Last Hardrock Outsider

THE ROLLING STONES - Aftermath

Jakmile se šedesátá léta přehoupla do své druhé poloviny a obraz vesele swingujícího Londýna začalo zatemňovat jakési celospolečensky nervóznější klima, umocňované mezigeneračními rozpory, počátkem rasových nepokojů ve Spojených státech a rovněž válkou ve Vietnamu, vydatně se rozjel i kolotoč okolo THE ROLLING STONES, kteří právě v té době získávali na sebejistotě a jejich rychlý úspěch a sounáležitost s generací mladých buřičů působil na starosvětskou část společnosti takřka nadpřirozeným a dosti hektickým dojmem. Teprve tehdy se definitivně zrodil fenomén rockové hvězdy, neboť právě osobnosti jako Mick Jagger nebo Keith Richards dokonale a s přirozeností sobě vlastní naplňovali představu o lehce arogantně působících (slova o „pěstěné aroganci“ trefovala v případě Micka Jaggera přesný cíl), světáckých (i když v případě Keitha tak trochu ležérních) celebritách, na které se řítí doslova tisícové davy zfanatizované a uječené mládeže a oni vždy dokáží najít východisko z náhlého obležení dotěrných novinářů i dětí.


 

Připravované album se mělo stát generační peckou a mělo obsahovat pouze samé autorské skladby od dvojice Jagger/ Richards. V tomto byl „Aftermath“, jak se album posléze pojmenovalo, prvním dílem svého druhu od THE ROLLING STONES. Do té doby stále vydatně přebírajících písně od svých vzorů a starších rock´n´rollových hrdinů. Kolotoč koncertních turné a roztodivných skandálků týkajících se bujarého života, večírků a nově nabytých známostí s prominentními dívkami se tehdy rozjel do pořádných obrátek, a ačkoliv se kapela ještě několik let stavěla do role buřičů brojících proti starší generaci, autoritám i establishmentu, jejich chování začalo v jistém smyslu vykazovat stopy překročení na opačnou stranu barikády, a to zejména v případech, když si hned několik členů v roce 1966 nakoupilo nezávisle na sobě nějaké ty nemovitosti, v případě Richardse šlo dokonce o odlehlé sídlo ze 14.století stojící v oblasti West Witteringu kdesi na anglickém venkově.


 

Mick Jagger zatím zůstal v srdci Londýna, aby byl blízko organizačním záležitostem a Brian Jones se nastěhoval do luxusního bytu v Chelsea spolu se svým novým objevem, švýcarskou kráskou Anitou Pallenberg. Na třiadvacetileté týpky šlo zkrátka o hodně dobrý nástup, což samozřejmě dokázalo nejednoho suchara ze starší generace popudit, a tak se vlasatá kapela stala několikrát terčem policejních šťár a prověřování stran přechovávání zakázaných látek. Stouni byli už tehdy několikrát popotahováni policií a obviněni z držení drog (v prvním případě šlo zatím o marihuanu). Ostatně Briana Jonese, který už začal hodně ujíždět a kromě alkoholu vstoupily do jeho života i psychedelika a experimentální záležitosti typu LSD, dokázal soud vysekat z průseru jen o fous a za přísných finančních pokut. Pragmatický Mick mezi tím zhrozeně přihlížel na stav svého spoluhráče a v hlavě si přebíral, zdali bude Brian vůbec schopen odjet následné americké turné? Ještě že byl Richards dobrovolně „odklizen“ na venkov, kde se v historickém stavení se čtyřmi krby rozjelo hned několik bujarých večírků.


 

První singl, který novou nahrávku předznamenal, nesl jméno „19th Nervous Breakdown“ a nakonec se na albu neobjevil, a to ani na jedné z jeho pozdějších verzí. Velmi povedená věc pojednává o hektickém životě rockové hvězdy a krátko na to slaví úspěch, netřeba dodávat, že si Mickův text Brian Jones vysvětlil jako útok na svou osobu a pod záchvaty paranoie začal rozdmýchávat uvnitř souboru nejeden konflikt. Song byl přitom ovlivněn zpěvákovou zaneprázdněností, životem na cestách, ale také nevyrovnaným chováním tehdejší Jaggerovi přítelkyně, modelky a herečky Jean Shrimpton. Album „Aftermath“ ze začátku léta roku 1966 se později stalo mistrovským kusem a jedním ze zásadních děl poloviny šedesátých let, navíc vedle Jaggera posílilo i pozici Keitha Richardse coby skladatelského parťáka a představilo Stouny v jejich dosud nejsilnější chvilce. Desky se okamžitě prodalo milión kusů a její dopad měl doslova generační charakter, nemluvě o tom, že se kapela po všech stránkách zlepšila, ať už šlo o vývoj zvuku, aranžérskou práci a nebo o skladatelský vklad ústřední dvojice.


