Last Hardrock Outsider

THE ROLLING STONES - Goats Head Soup

Sedmdesátá léta plíživě pokračovala a to navzdory faktu, že jisté levicově zaměřené společenské vrstvy stále bojovaly s vlastním rozčarováním a deziluzí z toho, jak šly všechny ideály bouřlivých šedesátek rychle do kopru a kapitalistický západní svět znovu zahalila pohodlnost. Ani u THE ROLLING STONES nebylo v té době všechno ideální a někteří členové se sobě začali jaksi vzdalovat. Z Micka Jaggera se stávala ještě větší primadona než doposud a počal se daleko více obklopovat lidmi pouze s význačnějším společenským postavením, zatímco Keith Richards se tou dobou oddával tvrdým drogám jako nikdo jiný. Keith sám sebe totiž viděl (ve srovnání se svým parťákem) jako toho opravdového rebela, rockera, chlápka co jde na dřeň, a bylo mu zle z manýrů svého kumpána. Půtky mezi dvěma hlavními postavami však nenarušily skladatelský proces, takže to byl nakonec mladý kytarista Mick Taylor, který za dva roky, tedy na sklonku roku 1974, dával svému teplému fleku v nejslavnější rock´n´rollové kapele světa vale, neboť se cítit vedle Glimmer Twins skladatelsky opomíjený a nevyužitý. Do doby než se tak stalo, však THE ROLLING STONES nahráli ještě dvě řadová alba zhruba podobné kvality - jmenovitě podceňovaný street-rockový klenot „Goats Head Soup“ z roku 1973, poslední věc produkovaná Jimmy Millerem, ze které vzešel kontroverzní baladický singl „Angie“ zavdávající hudební veřejnost k dohadům, zdali snad STONES definitivně nepřešli do středního proudu, a pak o rok mladší deska „It´s Only Rock´N ´Roll“ (1974), kterou si kapela produkovala sama, a jenž vešla ve známost díky notoricky známé titulní skladbě a svému vlastně docela konzervativnímu naturelu. Obě desky představují obstojnou porci rockové hudby dané doby a obě se klidně mohly umístit v Top Ten žebříčku alb této kapely, já však do soupisky zvolil pouze tu první, co se týče skladatelské práce vlastnící o něco vyzývavější materiál.



Krátce po americkém turné na podporu alba „Exile on Main St“, které znamenalo v roce 1972 další rekord návštěvnosti, a kde kvintet hvězdných rockerů, v čele s hopsajícím napudrovaným Jaggerem, nyní stylově oblečeným do blyštivých glam-rockových kostýmů, doprovázelo i několik znamenitých hudebníků obsluhujících piáno, klávesy a dechové nástroje, se Stouni znovu stahují do studia, aby dali vzniknout dalšímu materiálu. Ze zpětného pohledu se právě tehdy THE ROLLING STONES přehoupli přes svůj kariérní vrchol a jejich další cesta směřovala pozvolna dolů. Co však bylo ještě o něco mrzutější, stávala se jejich značka definitivně společensky přijatelnou, což šlo ruku v ruce s bohatnutím hudebníků a stále častější účastí Micka Jaggera na nejrůznějších snobských recepcích, banketech nebo vyhlášených kriketových či golfových turnajích. Francouzský azyl byl po množství trablů (způsobených zejména rostoucí drogovou závislostí Keitha Richardse: kytarista byl v prosinci 1972 z Francie vyhoštěn a byl mu na několik let dokonce zakázán vstup na území této země) nuceně ukončen a hudebníci se začali daleko více objevovat doma v Británii a také ve Spojených státech, zejména New York přijali manželé Jaggerovi jako svůj nový domov, jakkoliv jejich vztah velmi brzy odhalil značné množství trhlin a do idyly měl velmi daleko.


