Last Hardrock Outsider

THRESHOLD - March Of Progress

Kam kráčíš, progresivní metalová scéno? A kam se poděli tvoji druhdy nejvýraznější představitelé? DREAM THEATER se po odchodu bubeníka Mikea Portnoye ne a ne smířit s tím, že dnové jejich kralování tomuto žánru pominuly. Nikdy řádně nedocenění FATES WARNING sice dle nejnovějších zpráv cosi kutí, ale nedá se předpokládat, že by šlo o nálož srovnatelnou s jejich památnými kusy „A Perfect Symmetry“ a „Parallels“. Má vůbec cenu se bavit o současných QUEENSRŸCHE? Spíš bych řekl, darmo mluvit. A rozličných pidlikalů, kteří se v první řadě opájejí vlastním nadřeným umem, je až hanba. Nutno více než kdy jindy přepečlivě selektovat snaživé plagiátory od kapel s vlastním názorem.

 

Neříkám, že THRESHOLD přicházejí s něčím doposud neslýchaným, v žánru prog-metalu asi nikdy nehráli úplně první housle, přesto jejich „March Of Progress“ stavím hodně vysoko. Už jen z toho důvodu, že na něm jde v první řadě o dobře napsanou písničku a až potom o to další. Už otvírák „Ashes“ je v první řadě hitem s výrazným refrénem a až v druhém plánu „progres rockovou“ skladbou. Všemožné zákruty a muzikantské parádičky můžeme vnímat až poté, co se dostatečně nabažíte ústřední melodické linky, což se týká bez výjimky všech skladeb. Viděno opačným úhlem pohledu, pak tento přístup zabraňuje tomu, aby se vám album oposlouchalo. Za líbivou fasádou je toho tolik k postupnému rozkrývání, že vám deska vydrží na mnoho dlouhých zimních večerů.


 

THRESHOLD svoje nejúčinnější zbraně odkrývají až po několika posleších. Zatímco na první dobrou se vám v uchu nejspíš zaryjí krom zmíněné „Ashes“ ještě „The Hours“ nebo „Staring At The Sun“, jako nejpůsobivější položky se posléze vyjeví skladby ne tak stoprocentně hitové, zato ale propracovanější, disponující nenápadným, o to silnějším kouzlem. Mými favority se po mnoha posleších staly skladby „Colophon“, „That’s Way We Come“ a desetiminutová „The Rubicon“, dokonale shrnující všechen um THRESHOLD.

 

„March Of Progress“ shledávám albem bez zásadních chyb. Pravda, tu a tam bych se obešel bez trochu vycpávkového preludování kláves, ale po něm zpravidla následuje motiv, který mě opět přehodí na správnou misku vah. Jedenáctero skladeb se poslouchá příjemně (což ale může být pro někoho i negativum), nikde nedrhne, vše je ošetřeno s letitou zkušeností. Což je ale také asi jediná moje výtka – tak trochu mi schází moment překvapení. Nebo alespoň jeden moment, u něhož bych blaženě a zároveň trochu nevěřícně vydechl úžasem. A teď nemluvím o počtu not zahraných za jednu milisekundu. Spíš o nějaké nadstavbě, která by desku posunula mimo rámec žánru. Jinak ale nemám výhrad a beru nové THRESHOLD jako jedno z nejzdařilejších melody-metalových děl loňského roku.


04.02.2013Diskuse (1)wuxia
jindrich.goth@gmail.com

 

Michal18.06.2017 10:41

Souhlas s výše uvedeným, Threshold se prostě neoposlouchá.