Last Hardrock Outsider

THE.SWITCH - Budování je podstatné si užívat (rozhovor s Majkláčem)

V pozvolna se šinoucí karavaně zdejších rozhovorů, prostřednictvím kterých se snažím alespoň trochu vyzpovídat zajímavé osobnosti tuzemské hudební scény, věru nešlo opomenout Michala Nováka alias Majkláče, hlavního skladatele, kytaristu a hybnou sílu příbramsko-pražské kapely THE.SWITCH, stejně jako zakladatele serveru bandzone.cz a v mnoha směrech aktivní personu na české hudební scéně. Z počátku se tedy mé otázky týkaly spíše Michalovy kapely, později se však přesunuly k tématice týkající se dění okolo bandzone a v tuzemském podhoubí obecně.



Můžeš na úvod prozradit nějaké novinky z tábora THE.SWITCH? Prostě jaký je současný stav věcí uvnitř kapely, zda li na něčem děláte a co máte v nejbližší době v plánu?


Intenzivně makáme na novém albu. Základy vytvářím doma ve svém studiu a posílám to klukům přes internet. Ti si to doma připravují, naposlouchávají a ve zkušebně to pak společně sehráváme, aby vše do sebe dokonale zapadlo a chytlo silný společný groove.




Proč jste se před lety rozhodli začít nabízet muziku ke stažení pouze prostřednictvím EP? V čem vůbec vidíš změnu k lepšímu u přechodu od regulérních CD k novému kratšímu formátu? Budete v tom nadále pokračovat?


Po několika letech vydávání pětipísňových EP se chceme opět vrátit ke klasičtějšímu formátu alba, na kterém je deset až dvanáct songů se stejným zvukem, koncepcí a náladou. Máme téměř hotových deset skladeb a věříme, že vydání zvládneme do léta 2015.


Vaším posledním počinem je třískladbový singl „Tětiva“. Mám pocit, že se na něm podařilo skloubit agresivitu s chytlavostí a ještě tomu přidat jistou dávku atmosféry. Já osobně tuto nahrávku hodnotím výše než všechna tři předcházející EP. Můžeš tedy něco říci o vzniku tohoto singlu? Jak jste s ním spokojeni?


Cítili jsme se už dost blbě a impotentně, protože jsme dlouhou dobu nic nevydali. Fanoušci byli hladoví a my věděli, že do alba je ještě sakra dlouhá cesta. Proto jsme prostě vzali dva rozdělané songy („Tětiva“ a „Skalp“), dotáhli je a lowcostově je nahráli, smíchali a pustili ven. Byla v tom velká dávka spontánnosti, drajvu a chuti něco udělat rychle a bez většího rozmyslu. Osobně jako skladatel myslím, že písnička „Tětiva“ je jedna z mých nejpovedenějších. I teď s odstupem ji mám hrozně moc rád. Určitě by šel vylepšit sound a proto uvažujeme o variantě, že písně „Skalp“ a „Tětiva“, které jsme zatím pustili ven jen jako singl, umístíme na připravované album v přemíchané a přemasterované verzi.


Co můžeš ze zpětného pohledu říci o vašich starších albech jako „Beautiful“ nebo „Svit“? Myslím, že ve své době tyto nahrávky vcelku zabodovaly, jak se ti tedy líbí z dnešního pohledu a v čem vidíš u vás největší současný posun od doby, kdy tato alba vznikla?


Tyhle starý desky pro mě moc znamenají. „Beautiful“ jsem skládal v době, kdy jsem byl vnitřně hodně rozpolcenej, nevěděl sem co bude, končil jsem školu a nastupoval do práce. Dodnes v tom albu cítím ten vír emocí a zmatených myšlenek, ve kterých jsem se v té době točil. Byl to náš, dá se říct, debut a dali jsme do toho všechno, co jsme jednou chtěli na desce mít. „Svit“ byl o poznání méně epic a pochází z doby, kdy jsme hodně intenzivně hráli i zkoušeli. V té době sem taky začalo jezdit hodně zahraničních kapel a já si uvědomil, jak jsou všechny strašně daleko hráčsky i skladatelsky. Proto je „Svit“ podstatně komplikovanější, riffovější a dravější. Dnes je to už dalších deset let od těchto alb a pořád cítím určitý posun. Zejména v tom stále jasnějším rukopisu, kterého už se asi nikdy nezbavím.

Mě osobně se dnes zdáte být o něco tvrdší a agresivnější kapelou než tomu bylo třeba před dekádou a i zvuk nahrávek mi přijde víc narvaný a jaksi průraznější, co si o tomhle myslíš? Jak bys vůbec zhodnotil váš stylový vývoj?

