Last Hardrock Outsider

THE ROLLING STONES - Sticky Fingers

Osobně považuji „Sticky Fingers“ za archetypální rockové album od THE ROLLING STONES. Na desce naleznete hned několik fenomenálních čísel, které patří k tomu nejlepšímu a nejtypičtějšímu, co kdy kapela nahrála, stejně tak zde znovu objevíte silný vliv blues a country. Poprvé zde zní vedle Richardsova nástroje i sólová kytara Micka Taylora, a bylo opravdu poznat, že s jeho přijetím vstoupila do zvuku Kamenů nová kvalita a vrstevnatost. Spolu s předchozím albem „Let It Bleed“ (1969) a následujícím dvojalbem „Exile On Main Street“ (1972) tvoří deska „Sticky Fingers“ (1971) triumvirát nepřekonatelných milníků tvorby THE ROLLING STONES. O nahrávce však tvrdím, že pokud jste nikdy neměli tu čest prozkoumávat dlouhou diskografii THE ROLLING STONES, je právě tohle „ta deska“, co je velice vhodná a dokonalá pro plynulý rozjezd. Nicméně všechno pěkně od začátku …



Začátek dekády ve víru změn

 

THE ROLLING STONES vstupovali do sedmdesátých let s celou řadou změn. Smlouva s firmou Decca totiž formálně vypršela, takže v září 1970, během evropského turné, připomínaly hotely, v nichž se kapela ubytovala, světový veletrh. Na chodbách se potkávali zástupci obchodních oddělení nejrůznějších vydavatelství a brebentili jako o závod. Jagger si tak s rozkoší vychutnával kontroverzní rozruch okolo své kapely. Následující desky nakonec začaly vycházet u vlastní značky Rolling Stones Records (poprvé se objevila značka se rty a vyplazeným jazykem), přičemž distribuci zajistili Kinney Group, mateřská firma společnosti Atlantic, známá svou dalekosáhlou podporou bluesových a soulových hudebníků.


 

Tentýž rok však STONES oznámili vypovězení smlouvy i s problematickým americkým managementem ABKCO a jeho šéfem Allenem Kleinem, šlo o krok, který vyústil ve dva roky soudních tahanic, neboť tento protřelý úředník měl kapelu tři roky v hrsti a všechny smlouvy byly obstavené tak, aby vyznívaly bez jediné skulinky v jeho prospěch. Nakonec došlo k vypořádání, kdy THE ROLLING STONES souhlasili se sumou dvou milionů dolarů (přičemž částka o kterou přišli byla prakticky desetinásobná). Mick Jagger u soudu navíc projevil obavy, aby Klein, kterému připadla možnost zacházení s celým katalogem kapely za prvních osm let její existence, nepoškodil pověst skupiny vydáváním nekvalitních koncertních nahrávek a celé jednání se neslo ve velmi nepřátelském tónu, o čemž svědčí Mickova hláška: „Toho člověka už nikdy nechci vidět, je to jako byste jednali s Rusama.“ Klein posléze na dálku Jaggera popotahoval (asi ještě čtrnáct let) po různých soudních stáních kvůli kdejaké absurditě – např. mimo jiné i, že Jagger na jeho dceru udělal dlouhý nos.



Monstrózní rocková fabrika a únik do Francie

 

Na podzim roku 1970 se konalo první evropské turné THE ROLLING STONES po třech letech půstu a slavilo velké úspěchy. Jaggera na každém kroku pronásledovali fanoušci, neodbytný tisk i vlezlí fotografové. Celá ta karavana okolo koncertů největší rock´n ´rollové kapely světa se zkrátka podobala šílenství, nezastavitelná a monstrózní záležitost, kdy shon všech lidí makajících okolo STONES začal připomínat fabriku. Jagger na pódiu působil jako poletující figurka z komiksů a celé to dění si užíval, zatímco řada lidí ze zákulisí (doslova) dojetím slzela, že se mohou poprvé účastnit něčeho tak velkého a nepřekonatelného. Nicméně už v té době docházelo k jednání zástupců STONES s jednou pařížskou kanceláří zabývající se daňovým poradenstvím. Šlo o nápad týkající se emigrace kapely do Francie, kvůli daním a také kvůli pošramocené rebelské pověsti samozřejmě.


 

Kapela se skutečně zanedlouho vzdala rodné hroudy a přemístila se na nějaký čas na francouzský venkov do oblasti Provance, tak aby se vyvarovala praktikám nenasytného britského daňového systému. Pobyt na několika místech nedaleko města Antibes měl na kapelu ozdravný účinek a vrátil jí jistou dávku soudržnosti. A i když se francouzský pobyt neobešel bez problémů, protože tamní policejní složky již za krátko dobře věděli, kde hudebníci sídlí, přinesl do jejich životů rovněž novou dávku energie. To nejdůležitější však bylo ještě před nimi a sice potvrdit svou roli vůdčí kapely a nahrát v krátkém čase výjimečné album.