 

O svém prvním manželství, které bylo ukončeno až v roce 1978, a sice bulvárními médii bedlivě sledovaným rozvodem, Mick zpětně tvrdí, že absolutně nefungovalo už po prvním roce soužití. Jeho manželka, panovačná středoameričanka Bianca si velmi brzy osvojila jakousi newyorskou povýšenost – Warhol tomu údajně říkal „Yellow High“ – byla jízlivá, arogantní a jednou dokonce vyhodila dlouholetého zaměstnance STONES jen proto, že si dovolil před ní nesmeknout, vlastně se brzy stala jakousi ještě o něco horší verzí svého manžela. Už na počátku manželství se očividně dostávala do konfliktu s „nacistickým státem“, jak říkala celému tomu dvoru agentů, poradců, účetních, řidičů, tělesných strážců a náhodně se objevujících muzikantů obklopujících jejího manžela. V té době se tedy poprvé vzdalovali i dva hlavní představitelé STONES. Keith Richards měl totiž Biance za zlé, že u Jaggera podporuje právě ony konvenční rysy jeho povahy, z nichž většina v něm dřímala ještě dávno před tím, než jí poznal, a ze kterých se Keithovi zvedal žaludek – např. ona buržoazní manýra typu zřízení vlastního úřadu se sekretariátem. Rozdíly však začaly být patrné i v otázce muziky, producent Jimmy Miller byl přesvědčen, že až do „Exile on Main St.“ vznikaly všechny skladby ve spolupráci Micka s Keithem, kdežto potom to už byly jenom písničky Micka a písničky Keitha. Tolik asi o atmosféře z let 1973 a 1974.


 

Nová deska si vyžádala přesun na Jamajku, kde ve studiích v městě Kingston, za účasti osvědčeného Jimmy Millera, a pod neustálým dohledem místních policejních složek (v té době se členové kapely stáli nežádoucími osobami nejen ve Francii, ale rovněž v Austrálii a Japonsku), vznikal materiál později nazvaný jako „Goats Head Soup“. Dobová kritika později desku označila jako přešlapování na místě a celkově se mluvilo o prvním zklamání po hodně dlouhé době, jenže z dnešního pohledu tohle album stále náleží k slavné řadě alb z první poloviny sedmdesátých let. Je pravda, že se v té době asi kapela nenacházela v bůhvíjak pohodovém rozpoložení a že hudebníkům zkrátka chyběl čas na rekonvalescenci, ale i tak je zde několik pozoruhodných skladeb. Micka, neochvějného pána svého osudu, především trápil stav kytaristy, protože Keith se v té době propadal do stále většího rauše a chaosu: byl znovu několikrát zatčen za přechovávání zakázaných látek a jednou dokonce i za vlastnictví několika střelných zbraní, jeho historické stavení Redlands v jižní Anglii do základů vyhořelo a oheň taktéž několikrát zpustošil i jeho hotelový pokoj. V té době zkrátka interakce mezi oběma tahouny hodně upadala, a tak se hodně spekulovalo, že když se kapela přestane vyvíjet, může to velmi pravděpodobně znamenat počátek konce. Nikdy dříve nebyli THE ROLLING STONES blíže k rozpadu než v roce 1973!!!


 

V srpnu 1973 vyšel nový singl „Angie“, který vzbudil bouřlivé reakce, ať už se jednalo o oba póly názorové spektra. Celé řadě lidí se konvenční balada líbila, hodně jich však podbízivou píseň odsoudilo a stárnoucí kapela tímto kusem ještě více dezorientovala rockovou veřejnost, tehdy značně zmatenou nejistou budoucností jejich idolů. Byl to čistý střední proud, který kritika ve své době naprosto odsoudila, s odstupem pětačtyřiceti let je však skladba řazena mezi největší hity THE ROLLING STONES. Hodně lidí bralo milostnou píseň, která byla Jaggerem údajně věnována tehdejší ženě Davida Bowieho Angele (i když je zde dost pravděpodobná rovněž souvislost s tehdy roční dcerou Keitha Richardse), jako promyšlený vtip a singl se rychle vyšvihl na první místo hitparád po obou březích Atlantiku. Nicméně určitá část lidí měla kapele přiblížení se střednímu proudu a poskytování svých jmen bulváru za zlé a považovala celé tehdejší dění, hektičnost, aroganci a bohatnutí hudebníků a buržoazní manýry kolem jejich lídra za zradu.