Myslím, že jsme se všichni dost uklidnili a máme docela pohodový rodinný životy a proto už ty skladby nejsou tak rozpolcený. Na albu „Svit“ zněly ty tvrdý věci vlastně docela pohodově a ty klidný jako např. „Hvězdy a nůž“ naopak brutálně psycho a drásavě. Dneska, když chceme udělat tvrdou pecku jakou je „Tětiva“, je to prostě nářez na první poslech a není v tom až tak moc schovaných věcí jako dříve. Asi bych to shrnul tak, že jsme teď podstatně přímočařejší, dospělejší a máme víc jasno v tom, co chceme lidem říct.



Už výše zmíněná tři EP „Na dosah“ zas pro změnu působila jako nahrávky, kde byla vcelku rozeznatelná snaha o podchycení atmosféry. Jak vůbec hodnotíš tyhle nahrávky? A můžeš něco říct o muzice právě z tohoto vašeho období?


Všechny tři díly „Na dosah“ byly víceméně experiment. Chtěli jsme si celá ta léta zkusit několik různých poloh a nikdy se nám nepodařilo to naskládat na jediné album. Proto jsme se rozhodli udělat tři menší alba a každé bude něčím jiné. Nakonec to ale dopadlo tak, že první i druhý EP jsou si vlastně docela podobný, protože jsme prostě nedokázali dostatečně vystoupit ze svého zvuku a přístupu ke skládání skladeb. Trojka je jediná jiná, protože jsme našemu koproducentovi Ecsonovi Waldesovi dali volnější ruku a taky proto, že její velká část vznikla v domácím studiu a je tam hodně „nekapelních” zvuků, které pro nás nejsou moc typické. Dokonce tam hraju jednu skladbu na klavír. Zajímavostí u trojky taky byla skutečnost, že téměř v každé věci jsme si přizvali k mikrofonu hosta. Radka z HENTAI CORPORATION, Zaphu z UNAFFECTED EVOLUTION, Kurze z ATARI TERROR a Dádu z DIVE.

Jaké máte vlastně své největší hudební vzory, mám na mysli kapely, které vás v tvorbě nejvíce inspirují? Shodnete se v rámci THE.SWITCH na nějakých kapelách? Já osobně byl nedávno vcelku překvapen, když jsem zjistil, jak jsou někdy z vašich postupů cítit američtí TOOL.


Ty vzory se časem dost mění. Všichni jsme vyrůstali na klasice devadesátek jako LIMP BIZKIT, KORN, MACHINE HEAD, SEPULTURA. Pak jsme se mihli určitě i kolem TOOL a přes DEFTONES se dostali až např. k současným australským KARNIVOOL. Milujeme ale i popovou hudbu a nebylo by vůbec divný, kdybys celou naší kapelu potkal na koncertě Justina Timberlaka, na MUSE, nebo na COLDPLAY. Myslím, že to, že posloucháme rádi všechny žánry, nám dává určitou osobitost. Prostě když vaříš z dvaceti surovin, určitě uděláš spíš něco originálního, než když vycházíš jen z chleba, másla a šunky, i když je miluješ celej život. Není to ale programově dáno, že bychom si nakázali poslouchat hodně kapel. Prostě takoví jsme. Dost liberální a žánrově dost tzv. open-minded.


Teď opusťme THE.SWITCH a přejděme trochu k Tobě. Můžeš zběžně nastínit svou hudební cestu? V kolika letech a v jaké kapele jsi vůbec začínal a pokud jich bylo před THE.SWITCH více, tak kterými jsi vůbec procházel a co hráli za hudbu?

Moje úplně první kapela se jmenovala PROPAN BUTAN, ještě jsem snad ani neměl kytaru a už jsem tam hrál na půjčené věci. Bylo mi patnáct, byl jsem v prváku na střední a miloval jsem to. Bohužel mě po půl roce vyhodili pro neschopnost. Měl jsem z toho depresi. Už jsem byl ale nastartovanej a krátce na to jsem s kámošem a jeho spolužáky z gymplu dal do kupy kapelu DNA. Vydrželo nám to další rok, dokonce jsme měli asi tři veřejný koncerty. Když se tohle začalo bortit, cítil jsem, že musím postavit něco nového, kde si vyberu každého jednotlivého člena postupně a sám. No a postavil jsem THE.SWITCH. Tenkrát mi bylo sedmnáct a psal se rok 1996. Žánrově jsme se vždy motali kolem crossoveru, tvrdších kytar s příměsí věcí co jsme poslouchali. Trochu jazz, trochu funk a Seattle, ale nakonec tam byl vždy nějakej heavy nosnej riff.