Soukromé pasti

 

Co se týče soukromí rockerů, tak Jaggerův dům ve Stargroves se po odchodu Marianne Faithfull na čas proměnil v průchoďák plný několikadenních hospodyň různého původu a oborového zařazení, které se Mick vždy nahodile snažil upíchnout v týmu utvářejícího kolorit okolí bandu. Jistá afro-američanka Marsha Hunt nakonec ze svého těhotenství (první dcera Karis, rok nar.1970) dokázala, prostřednictvím několika finančních narovnání, vytřískat úplně nejvíc a celá událost („Mezi oběma stranami probíhá dialog!“) byla ve své době vytrvale sledována bulvárním tiskem. Nicméně Jagger nakonec své otcovství přiznal a o svého prvního oficiálního potomka se postaral.


 

Ohledně soužití Keitha Richardse a Anity Pallenberg panuje možná trochu větší temno, nejen kvůli separovanějšímu stylu života dvojice, její zálibě v černé magii a vampirismu, a Keithově introvertnímu zanícení do zvuku své kytary a tvrdých drog. Každopádně už v srpnu 1969 se narodil první syn Marlon, kterého v roce 1972 následovala dcera Dandelion Angela, děti zpočátku nenavštěvovali žádnou školu, ale naopak se účastnili všech turné, kde za pochodu událostí získávali základy vzdělání za přispění své matky – např. čtení, psaní. Otázku ohledně míry drogové závislosti obou jejich rodičů ponechme raději historii, faktem zůstává, že Anita strávila v těsné blízkosti STONES třináct let (v dobrém i zlém) a protože leckdy promlouvala i do jejich tvorby, rovnalo se to takřka členství. Pár se v průběhu sedmdesátých let stále více propadal do svých závislostí, což v roce 1977 vyvrcholilo Keithovým zatčením v jednom torontském hotelu, odkud byl v zuboženém stavu přepraven nejprve do cely předběžného zadržení (hrozil mu trest dva roky natvrdo) a posléze do New Jersey na detox.



Veleben nechť je rock (... i country)!

 

Album „Sticky Fingers“ vznikalo v Londýně ve studiích Olympic a Trident a o jeho skvělou produkci se opětovně postaral Jimmy Miller, v té době již dvorní studiový všeuměl. Deska se ve většině zemí západního světa vyhoupla bezprostředně po vydání do čela prodejnosti nebo velmi blízko tomuto stavu. Obal obstarala v té době kontroverzní práce Andyho Warhola, ovšem smysl fotografie, na kterém je vyobrazen zapnutý poklopec pánských džín, zakrývajících penis, mohl být chápán lecjak, třeba jako známka sexuální náruživosti a žádanosti členů kapely.

 

Deska startuje stadiónovou hymnou „Brown Sugar“, která se svým přímočarým tahem a důraznými Richardsovými riffy patří k těm nejvíce archetypálním skladbám STONES v celé jejich historii. Kromě chytlavých kytarových partů, které nenechají od začátku posluchače v klidu, a navzdory krátkému a výraznému sloganu v refrénu skladby, která se údajně původně měla jmenovat „Black Pussy“, ale Jaggerova autocenzura po sexuálních zkušenostech s exotičtějšími kráskami do situace hodila zpátečku, to bylo mimo jiné i legendární saxofonové sólo, které si posluchači zamilovali. Lepší začátek snad nemohl přijít. Následuje rozvláčnělá „Sway“, jejíž náladu udává Jaggerův chraplák. Ten, ve spojení s kytarami, rytmikou a volně se skladbou prolínajícím piánem (později se přidají i decentní smyčce), umožňuje písni vykvést. V druhé polovině dojde i na čarodějné kytarové sólo Micka Taylora.


 

Další klasika „Wild Horses“ má podobu teskné country balady, ale její neobyčejnost je v sugestivitě Jaggerova zpěvu, který utváří s akustickými kytarami Keitha Richardse dokonalou symbiózu. Kapele se zde podařilo dokonalým způsobem prodat svůj lyrický potenciál a ještě si podrobit tak trochu povrchní Spojené státy. „Can You Hear Me Knocking“ představuje jedovatý sedmiminutový groovy výlet, který v sobě mísí prvky z blues-rockových oblastí s vlivy soulu. Zatímco první část skladby je tradiční se slokami a refrénem, ta druhá představuje progresivnější fáze, kde se dostane na kvílivá sóla dechových nástrojů a rovněž i na další blouznivou Taylorovu parádu a to stále na podkladě velmi ostrého groovu. Jde opravdu o skrytý klenot! „You Gotta Move“ je předělávka staré americké country/ bluesové písně a jediná skladba, kde nejsou v pozici autorů Jagger s Richardsem. Song je odzpíván Richardsem a má podobu starodávného tradicionálu, jehož původ se nalézá kdesi v oblastech rozpáleného a kdysi otrokářského amerického Jihu.


