s názvem „Koncert pro všechny slušný lidi“. TÖRR tady (pravda, oháknuti poněkud civilněji než na svých show) zahajovali blok metalových kapel a jde opravdu o kuriózní vystoupení, protože v záplavě androšů, písničkářů a disidentů vystřihli dvě své temné, zvrácené hymny „Posedlá“ a „Kult ohně“ :) Ještě pikantnější je, že po celou dobu koncertu se za zády všech účinkujících vyjímají bicí s Melmusovým jménem a výhrůžnými pentagramy. Skutečně zajímavá rekvizita na koncertě vzývajícím „pravdu a lásku“ :) Po listopadu 1989 bylo prostě možné úplně všechno...

Armageddon

Nebylo žádné překvapení, že takhle úspěšnou kapelu už zkraje roku 1990 oslovila nově vzniklá gramofirma Multisonic a nabídla TÖRR vydání desky. Všechno šlo neuvěřitelně rychle – 3. února kapela v rámci předprodukce stvořila nové demo „Masturbace mozku“ a po polovině stejného měsíce už byla ve studiu a natáčela album nazvané „Armageddon“. Šlo o jednu z prvních tuzemských metalových nahrávek a kdo si tu dobu pamatuje, potvrdí, že to byla událost jako hrom! Jasným znamením, o co půjde, byl už obal – TÖRR se nechali vyfotit mezi pyramidami z lebek v kutnohorské kostnici, což perfektně zafungovalo a v zemi nebylo příliš příznivců tvrdšího kovu, kteří by tuhle desku okamžitě nepřenášeli z obchodu na svůj gramec. Prodalo se celkově prý kolem šedesáti tisíc kousků.

Na desce se toho hodně povedlo, má ale i své slabé stránky. Na první straně alba ovšem té kritiky bude hodně málo – už intro „Chrám smrti“ je hodně dobré – studiový host Ota Baláž pochytal hrst temných, diabolických zvuků a sestavil z nich otevíračku, která rozněcuje skutečně pekelnou atmosféru. Na úvod perfektně navazuje první řádná skladba „Žal“, jedna z nejlepších písní TÖRR vůbec. Střednětempý manifest oldschoolového black metalu se valí vpřed, hlas masíruje posluchačovou duši a typické šakalovské sólo protkané nervózními tahavými melodiemi předkládá přesně to, co fans od TÖRR očekávali. Na začátek super! Následující krátká zběsilost „Vrať se ke psům“ pekelnou atmosféru potvrzuje a hned další číslo – Šakalova krasojízda „Smlouva s peklem“ – bezútěšnou náladu bičuje úplně do krajnosti a vtahuje příznivce kapely do horečnatých vizí nešťastníka, který se propadá do osidel tvrdých drog. Skvělá je i jedna z nejstarších törrovských hitovek „Samota“ a ani další „Král mor“ není vůbec špatný. Výborný dojem z celé půlky alba tak nepatrně narušují jen poněkud přiblblá intra – kapela zřejmě chtěla skladby propojit nějakými dekadentními zvuky ještě prohlubujícími atmosféru zla a hnusu, jenže „pikantnosti“ typu „krknutí a následný souhlasný smích“ aspoň na mě nezafungovaly moc dobře. Na straně A to ale ještě jde přežít...

To je hovno, znova!

Druhé půlce desky tyhle experimenty podtrhly nohy výrazně hůř. Úvod je ještě v pohodě – skladba „Lady Madeline“ začíná nechtěně komickou, zato však legendární sekvencí – ozve se jakási pochybná diskotéka, načež Vlasta zahlásí „To je hovno, znova!“ a rozjede se pořádný black metal. Další skladba je dokonce jedna z vůbec nejlepších – „Zlej sen“ jasně patří do zlatého fondu TÖRR i celé tehdejší československé metalové produkce. Dobrá je i „Posedlá“ – píseň valivě šlape, Šakal nervózně přednáší text o nešťastnici posedlé ďáblem a středové pasáži s kytarovým sólem dominují hypnotické tapingy.

Pak ale přichází problematický okamžik – skladba „Padlý chtíč“ sama o sobě i přes poněkud pitomý text není špatná, jenže TÖRR se ji pokusili vyšperkovat další studiovou „parádičkou“ a zoufale se to nepovedlo – do skladby je vpasován hlas sexuálně roztoužené dívčiny, je tam ale tak podivně a vlezle nasamplován, že to všechno působí maximálně hloupě a celou píseň naprosto zabíjí. Kdyby kapela na desce použila normálnější verzi z dema, udělala by mnohem líp. U poslední skladby budu ještě pesimističtější – TÖRR rozjíždějí svůj snad vůbec nejlepší kousek „Armageddon“, excelentní riffy stavějí monstrózní strukturu a vytvářejí skvělou atmosféru, připojuje se zpěv – a najednou se ozve spláchnutí hajzlu a je po všem. Tohle že je konec desky? Proboha proč?

Stále na trůnu

Vysvětlení je k nalezení vlastně už na obalu – na album měl navázat singl „Armageddon part II“, kde měla písnička zaznít celá, a podivné přerušení na elpíčku tak mělo nabudit fanoušky ke koupi dalšího produktu. Z toho ale jednak sešlo, protože nahrávka se mezitím někde ztratila, a za druhé – i kdyby nesešlo, kapela tímhle experimentem album velice nešťastně zařízla a místo bombastického pocitu po doznění desky zůstává podivná pachuť. Já si při poslechu „Armageddonu“ vlastně vždycky dávám dost velký pozor, abych album vypnul včas a zbytečně se nenasral.

Přes všechny výtky, které koneckonců lze trochu omluvit tehdy ještě nedostatečnými zkušenostmi se studiovou prací, je „Armageddon“ rozhodně naprosto zásadní deskou a v roce 1990 splněným snem metalového podzemí. Vůdčí kapely první metalové vlny, ke kterým TÖRR zcela určitě patřili, se ale už brzy po svých debutních albech musely začít sakra snažit, aby udržely pozice a odolaly tsunami dalších metalových smeček, které se začaly valit ze všech pekelných děr a rvát se o místo na scéně. Jak se TÖRR v téhle konkurenci dařilo, na to si posvítíme příště, u recenze na „Institut klinické smrti“. Čekejte skutečně temné záležitosti !!!