Stránky bandzone.cz, které jsi kdysi založil, se za těch deset let stali vcelku komplexní databází tuzemských kapel. Jak tě vůbec napadlo něco podobného vybudovat? Měl jsi od začátku jasnou představu, co chceš nebo si ani netušil do jaké velikosti se to celé rozroste a postupoval po krůčcích?

Vůbec jsem netušil, co se stane. Neměl sem záměr něco tak velikého budovat. Měl jsem jen vlastní potřebu si lépe zorganizovat práci a chtěl jsem v tom pomoci i pár dalším kámošům ze spřízněných kapel, kteří řešili totéž. V zahraničí v té době už fungoval dobře myspace, nebo purevolume. Tyhle weby pro mě byly počáteční inspirací. Hlad po takové službě se ukázal jako obrovský. Po dvou letech bez jakékoliv reklamy jsme měli zaregistrovaných 3 000 kapel.



Někde jsem četl, že posloucháte každého nově zaregistrovaného interpreta, což si myslím, že dneska již musí být poměrně fuška. S přibývajícími kusy se vlastně snižuje šance, že si někdo nějaké dobré kapely všimne. Mě by zajímalo, co jste připraveni udělat pro skupinu, která vás nějak výrazně zaujme? Zdali ji můžete posunout a jakým způsobem?

Ano, toto je pravda a fakt to stále děláme. Všech těch 40 000 kapel jsme reálně slyšeli. Je to dodneška stále kolem deseti nových kapel denně. Pro ty opravdu zajímavé a talentované máme připravené navazující služby. Můžeme je zpromovat na úvodní stránce webu, pomoci jim sehnat kontakty na studio, fotografa, klipaře, apod. A ty nejlepší z nejlepších pozveme na každoroční Bandzone Showcase, tzv. představení šesti největších talentů roku pro odborníky z hudební branže, jako jsou zástupci velkých vydavatelství, promotéři festivalů, redaktoři z hudebních médií, apod. Z těchto šesti si pak obvykle vybereme jednu kapelu, které přímo nabídneme úzkou spolupráci a přibereme ji do své stáje. Máme tam nyní kolem deseti kapel a zajišťujeme pro ně částečný management, průběžnou propagaci a hlavně profesionální booking, který má kompletně pod palcem můj dobrý přítel a velmi blízký spolupracovník Tomáš “jugi” Staněk z kapely UDG.



Mohl bys tedy v současné době vypíchnout nějaké své nejnovější objevy, popřípadě i kapely, které jsou dnes již sledovačům hudebního dění pár let známé a o kterých si myslíš, že se mohou stát zajímavými v širším celorepublikovém kontextu?

 

Určitě. Maximálně věřím kapele LIGHT AND LOVE z Nového Jičína, jsou tak dobří, že věřím dokonce i v jejich mezinárodní potenciál. Na lokální scéně stoprocentně půjdou rychle nahoru mladí DONAHA z Bruntálu, STROY z Prahy, nebo ČARDÁŠ KLAUNŮ z Jihlavy. To jsou v současnosti top objevy. Začínáme také připravovat spolupráci s prvním DJem, ale jeho jméno si zatím nechám pro sebe ;).



Jak bys vůbec popsal současnou českou klubovou (spíše rockovou) scénu? I třeba v kontextu celých dvaceti let. Můžeš klidně letmo zachytit její vývoj, ale i současnost, přeci jen se na ní již těch dvacet let pohybuješ.

Já myslím, že má veliký prostor pro růst. Cítím tu spoustu talentu a chuti dokázat velké věci. Co nám ale chybí oproti zahraničí (zejména teď myslím západ) je určitá pracovitost kombinovaná s pokorou a s maximální vůlí věci dotahovat do konce. Kapely spolu kolikrát nechtějí spolupracovat, protože to považují za podporu konkurence. To pak nechápavě kroutím hlavou a vím, že ani jedna to nikam nemůže nikdy dotáhnout. Ten recept na úspěch je strašně jednoduchej. Stačí uvěřit, že je možný dokázat věci, který jsem si vysnil. Pak je třeba tomu dát prostě hodně trpělivosti a mravenčí práce. Nespěchat, jen pokorně pracovat a dělat malé krůčky, ale dělat je pořád. Minimálně jednu věc každý den. Ať už je to jen přečtení zajímavého rozhovoru, nebo post nové novinky na BZ profilu. A na závěr je moc důležité užívat si to budování a nebrat to jako “je to voser, nějak to vydržím, ale úspěch se pak dostaví a bude sladkej”. Pokud kapelu nebaví ta přítomnost, ta práce na tom, nikam to nepovede. Umění není armáda, hity se nedají nadrilovat a pohodu v kapele nedosáhneš tím, že to všem rozkážeš. Na druhou stranu je někdy třeba přijmout i odpovědnost za větší rozhodnutí a nebát se je dělat. Pokud kapela cítí nějakej tlak, že někde něco dře, ihned si na to sednout, rozebrat a najít řešení a pokud nenachází, tak se nebát udělat místo kosmetický úpravy chirurgickej řez. Je třeba mít v hlavě srovnaný, jestli jsou v kapele přednější ambice, nebo pohodovej koníček na dva večery v týdnu. Obojí má svá pro i proti. Myslím, že tyhle věci platí pořád stejně. Dnešní kapely snáz dosáhnou na nějakou nahrávku a věřím, že jich vzniká proto stonásobně víc, než před dvaceti lety. Těch opravdových talentů je ale, řekl bych, pořád stejné procento. A stejně jako tehdy i nyní dokážou vystoupit nad průměr a upozornit na sebe.