 

Z alba vzešlo hned několik naprostých klasik, které se bohužel nikdy nestřetly v plném počtu na některém z oficiálních vydání, sestava skladeb na americkém i evropském se totiž znovu mírně lišila. Zatímco verze z USA startovala uhrančivě temnou „Paint It, Black“, fenomenální klasikou plnou stísněné atmosféry, jenž ještě dnes opěvují rockové a metalové kapely napříč masivním subžánrovým spektrem, ta britská vlastnila v úvodu místo ní další perlu, svižný folk-rockový popěvek „Mother´s Little Helper“. Položkou na druhém místě byla u obou verzí skladba „Stupid Girl“ chytlavá halekačka vystavěná dle vzoru konkurenčních THE BEATLES, nacházejících se v časech alba „Rubber Soul“ (a později i „Revolver“) na svém prozatímním uměleckém vrcholu, ostatně tahle inspirace byla patrná stejně tak na několika dalších skladbách umístěných v druhé polovině alba: „I Am Waiting“„Take It Or Leave It“„Think“. 



V mnoha písních stejně tak dostaly prostor exotické nástroje a zajímavé aranže. Ty si vzal na paškál stále více rezignovaný Brian Jones, který krátce předtím začal odmítat hru na kytaru, a tak se marimba, sitár nebo dulcimer stali jeho parketou. Fanoušci však, během několika po albu následujících koncertů, nad jeho rolí na straně pódia poskakujícího břídila kroutili nevěřícně hlavou. Jaggerův chraplák znamenitě rozezněl poutavou baladu „Lady Jane“ čerpající z díla Milenec Lady Chatterleyové, jednu z prvních záležitostí svého druhu a song předznamenávající ono psychedelické období roku 1967. Největším šlágrem se nakonec stala jednoznačně píseň „Under My Thumb“, odlehčený song s chytlavým potenciálem, který se hraje na koncertech ještě v současnosti a který patří k největším klasikám kapely. Skladba znovu v textu naráží („...nastal čas změny...“na poměrně problematický a v té době již končící Jaggerův vztah se „Shrimptonkou“. 



Bubblegumově vedený song „Out Of Time“ byl další chytlavý popěvek vystavěný po vzoru THE BEATLES, na opačném pólu skladbového spektra bylo možné nalézt jedenáctiminutovou bluesovku „Goin´Home“, ta se vlastně stala nejexperimentálnější záležitostí už pro svou délku a podobu psychedelické odysei. Album znovu produkované Andrewem Loogem Oldhamem mělo kouzelný dobový zvuk a, jak už jsem výše zmínil, do skladeb se častokrát dostávaly dobové hammondy i nějaké ty experimentální nástroje. Z dnešního pohledu představuje album „Aftermath“ jasné vyvrcholení první etapy kariéry THE ROLLING STONES (v rozmezí let 1963-1966) a v celkovém, zde recenzovaném Top Tenu alb této kapely mu právem náleží velmi dobrá pátá pozice


AFTERMATH  (1966) - 5. místo v rámci TOP TEN žebříčku nejlepších alb THE ROLLING STONES.


25.03.2018Diskuse (14)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

zdenos
27.03.2018 16:16

Valič, Stray: já to psal totálně zbořenej ve tři ráno :) ani jsem nad tím moc nedumal, ale ten výraz se mi líbí

 

Valič
27.03.2018 11:11

Zdenos: Výraz “šlendrián” se podle všeho může opravdu použít i pro člověka, ale většinou se jím označuje nepořádek, zmatek nebo nedbalost. Chtěl jsem tím jen naznačit, že pokud by si Stray začal zase kupovat pořádnou hudbu, nemohlo by se mu stát, že mu na albu bude chybět nejlepší skladba kapely. :-)

 

zdenos
27.03.2018 03:14

stray byl vždy šlendrián, kumštýř a lázeňský švihák

 

Valič
26.03.2018 18:08

Stray: No tak to je pěkný šlendrián. Vím, že se dřív pro různé trhy vydávaly dost odlišné verze desek, ale proč pak na re-edice nedaly ty chybějící skladby jako bonusy (obzvlášť, když se v případě Paint It Black jedná o jeden z největších hitů kapely)?
Asi to není zrovna nejvhodnější srovnání, ale třeba takoví Venom vydali značnou část svých nejlepších skladeb původně pouze na singlech, ale když si teď koupíš jejich první čtyři řadová alba, tak jsou tam mraky těch singlových skladeb a různých alternativních verzí a dříve nevydaných rarit, včetně nějakých reklamních spotů do rádia, které by tam snad ani být nemusely.

