TITANIC - Metal Celebration

80%

Pomyslnou soutěž mezi rockmapáckými kapelami, které z nich se jako první podaří vydat samostatné album, vyhráli v roce 1989 brněnští heavymetalisté TITANIC. Stalo se tak ještě v době komunistického režimu (i když už skoro těsně před „sametovkou“) a tak po albu „Radegast“ od kapely CITRON je titanikovský debut „Metal Celebration“ vlastně první samostatná metalová deska, která u nás vyšla. Tudíž památný okamžik, který rozhodně nesmíme vynechat!

Úsvit metalového věku

TITANIC byli, podobně jako jiné kapely, které se sešly na „Rockmapě“, na konci osmdesátých let již protřelou partou, která měla za sebou spoustu koncertů a po boku mraky fanoušků. Disponovala i nějakou tou nahrávkou – v roce 1987 vznikl zvláštně pojmenovaný demáč „Eso Hertz“, o rok později vyšel singl, kam TITANIC nahráli jednu skladbu „Vizáž“ (druhou stranu pak obsadila skupina SIFON). Skladba, jak už víme, se v roce 1989 dostala i na sampler projektu „Rockmapa“, v jehož rámci TITANIC pořídili také singl se skladbami „Figurína“ a „Bludnej kruh“. Ty už ale souvisejí spíš s debutovým albem.

Raději se ještě na minutku vraťme do roku 1987. Pro rozjezd kapely určitě bylo dobrým počinem vystoupení na tehdy mimořádně vlivném a vlastně taky jediném „festivalu“ Rockfest. Toho si bohužel všimli i přiblblíci z pořadu Aktuality (takové komunistické Události, komentáře), kteří se jali pozastavovat nad „nesocialistickou úrovní“ TITANIC a kapele to tehdy prý pěkně polepili. Což o to, podobné kecy si na svou adresu musela od komoušů vyslechnout nejedna metalová parta, „čest“ poslouchat o sobě podobné žvásty přímo z televize ovšem každá skupina neměla.

Sen se stává skutečností...

V roce 1989 ale perestrojka naštěstí ovládala už i českou kotlinu a tak místní metalové kapely mohly o vydání desky začít uvažovat jako o něčem reálném. Nevím, jestli ze všech těch tvrdě kovových spolků právě TITANIC měli mimořádné manažerské schopnosti nebo jestli měli prostě kliku, každopádně se jim podařilo domluvit se slovenským vydavatelstvím Opus a ve stejnojmenném nahrávacím studiu připravit deset skladeb, které měly vzápětí vybuchnout v senzaci jménem „Metal Celebration“.

Přesně si pamatuju, jak jsem ve svých čtrnácti letech nábožně držel v rukou vinyl zakoupený v jakémsi Supraphonu v pražské Zlaté uličce. Obal, kde z vesmírné oblohy vystupuje žluté logo TITANIC a šedivý titul (považte, v angličtině!) „Metal Celebration“, mi tehdy připadal jako nejmetalovější věc na světě - a to jsem ještě netušil, že kdyby nezasáhla dobová cenzura, mohla cover zdobit kresba brněnského draka, kterak demoluje logo kapely (tahle varianta se u nás v obchodech objevila až později). I tak to všechno působilo jako naprosté zjevení. Po třiceti letech člověk samozřejmě vidí věci trochu jinak, a přiznám se, že před současnými poslechy jsem si myslel, že „Metal Celebration“ už pro mě bude totálně zastaralá a ne moc zábavná muzika. Jenže – ono je to pořád dobré! Jasně, zvukově má album z dnešního pohledu velké rezervy, témata textů působí archaicky (i když lyriku TITANIC vůbec neměli špatnou) a taky image kapely, která mi evokuje spíš novou vlnu než okovaný metal, patří do minulého století. Jenže deska, kde osm z deseti skladeb má hitový potenciál, prostě ani po tak dlouhé době nemůže být špatná! Já jsem zkrátka spokojen, takže si album tradičně pojďme rozebrat položku po položce.

Pořádně velký metalový svátek!