Jak vůbec vidíš šance takové mladé kapely, která bude třeba originální a zajímavá, aby na této scéně nějak výrazněji prorazila? Jaký postup bys takové kapele doporučil? Co je podle Tebe největším neduhem té masy českých kapel, které se o něco podobného snaží? Tedy pokud něco takového společného je.

Dnes jsou ty šance největší, co kdy byly. Udělat nahrávku a poslat ji komukoliv na celé planetě je snažší než kdy dříve. Já bych doporučil tento postup:

1.  Postavte kapelu a rok až tři makejte denně ve zkušebně (čas závisí obvykle na předešlých zkušenostech jednotlivých hráčů)

2.  Všichni povinně na léto na brigádu a dejte dohromady aspoň 30 - 40 000,-Kč. Za ty peníze nahrajte skvěle znějící třípísničkový maxisingl. Vytvořte si profily úplně všude, kde to půjde a tam ten singl umístěte. Sledujte reakce kámošů, rodiny a prvních fans.

3.  Vyberte nejsilnější z těch tří věcí podle reakcí okolí (toto nevybírejte sami!), našetřete dalších 30 000,- a oslovte někoho ze zkušených filmařů s žádostí o natočení klipu (Martin Linhart, Radim Věžník, Jan Plouhar, Jakub Mahdal, Igor Zacharov, Martin Klimpar, atd.). Ten natlačte na youtube a pošlete ho do Óčka s žádostí o odvysílaní v hitparádě.

4.  Na základě úspěchu klipu (musí mít aspoň 10 000 views, což se dá s přiměřenou makačkou na soc. sítích a troškou spamováni kámošů dosáhnout poměrně rychle) oslovte pár vybraných akcí ve vašem okolí s žádostí o zařazení vaší kapely do programu. Nepřestřelte první honorář, ale nějaký základ chtějte. Doporučuji částku kolem 3 000,- Kč s tím, že náklady na cestu si pokryjete sami.

5.  Po každém vystoupení jděte mezi lidi, rozdávejte vizitky, samolepky, podepisujte se.. pár cédéček rozdejte zadarmo, pořadateli akce dávejte CD jako poděkování vždy! Vyplatí se taky dát jedno místnímu zvukaři.

Tento postup opakujte ještě jednou úplně stejně v dalším roce. Po dvou takových letech zjistíte, jestli to už jede, fans přibývají, pořadatele se začali sami ozývat a nebo jestli to jde od deseti k pěti. V první variantě máte v podstatě vyhráno a dál už pokukujte po celém albu, ve druhém pak je dobře se zastavit, sednout si a říct si “ok, nefunguje to, takže co děláme špatně?”. Doporučuji také zeptat se pár lidí, kteří se nebudou zdráhat vám říct upřímně svůj názor a mají trochu zkušenosti. Celou kapelu klidně může zabít totálně ješitnej zpěvák, jehož pohyby na pódiu jsou nekoukatelné, což si odmítá připustit. Přitom třeba v roli manažera a druhého kytaristy backvokalisty by celku prospěl mnohem více a i se sám cítil lépe. To řešení prostě vždy existuje, jen je třeba jít mu trochu naproti a nesnažit se rozjíždět auto s neustále zataženou ruční brzdou.

Sám připravuji určitý Bandcoaching, protože poptávka po takový službě je fakt veliká. Skoro v každé soutěži kapel, kde dělám porotce a dávám pak feedback vystupujícím, po mě chtějí, abych s nimi strávil den dva ve zkušebně a předal jim co nejvíc ze svých zkušeností a pomohl jim nalajnovat další cestu. Tak si říkám, proč vlastně ne?




20.01.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 




 

 

 

 

TOPlist