Zdenos: Fanoušci těch skupin to samozřejmě většinou vědí, ale mě třeba teď překvapilo, že cover verze jsou třeba i I Love Rock ´n Roll od Joan Jett & The Blackhearts nebo Love Hurts od Nazareth (přitom se v obou případech jedná o pravděpodobně nejznámější skladby těch kapel).

 

Vatutin26.03.2018 18:04

už se těším na seriál ... já se ke RS dostal zvláštní oklikou .. a to skrze sisters a jejich cover gimme shelter ... i dnes vlastním pouze beggars b. a let it b. ... ty desky mám moc rád, ale obecně mi RS nebyli souzeni a nijak dál jsem v nich nepokročil (dost možná, protože mi ne zcela sedí jejich současnost) a již nejspíše nepokročím ... ale rád se v jejich discog. lépe zorientuji :)

 

Stray
26.03.2018 16:24

Tak třeba já mám vinyl Aftermath britskou verzi, tedy bez Paint It, Black a víš co je na tom zajímavý? Že jsem rád. :-) Tedy ne že bych byl rád, že tam skladba není, ale je to ta nejlepší možná verze, protože Mother´s Little Helper mám o něco radši a Under My Thumb považuju za nejlepší song této desky. Já nevím, co to bylo zhovadilost, vydávat alba na různých kontinentech s různými skladbami, je vidět že v šedesátkách se ten hudební byznys teprve formoval a zkoušelo se ledacos. Přál bych si verzi, kde by byly všechny zásadní fláky, ale taková prostě nevyšla. Tak třeba nejlepší singl z dob alba Beggar´s Banquet 68´, což je jasně song Jumpin´Jack Flash taky na tom albu nikdy nevyšel, nebo o rok dřív Ruby Tuesday, která se nachází pouze na americké verzi alba Between the Button 67´ a v Británii vyšla také jen jako samostatný singlík, prostě neskutečný zhovadilosti, Stouni šedesátek maj polovinu svých nej perel jenom na singlech a pak samozřejmě na výběrovkách.

Jinak jsem dodatečně ještě přehodnotil tu desítku a asi spíš to bude rozložení : 60 ´s - 4 alba, 70´s - 4 alba, 80´s - 1 album, 90´s - 1 album, takže v desítce přibylo jedno album z šedesátek na úkor jednoho z osmdesátek, protože mě ta stará pecka přijde víc stylotvorná. Jenom prozradím, že ta původní desátá příčka patřila albu "Steel Wheel" z roku 1989, které tedy nakonec skončilo jedenácté, takže teď nás ještě čekaj tři šedesátková alba, čtyři sedmdesátková, a po jednom z osmdesátek a devadesátek. Je mi líto "Steel Wheel", protože tam mám opravdu rád songy "Mixed Emotions" a "Rock In A Hard Place", ale vynechat rok 1967 a odpověď Stounů na Seržanta Pepře by byl velikej hřích. :-)

 

zdenos26.03.2018 15:03

https://www.youtube.com/watch?v=W3JsuWz4xWc
https://www.youtube.com/watch?v=_4QBhC1uCP4
https://www.youtube.com/watch?v=5EieHafkHbU

fakt jsem si myslel že to covery nejsou, Valiči :)

 

Valič
26.03.2018 12:04

Stray: Možné to je, časem vyzkouším a uvidím. :-) Třeba zrovna Paint It Black patří k mým nejoblíbenějším skladbám vůbec. Její cover verze ale moc nemusím, dokonce ani v podání samotného velkého Mistra:

https://www.youtube.com/watch?v=bwJp_Xh8lP0

 

Stray
26.03.2018 10:40

Valic: Myslím, ze ta kapela jde úplně proti tvemu cítění hudby. Nicméně tímto směrem chci ty stránky vést - třeba půl roku rozebírat Stouny na místo novinkovych recenzí na pitoreskní hudbu z BA. Ode mě je to i uprimnejsi psát o tom, co člověka baví, a ne o tom, co se snadno nějak napíše jen aby to člověk nemusel moc poslouchat.:-)

 

Valič
26.03.2018 10:30

Stray: Oba články mě celkem zaujaly, takže si snad od těch Rolling Stones konečně už něco poslechnu. Zatím od nich znám pouze o jednu písničku víc než DarthArt a to ještě většinou v podání jiných kapel. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=W7muCRio2nQ

Zdenos: Zařazování převzatých skladeb na řadová alba bylo celkem běžné i v druhé polovině 60. let. Vsadím se, že plno lidí neví, že cover verze jsou i následující skladby:

https://www.youtube.com/watch?v=W3JsuWz4xWc
https://www.youtube.com/watch?v=_4QBhC1uCP4
https://www.youtube.com/watch?v=5EieHafkHbU