Dost možná nejúžasnější rocková deska na světě

 

Šestá „Bitch“ je pravděpodobně nejtvrdší skladba THE ROLLING STONES a to nejen na této desce, ale dost možná do té doby celkově. Výtečně vystavěná hardrocková vypalovačka, stojící na úderných kytarových riffech a úsečném Jaggerově přednesu, jenž se nechal v textu inspirovat některým ze svých krátkých dobrodružství. Skladbu rovněž zdobí výtečné dechové nástroje a celkově je vnímána vedle „Brown Sugar“ a „Wild Horses“ jako třetí nesmrtelná klasika z tohoto alba. Následuje dojemná country balada „I Got The Blues“. Pomalý ráz této písně v kombinaci s její výraznou zpěvovou linkou, kde se Mick Jagger vydal opravdu z nejlepšího, umocnila ještě ke všemu celá řada vkusných aranžérských perliček, od dechové sekce, přes kytarovou akustiku, až po vyhrávky dobových hammondů.


 

Ponurá „Sister Morphine“ platí za nejhypnotičtější song, který vznikal již na studiových sessions v průběhu tvorby předchozího alba „Let It Bleed“ na podzim 1969. Vedle dvojice Jagger/ Richards má výrazný podíl na podobě této skladby také Marianne Faithfull, která se v roce 1969 podílela na jejím vzniku a taktéž na oné staré verzi celý song nazpívala. Zde zpěvová linka připadla Jaggerovi a i jeho hlas působí velmi autenticky. Dusivou atmosféru nahrávek THE VELVET UNDERGROUND zde umocňuje i ono téma drogové závislosti. Zcela opačný charakter má následující „Dead Flowers“. Jde totiž o čistokrevné country, které zdobí výstavní zvuky slide-kytar, chytlavost zpěvové linky včetně refrénu, ze kterého doslova sálá pozitivní nálada. Závěrečná „Moonlight Mile“ překypuje atmosférou divokých amerických dálav a její sugestivní a pozvolný ráz podtrhuje charakter celého, velmi charismatického alba. Pro mnohé představuje právě tahle poslední položka jeden z vrcholů alba „Sticky Fingers“.

 

Z mého pohledu jde v případě „Sticky Fingers“ o mistrovské dílo, kde se nenachází jediná nadbytečná položka, deska, která plně charakterizuje podstatu starých rockových a velmi poctivých THE ROLLING STONES, kde byl poměr mezi drsným písničkářem/ rockerem Keithem a později od druhé poloviny sedmdesátých let k funky, soulu a popu inklinujícím Mickem tak nějak vyvážen. Album mám osobně na druhém místě v diskografii této legendární kapely.

 

Sticky Fingers  (1971) – 2.místo v rámci TOP TEN žebříčku nejdůležitějších alb THE ROLLING STONES.


23.04.2018Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

wuxia
25.04.2018 08:19

Ano, Sticky Fingers je opravdu skvost. Brown Sugar je pecka, Wild Horses balada, s níž se se světem vezdejším rozloučil Jan Ivan Wünsch, Dead Flowers totálně zbožnuju - skvělá je verze z vynikajícího živáku Stripped - a samozřejmě kvituji zmínku o Moonlight Mile. To je totiž trochu utajený skvost. Zeptám se, viděl tu kdos z vás film Brada Silberlinga Půlnoční míle? V originále samozřejmě Moonlight Mile? On je totiž na míru ušitý přesně téhle písničce. Neuvěřitelné propojení. Film tenhle song povznáší do úplně nových sfér a vice versa. Silberling není kdovíjak vizionářský filmař, jeho pokus o remake Nebe nad Berlínem považuju za tragický omyl, ale v tomhle případě se trefil. Cit na hudbu rozhodně má.

 

zdenos
24.04.2018 13:53

další perla od stounů. Album drží krásně jako jeden celek, navíc takové klenoty jako Brown sugar (se zajímavým názvem, jak je zmíněno v recenzi :D) nebo Wild Horses :) V této době jim prostě šla karta :) 100%

 

Stray
23.04.2018 11:57

Na Facebook odkazy nedavam už rok. Nikdo tam moc nereagoval a každý odkaz na článek mě zabral 5 minut z každého dne. Na to nemám náladu házet něco někam do hoven. Chtěl jsem spíš FB zrušit. Recka Stounu mě sice zabrala asi 6 hodin z neděle, dokončeno 23:50, zveřejněno 0:00, ale je to kumstyrska práce na kterou jsem hrdej. Narychlo spichnute recenze novinek od kapel jako Cannibal Corpse mě nedavaj žádný smysl.

 

Vatutin
23.04.2018 10:54

jj dnes 100%, dříve ani nevim ... ale vím, že jsem vždy měl rád takové to dávné období RS ... s vrcholem Let it Bleed ... mám rád Doors, Velvety, poslední Beatles a tam mi první alba RS seděla a bavila mne ... ale jakmile se začala tvořit, v podstatě současná tvář RS (kterou asi fakt nemám rád :), což začalo právě na Sticky F. tak jsem to s RS zabalil ... o to více mne to dneska baví ... protože to jsou pro mne svým způsobem novinky :) ... jo a proč to nesdílíte na facebook ... máte stránku a nic tam nedáváte :) ... mě by bavilo ... člověk by věděl, že máte příspěvek, i reakce :)