Na „Goats Head Soup“ se údajně promítlo líné karibské podnebí a dost lidí slyší desku jako prostou větší šťávy a jaksi neohrabanou. Můj názor je ten, že polovina skladeb patří k tomu nejlepšímu, co kapela v sedmdesátých letech vytvořila a druhá polovina je prostě docela postradatelná a vesměs i zapomenutelná. Už od úvodu v podobě skladby „Dancing With Mr.D“ je znát ona tíživá situace, ve které se komunikace mezi členy v dané době nacházela. Skladba opatřená jistou dávkou jedu a pichlavosti stojí na exotických rytmech a zvucích bluesové kytary, často se díky Taylorovi a jeho slide kytaře vyvíjející směrem k neučesaným vyhrávkám. Jaggerův zpěv je naléhavý a celku velmi prospívá, jde možná (spolu s následující skladbou) o jeden z největších inspiračních zdrojů pro pozdější hardrockové hvězdy, ať už se jmenovaly THE BLACK CROWESAEROSMITH, GUNS N´ROSES nebo třeba MÖTLEY CRÜE. Druhá zdejší položka „100 Years Ago“ patří k vůbec nejsilnějším skladbám na tomto albu, rozepjatá vrstevnatá věc, kterou oblažují skvělé kytarové party, piáno i pozoruhodně drásavá Jaggerova zpěvová linka, kde principál staví proto-punkové rejstříky ovlivněn vztekem tehdy naprostého undergroundového kanála Iggyho Popa. Song posléze graduje a vrcholí v bezútěšném Taylorově sólování. Skvělá záležitost dobového rocku.



Snová „Coming Down Again“ odhaluje slabší chvilky a pouze se jen tak líně převaluje, jde po všech stránkách o výplňovou položku. Opakem budiž dravý street rock „Doo Doo Doo Doo Doo (Heartbreaker)“, což je klasika (později předělaná řadou interpretů, např. britskými nezpoutanci z THE QUIREBOYS) se vstupy dechové sekce a mrouskavými ženskými hlásky, ale i neuvěřitelným odpichem a energií, jakou tehdy poměrně zdecimovaná dvojice Glimmer Twins, v době své do té doby asi největší krize, mohla dodat. Následuje už v úvodu zmíněná balada „Angie“ a rychle se přesouváme do druhé poloviny desky. Ta startuje songem „Silver Train“, rozšafným americkým country boogie rockem, kde si Mick vyzkoušel i hru na kytaru, protože chtěl Keithovi ukázat, že zde není jen primadonou u mikrofonu, ale i obstojným kytaristou. Ve skladbě zaujala i poměrně rozdováděná, ale nepříliš nápadná klavírní linka a taktéž vstupy foukací harmoniky. 



Následovala nepříliš povedená „Hide Your Love“, což byla asi vůbec nejzbytečnější skladba kompletu. Hypnotická „Can You Hear Me Music?“ měla určitě něco do sebe, ale zas na druhou stranu zvlášť nepřekvapila, zaujaly zde sice líné kytarové party i Jaggerův chraplák drásající ono pomalé tempo, ale v obecné rovině tento song pomalu sděloval, že THE ROLLING STONES začínají definitivně opouštět pozice vůdčí kapely rockové scény, což bylo, vzhledem k tomu kolik skvělé rockové hudby vycházelo v sedmdesátých letech, tak nějak logické. Další baladická položka vyplňující prostor alba má jméno „Winter“ a působí méně prvoplánově než „Angie“, naopak jde o rozmáchlou skladbu mohutnějšího charakteru, kde vyniknou barvitější nástrojové linky, do popředí posunutý hlas Micka Jaggera a řada překvapivých aranží a decentních smyčců podporujících tuhle kritikou opěvovanou položku. Podobný boogie ráz jako „Silver Train“ má i úplně závěrečný rock´n´rollový song „Star Star“. Tahle koncertní vypalovačka vlastně není žádný zázrak a stojí na repetitivních křepčících partech kytar, dechů a nepokojného piána.