Úvodní „Ďábelská mumie“ ještě není ten pravý hit – pomalá, temná skladba na mě působí spíš jako takové nadstandartní intro. Situace se ovšem radikálně mění hned s druhou položkou „Mistr čas“. Prvotřídní heavy/speed metal v krystalické podobě – spousta melodií, silný refrén, bezvadně to šlape, takže jestli máte rádi takhle laděnou muziku, nemůžete být nespokojeni. V podobném módu se nese další „Chaos 20. století“, který má sice trochu volnější tempo, ale vlastně stejné atributy a navíc vtipný text o ne moc příjemném pobytu v přeplněném vlaku a hnusu velkoměsta. Čtvrtá skladba přehazuje výhybku, je temná a depresivní - „Netvor AIDS“ mrazivě deklamuje o největším strašáku konce milénia a do temných riffů vkládá smutné, avšak pořádně silné melodie. Dobrá práce, skoro by se dalo říct, nejlepší skladba na albu. To by ovšem nesměla následovat ještě lepší „Figurína“. Písnička, která za pomocí nádherné rozehrávky začíná jako klasický ploužák, aby poté přešla ve šlapavou metalovou věc s plnou hrstí sól a sborů. Navíc dává hodně prostoru pro vokál Zdeňka Černého, jehož vysoké zpěvové polohy byly vždy jakýmsi poznávacím znamením TITANIC.

B strana desky dle mých uší není tak silná jako Áčko, i tady ale lze nalézt spoustu zajímavých okamžiků. Skladba s pořadovým číslem šest, „Démon“, sice z dnešního pohledu trpí pořádnou dávkou dobového metalového klišé, na druhou stranu ale kapele umožnila stvořit pódiového maskota, který na koncertech bavil a „strašil“ přítomné fanoušky. Další kousek se jmenuje „Bludný kruh“ a v jeho případě jsme dostali prvotřídní skoro až thrash metal, úvodní motiv skladby bych navíc s klidem připsal do seznamu „best of tuzemských metalových riffů“. Osmou věcí je „Železná panna“, která vtipně odkazuje k inspiračnímu zdroji kapely, přičemž ale nešlo o žádnou vykrádačku – košík plný melodií je čistě z brněnské dílny. Poslední dvě pecky na albu jsou pak zároveň dva největší hity TITANIC vůbec – typicky koncertní halekačka „Simulant“ a ještě slavnější „Metalový svátek“, který jednak pěkně šlape a za druhé se v textu přibližuje metalové „každodennosti“ konce osmdesátek. Stejně jako hrdina v textu písničky totiž i posluchači TITANIC určitě zažívali podobné problémy, kdy své domovy zahlcovali metalovou muzikou a jejich rodiče či další příbuzní se s hrůzou odvraceli. :-) Kašlu na to, že po letech takhle laděný text samozřejmě působí přežitě a dětinsky. Tady si povídáme o roce 1989 a já jsem „hej, heavy metal“ pod pódiem naší sokolovny vyřvával se stejným vytržením jako ostatní „hroziči“. :-)

Na vrcholu

Že TITANIC s „Metal Celebration“ udělali díru do světa (prodali ho prý 120 000 kousků) je naprosto nabíledni. Hrdinové alba – zpěvák a kytarista Zdeněk Černý, sólový kytarista Mirek Horňák, basák Milan Hanák a bicman Slávek Fric – si užívali zaslouženou slávu, na koncerty chodily davy lidí a kapela byla jednoznačně na vrcholu. Navíc zanedlouho poté metalové podhoubí rozvlnila zpráva, že do kapely nastupuje kytarový virtuóz Georgi „Žoro“ Enčev, zatímco Mirek Horňák přestupuje k brněnským kolegům KERN. S těmi vlastně TITANIC měli dost podobný osud – obě kapely byly na přelomu osmdesátých a devadesátých let nesmírně populární, po metalové explozi v roce 1990 se ale začaly vracet spíš na lokální pódia.

To však nic nemění na faktu, že „Metal Celebration“ je památným, pro metalisty snad až historickým aktem a že tahle deska ve své době zněla pravděpodobně v úplně každém metalovém pokoji a domácnosti. No a ten, kdo má k albu intenzivní vztah i v současnosti, je určitě rád, že dnes opět šlapající TITANIC v roce 2014 vydali soudobý koncertní záznam „Metalovej svátek živě“.

24.02.2018	Diskuse (36)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz