Last Hardrock Outsider

THE ROLLING STONES - Let It Bleed

Hektický rok 1969 poznamenalo i v případě THE ROLLING STONES mnoho zásadních událostí. Od stále něčím přerušovaného celoročního nahrávání nového materiálu, přes vyhazov a následnou smrt Briana Jonese a na to bezprostředně navazující a dlouho dopředu avizovaný červencový koncert v londýnském Hyde Parku, který se uskutečnil před zraky téměř půlmilionu návštěvníků, brutalitu Hell´s Angels na později nechvalně proslulém kalifornském festivalu Altamont (kde právě THE ROLLING STONES fungovali jako headlineři), až po celé jejich americké turné (jejich první velké turné po téměř třech letech koncertního půstu), které se stalo triumfem kvintetu, zde vystupujícího již v sestavě s dvacetiletým kytaristou Mickem Taylorem. Nejdříve však začnu v obecné rovině, protože stále pokračující válka ve Vietnamu otřásala západní společností a neklid byl prakticky všudypřítomný, protestní shromáždění tehdy navíc získávaly na čím dál agresivnějším rázu, do toho neustávaly ani rasové nepokoje ve Spojených státech, takže ideje lásky a rovnosti hippies získávaly rychle na povážlivých trhlinách. Do ulic velkoměst se začaly dostávat tvrdé drogy a kocovina sedmdesátých let byla za dveřmi, pro hardrockovou hudbu však nastala slavná epocha.


 

Studiové práce, vyhození a smrt Briana Jonese

 

Sezónu nepokojů poznamenal u Největší rock´n´rollové kapely světa vlekoucí se a stále přerušovaný nahrávací proces nového materiálu, který se odehrával jak v Londýně, tak v Los Angeles, a to znovu za asistence Jimmy Millera.  Muzikanti si v průběhu celého roku dělali na sebe ve studiu čas velmi nahodile a vše se tvořilo za běhu událostí ovlivňujících soukromý život každého z nich. Hlavní slovo měla logicky dvojice Mick Jagger/ Keith Richards, která stála (snad krom jednoho coveru) za celým v prosinci 69´nakonec vydaným materiálem. Brian Jones, který se ke svým spoluhráčům tou dobou choval čím dál nepřátelštěji, a díky mnohaletému vývoji situace uvnitř kapely působil velmi zhrzeně, se většiny těchto studiových sessions již neúčastnil (coby perkusionista zní na chystané desce jen během skladby „Midnight Rambler“) a na místo toho se uzavíral u sebe v Cotchford Farm ve východním Sussexu. Jeho špatné psychické rozpoložení se s užíváním alkoholu a lehkých drog ještě prohlubovalo, nebylo tedy divu, když jej všichni spoluhráči v červnu naposled navštívili, aby mu osobně oznámili, že již není členem THE ROLLING STONES.


 

O měsíc později, v noci z druhého na třetího července 1969, kdy měl Jones za sebou již měsíc nicnedělání a nečlenství u Stounů, vesměs charakterizované uvolněnou náladou a letargickým popíjením na své usedlosti v Cotchford Farm, za asistence švédské přítelkyně Anny Wohlin a několika dalších přátel, jej zastihla smrt. Jeho tělo bylo nalezeno v bazénu, kam si údajně na pár minut odskočil v podroušeném stavu zaplavat. Dle výpovědí svědků je velmi nepravděpodobné, že by se jednalo o sebevraždu, neboť byl tehdy již celé týdny v dobrém rozpoložení, poukazujíc na to, že mu kapela vůbec nechybí. Ze všech verzí se jeví jako nejpravděpodobnější ta, která tvrdí, že Brian Jones v průběhu krátkého půlnočního plavání ve svém vyhřívaném bazénu prostě usnul.


 

Hyde Park, nováček u sólové kytary a Jaggerova vztahová krize

 

Na Brianovu památku četl Mick Jagger o dva dny později, v onom dusném sobotním odpoledni 5.července 1969, před zraky zaplněného Hyde Parku, fragment ze Shelleyho poémy Adonais, aby následně kapela symbolicky vypustila nad pódium tisíc bílých motýlů. Ačkoliv těžiště více než hodinového koncertu stavělo zejména na poslední řadovce „Beggars Banquet“ a umocnilo tak bluesový naturel aktuální tvorby STONES, zaznělo zde i několik skladeb z připravované desky – „Love In Vain“, „Honky Tonk Woman“ nebo „Midnight Rambler“. Koncert byl debutem pro nového kytaristu Micka Taylora, vynikajícího, teprve dvacetiletého hudebníka s nepřeslechnutelným talentem a bluesovým feelingem. Do dnes se má za to, že kapela s Taylorem později nahrála svá úplně nejoceňovanější alba. Nějakou dobu utajovaná volba Micka Taylora, ke které mimochodem došlo už v průběhu května a června, byla pro mnohé překvapením, neboť se mělo za to, že THE ROLLING STONES tehdy přijmou do svých řad někoho význačnějšího. Mluvilo se vážně o Johnym Mayallovi, ale zněla také jména jako Eric Clapton nebo dokonce Jimmy Page.


 

Tentýž rok čelil vztah Jaggera s Marianne Faithfull nejtěžší zkoušce, když očekávané narození potomka skončilo potratem. Událost posléze prohloubila neporozumění mezi oběma mladými lidmi a pár čelil největší krizi, kterou zmítaly Marianinny pocity životního i uměleckého nenaplnění, střídavá nevěra obou, i pozdější (především její) drogová závislost. Jako by se tou dobou nad kapelou stahovala mračna, takže cokoliv se začalo tvořit, brzy bylo vystaveno nějaké zatěžkávací zkoušce. A to vůbec nemluvím o vztahu Keitha Richardse s Anitou Pallenberg, ti totiž většinou zůstávali za zataženými závěsy venkovského stavení Redlands u sebe ve West Witteringu. Nicméně bylo nutné pokračovat, takže i přes přetrvávající chladné vztahy s americkým managementem (v minulém díle zmíněný Allen Klein), které vyústily v pozdější soud, bylo nutné rozjet koncertní karavanu. Do konce roku bylo nutné vydat desku a na podzim jí vyšlapat cestu velkým americkým turné, jak již víme, vše se stihlo a uskutečnilo, nikoliv však bez problémů.


 

Altamont a americké turné

 

Ačkoliv americké turné zahájené v listopadu slavilo velké úspěchy a kapela hozená do nové, mnohem bluesovější fazóny byla všude vítána plnými sály, došlo znovu k nárazu. Co na tom, že tehdejší koncerty STONES byli kritikou oslavovány jako ty nejvelkolepější do té doby a kapela se na nich, dle mnohých, etablovala do nového rockového věku, když bylo vše znovu pošramoceno jednou velmi negativní událostí. Tou problematickou akcí bylo vystoupení THE ROLLING STONES v rámci festivalu Altamont Free Concert uskutečněného na závodním okruhu Altamont Speedway v severní Kalifornii na sklonku roku 1969. Masivně navštívená akce (okolo 300tisíc návštěvníků) je zpětně považována za oficiální konec éry hippies a je spolu s řáděním gangu Charlese Mansona nejtemnější událostí dané doby. Nervózní atmosféru celého festu, na kterém mimo jiné vystoupili i SANTANA, JEFFERSON AIRPLANE a CROSBY, STILLS AND NASH, tehdy ještě rozdmýchávalo chování Hell´s Angels, najatých Jaggerem coby ochranka. Šlo o neuvěřitelně průserovou záležitost, výsledkem které bylo několik mrtvých, mimo jiné jeden černošský mladík Meredith Hunter skončil dokonce ubodaný členy motorkářského gangu v těsné blízkosti pódia. Ačkoliv Jagger několikrát během svého setu apeloval na bojůvek chtivé opilce z řad motorkářů a snažil se naivně zklidnit vášně, nepodařilo se mu celou věc ukočírovat a Stouni nakonec svůj koncert ani nedohráli. 


 

Nech to krvácet

 

V prosinci nakonec rovněž vyšlo i dlouho avizované album „Let It Bleed“ a sklidilo velmi pozitivní odezvu, kdy se o nahrávce mluvilo jako velmi vášnivé a svolné k vstřebávání nejrůznějších vlivů z odlišných hudebních oblastí než jen těch rockových. Nezanedbatelný byl znovu prvek amerického country a blues, ale v souvislosti s některými skladbami se mluvilo i o ovlivnění afro-americkou kulturou. Zpětně je deska vnímána jako jedna ze stěžejních od THE ROLLING STONES a patří jí výsadní místo i v rámci celé historie rocku. Producentem se znovu stal Jimmy Miller a v průběhu stále přerušovaných a různě rozkouskovaných prací se dostalo i na vstupy mnoha hostů. Deska celkově popírá nálepku THE ROLLING STONES jako „obyčejné rockové kapely“, stačí si totiž všimnout všech těch jemných detailů u jednotlivých skladeb. Všech devět zdejších skladeb má své nezastupitelné místo v portfoliu kapely a originální kouzlo.

 

Album zahajuje „Gimme Shelter“, což je jedna z vůbec nejlepších skladeb STONES, ne-li absolutně nejlepší. Pravá protiválečná hymna reflektující společenskou situaci v době pokračující války ve Vietnamu. Song s výtečnou gradací je perfektně proaranžován a charakterizují jej, jak vytříbené slide-kytarové party, démonický zvuk foukací harmoniky, Jaggerův chraplák schopný dodat potřebné pnutí i vygradovaný ječák hostující zpěvačky Marry Clayton. Jde o opravdu fenomenální věc, o které tvrdím, že pokud si už nikdy nebudete přát poslechnout žádnou skladbu THE ROLLING STONES, tak tuhle prostě musíte.


 

Druhá „Love In Vain“ od Roberta Johnsona je klasické country/ blues, na kterém kapela demonstruje svůj zápal pro tento svůj aktuální hudební směr. Takže akustické kytary, živelný Jaggerův hlas a foukací harmonika, zde promlouvající do dusna vyprahlé americké krajiny. Předběžně zveřejněná „Honky Tonk Woman“ nakonec na desce vyšla v pozměněné podobě a s jiným názvem a sice „Country Honk“, v podstatě jde však o totožný americký model, který Stouni praktikovali již od svého předchozího alba „Beggars Banquet“. Song má nepopiratelný potenciál chytlavosti a podobu kovbojské dusačky, kterou ještě více umocňuje využití houslí. Poněkud ostřejší „Live With Me“ charakterizuje již zvuk kytary nováčka Micka Taylora a je to jeho první příspěvek během studiových prací. Valnou většinu kytar totiž nahrával ještě Keith Richards. Text skladby upoutal vtipem a sebereflexivním pojetím, zatímco hudební složka mimo jiné vynikajícím saxofonovým sólem ve své druhé půlce. Titulní song „Let It Bleed“ má všechny parametry nevázanosti životního stylu nejnebezpečnější kapely světa.


 

Na téma životní stylu kapely naráží i rozepjaté blues „Midnight Rambler“, fenomenální boogie song se zvuky foukací harmoniky, jehož text se vyznačuje skoro až filmovou obrazotvorností. Posluchač jen přikován sleduje, kterak se příběh vyvine. Vrstevnatá věc svým pojetím oslavuje velké hudební vzory THE ROLLING STONES, černošské bluesové legendy z oblasti poválečného Chicaga. Sedmá „You Got The Silver“ je další skladba velmi nasáklá country prvky. Slide kytarou a jiskrným piánem opatřená „Monkey Man“ je naopak vtipnou narážkou na společenský obrázek kapely a textu nechybí jisté satirické pojetí. Z dnešního pohledu se song jeví jako velká inspirace pro tehdy se teprve na svět klubající AEROSMITH, kteří na svých prvních deskách, o čtyři roky později, působili, jako by se nechávali inspirovat právě touhle polohou Stounů. Závěr je velkolepý, protože „You Can´t Always Get What You Want“ vystihuje touhu kapely po perfekcionalismu. Nejenže jde o nejvrstevnatější a nejvíce proaranžovaný song (Stewartovo piáno, smyčce, sbory), který charakterizuje už v úvodu slyšený dětský sbor London Bach Choir, ale skladba stále graduje a její finále dokonce zvýrazňují i další gospelové zpěvy. Svobodomyslnost a užívání si života, jdoucí ruku v ruce s ideály šedesátých let, jsou středobodem této velkolepé rozlučky.

 

Ačkoliv jde v případě „Let It Bleed“ o velmi propracované a různorodé rockové album, všechno sedí skvěle pohromadě a drží nerozbitný celek, ze kterého sálá ohromné charisma skladatelské dvojice Jagger/ Richards. Z mého pohledu tak jde o vrcholné album kapely, které vlastní neobvyklou dávku emoční nadstavby. V mém TOP TEN výčtu nejlepších nahrávek THE ROLLING STONES tak desce patří po zásluze první místo.


Let It Bleed  (1969) - 1.místo v rámci TOP TEN žebříčku nejlepších alb od THE ROLLING STONES. 


16.04.2018Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
21.04.2018 12:50

Dík. Možná že se tím psaním podvědomě taky zbavuju stresu.:-) Každopádně mě to léčí a uklidňuje. Je to přenos do jiného světa na způsob filmu Nekonečný příběh a vyžaduje to plné odhodlání vzdát se všech civilních zbytečných sracek.:-) Např. Dovést auto na STK. K čemu vlastně auto? :-)))

 

Vatutin
21.04.2018 11:09

skvělá aktivita ... já už bych se k RS sám asi nikdy nevrátil ... nyní jdu desku po desce dle recenzí i trochu dál a ty nahrávky mi najednou říkají daleko více než před lety ... takovou exile oms jsem nikdy neměl rád a dneska je to jiné.Každopádně mne ti Stouni nyní i nějak uklidňují ... ten dobový retrospektivní pohled je v téhle hnusné době moc fajn.maiie

 

Stray
18.04.2018 18:43

Dík. To potěší. Pro mne je laťka, přes kterou se musím za každou cenu dostat, nejpovedenejsi z DarthArtovych retro článků. A to se mi v případě článků o Stones daří.:-) PS: Jestli ho ani tohle nevybicuje z té unavenosti k aktivitě, tak už nevím.

 

zdenos
18.04.2018 12:03

vynikající čtení. Líbí se mi ten popis dobového kontextu, ať už jde o US dobrodružství ve Vietnamu nebo aféra kolem Hells angels. :) A utopit se v bazénu je teda taky hrozná smrt... Jedno z nejlepších alb stounů, tohle je na vrcholu spolu se Sticky fingers. :) 100%

 

Stray
16.04.2018 17:22

Sam: Díky za poklonu. Tyhle články vznikaj především proto, aby bavily, ale taky aby nějakou zkratkou dokázaly začátečníkovi v bodech přiblížit, o co který rok u Stounů šlo.

 

Sam
16.04.2018 00:08

Skvelá recenzia. Oceňujem pútavý exkurz nie len do udalostí toho obdobia, ale aj do osobných životov umelcov. To sú nakoniec veci, ktorú tomu albumu dali vzniknúť, nie?
Taktiež súhlasím s tým, že Let it Bleed je ich najlepší album a to aj s konkurenciou jeho dvoch následníkov. Je to skoro dokonalý mix doby, dvoch období kapely a poriadnej dávky šialenstva.