Po realizaci alba došlo pro změnu na turné evropské, které představovalo poslední štaci, na které byl k vidění kytarista Mick Taylor, který to bezprostředně po nahrávání alba „It´s Only Rock´N ´Roll“ zabalil, aby si THE ROLLING STONES brzy našli náhradu v šikovném a skromném týpkovi, který to s nimi vydržel až do dnešních dní. Tím dotyčným nebyl na sklonku roku 1974 nikdo jiný než Ron Wood, do té doby kytarista u velmi úspěšné kapely FACES, ze které pocházel a na sólovou dráhu se vydal především zpěvák Rod Stewart. Americké turné THE ROLLING STONES z roku 1975, na kterém byl Ron Wood poprvé přítomen, bylo plné kontroverzí, honiček, zatýkání členů kapely a to hlavně právě v těch zeměpisných šířkách USA, které zastávaly konzervativnější pojetí zákonů (např.Arkansas nebo Texas). Zde na permanentně naloženého Richardse (Keith v té době údajně spal jen dvě noci týdně), který si ještě s několika lidmi z realizačního teamu Stounů zrovna usmyslel, že se mezi americkými Státy bude tentokrát přepravovat autem na místo letadla, měli především venkovští policisté řádně nalíčeno, ale o tom třeba někdy příště...


6. místo - Goats Head Soup (1973) v rámci TOP TEN žebříčku alb THE ROLLING STONES.


 


14.05.2018Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
18.05.2018 21:37

Ve skutečnosti je to tak 13 piv týdně: 1x1, 1x2, 1x4, 1x6. Přál bych si vypustit prostřední dvě akce a zůstat u sedmi.

 

zdenos
18.05.2018 21:27

většina týdne naplněná chmelovým štěstím

 

Stray
18.05.2018 13:35

Většinou 4*4,5.:-)

 

zdenos
18.05.2018 13:01

18 jako 3*6 nebo 2*9 ?

 

Stray
17.05.2018 14:39

Můžeme, nechal bych to teď spíš otevřený :-), já se toho pivka budu snažit spíš když ne zbavovat, tak aspoň jeho přísun omezovat. Na to pivko chodím poslední roky jako docela dost (rozhodně ne jednou týdně) a začíná se to promítat do různých aspektů života. Osmnáct kousků týdně je na můj vkus taky docela dost. :-)

 

Michal Prosek
17.05.2018 07:13

Už jsem to měl rozepsané, ale nakonec jsem si řekl,že se k tomu vracet nebudu. Jo to je fajn, že to takhle máš. White Stripes už teď moc často nesjíždím. Spíš takovej ten přímočařejší macho rock&roll.Rival Sons,Mustache,Black Country Communion a pak stovky věcí úplně mimo tyhle škatule. Prostě den bez nový muziky je problém.Nezajdeme někdy na pivko?

 

Stray
17.05.2018 06:00

Mám představu kam Tě zařadit. Škoda Transportation, nákup, zhruba před deseti lety. Ne často se člověku stane, že běhá v montérkách po škodovce a přijde k němu někdo, kdo mu sdělí, že ho na Metalopolise čte.:-) Tenkrát si poslouchal THE WHITE STRIPES, co si pamatuju. :-) Na čtenáře mám pamatováka. Věci se vyvinuly jinak a na MP by dnes člověk rock´n ´rollovou recenzi nenašel. PS: Tady je to lepší!

 

Michal Prosek
16.05.2018 23:59

Už dlouho to tady nenápadně sleduju.Tak nějak jsem si říkal, že by to mohla být pro tebe dobrá zpráva.Mají nového kytaristu a mám z nich pocit ,že dotáhli až teď některý věci nekompromisně do konce. A ten vokál teď zní jako starý dubový vrata.Dobře to tu děláš. Mimochodem.

 

Stray
16.05.2018 18:57

Díky za tip. O existenci i nové desce REEF v roce 2018 jsem vůbec nevěděl. Jasný matro na prozkoumání, jsem totiž velkým příznivcem alba "Getaway" z roku 2000.

 

Michal Prosek
16.05.2018 18:21

Dnes jsem si koupil nové Reef. Po 18-ti letech nové album. Naprosto mě dostalo. Klišé o muzikantech kteří zrají jako víno, je bohudík víc než na místě. Je skvělé, že duch stoneů žije.