Last Hardrock Outsider

THE QUIREBOYS - White Trash Blues

Je zvláštní, jak se tahle britská kapela, jejíž raná alba bývala vždy velkou vzácností a vycházela s dlouhými časovými prodlevami, v posledních pěti letech odhodlala pojmout kariéru stylem, co rok, to nové řadové album, i když v případě novinky jde o kolekci předělávek od muzikantů považovaných už před více než padesáti lety za lídry amerického dřevního blues rocku. Nabízí se tak srovnání s posledním albem THE ROLLING STONES, které bylo pojato podobným způsobem a platilo za poctu velmi starým 50´s látkám. Londýnští THE QUIREBOYS ve své době zastali role zjevení a zažívali období největší slávy na sklonku osmdesátých let a právě v té době, která podobné hudbě prakticky nebyla vůbec nakloněna, jim vyšel v roce 1989 (po překonání asi tříletého období, kdy se o kapele mluvilo jako o velké naději Ostrovního rocku, ale album stále nepřicházelo) znamenitý debut „A Bit Of What You Fancy“, který se stal odpovědí na zvuk THE ROLLING STONES z časů legendární desky „Exile On Main Street“. Přes nespornou poutavost jejich bluesem načichlého rocku jim však velmi záhy vítr z plachet přebrali v médiích mnohem vyzdvihovanější Američané THE BLACK CROWES a i když druhé album „Bitter Sweet And Twisted“ nebylo špatné, kapela byla v roce 1993 na přímé cestě k rozpadu. Dlouho se tak o THE QUIREBOYS mluvilo pouze v minulém čase, jako o naději, která nebyla nikdy zužitkována ve větší úspěch a právě jejich první dvě alba byla vždy hodně ceněna fajnšmekry vyznávající onen blues/street rockový model s prvky amerického kytarového folklóru. Po roce 2000 však došlo na reinkarnaci a THE QUIREBOYS od té doby brázdí britskými kluby, jakoby ten cikánský způsob života proklamovaný už odnepaměti v jejich písních potřebovali žít až do skonání věků. V dnešní uspěchané době nic podivuhodného, právě naopak. Fakt, že po padesátce muzikant pochopí co jej těší nejvíc, a tak se tomu věnuje na plný úvazek a doslova každý den, mě dává docela smysl.

 

 

 

Po odchodu baskytaristy Nigela Mogga v roce 2012 už zůstali v THE QUIREBOYS z období první desky pouze dva členové – zpěvák Spike vykazující se typickým hlasem plným štěrku, dle mnohých připomínajícím projev Roda Stewarta, a samozřejmě kytarista Guy Griffin. Nicméně právě od tohoto momentu se s nahrávkami THE QUIREBOYS roztrhl pytel a protože s nimi (na rozdíl od těch starých alb) žádnou posluchačskou zkušenost nemám, usoudil jsem, že bych mohl konečně ochutnat novinku „White Trash Blues“. Ta zachycuje předělávky dřevních bluesových klasik z padesátých a šedesátých let, není zde tak prostor pro halasnější hardrockový model rané etapy. A i když ke Spikeovi a Guy Griffinovi ostatní členové do sestavy naskakovali až právě v oněch novějších etapách, materiálu neschází potřebné zaujetí a srdíčko.

 

Přijde mi, jakoby si THE QUIREBOYS řekli: „Nějaká sláva, polní tráva“ a jali si zkrátka hrát to své typické, country a bluesem načichlé, unavené boogie, letos i bez potřeby skladatelské invence. Vždyť právě z předchozími řadovkami, které kapela v posledních letech chrlila jako housky na krám, to údajně dopadlo všelijak. THE QUIREBOYS se velmi pevně drží svého pojetí zvuku a stále hledí až někam k přelomu šedesátých a sedmdesátých let, což je jasné již od prvních tónů úvodní vypalovačky „Cross Eyed Cat“, kterou, stejně jako většinu ostatních songů, rozezní jiskrně natahované tóny slide kytar a povinná foukací harmonika, nástroje k hudbě THE QUIREBOYS patřící stejně jako barové honky tonk piáno a decentní hammondy. Rázem si tak člověk přijde jako v nějakém Saloonu z období dobývání Divokého západu. Všechny skladby se vyloženě převalují v onom vyprahlém pouštním těstíčku a navozují pocit líných a velmi parných dní, kdy odhánění much se zdá být ve stínu zapomenuté benzínové stanice na americkém Jihu tou nejzáživnější činností. Pokud tak podobné hudební výrazivo máte rádi, vězte, že se v průběhu alba kapela nehne ze své bluesové stoličky ani o krok, pokud právě tohle nemusíte, můžete se vydat jinam a to okamžitě se skončením některé z prvních skladeb.


20.09.2017Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spajk
21.09.2017 11:31

Nebo Trigger Hippy!

 

down
21.09.2017 09:34

Taky jsem to poslechnul ...a už nevím co na té desce bylo, ale mě celkově tyhle předělávkové desky nebaví. Škoda, neřekl bych, že se jim dlouhodobě nedaří, například St. Cecilia and the Gypsy Soul se mi celkem líbí ... Quireboys fandím od začátku, jedna z kapel, které bych konečně chtěl vidět na živo (Tesla, Black Crowes, Blackberry Smoke aj.). Ale to by zdejší promotéři museli vytáhnout hlavy z řití a to se nestane.

 

Stray
20.09.2017 16:36

Ani jsi mě nemusel moc přemlouvat. Ta deska je průměr. Nebudeme předstírat slušnost. :-) Máš tam těch 50%.

 

spajk
20.09.2017 08:13

Quireboys vystupovali na bluesovem festivalu, pro který předělali pár bluesovych standardů a zalíbilo se jim to natolik, že z toho vznikla celá deska.
Spikeův hlas se nikdy neoposlouchá, horší je to s kvalitou desek po comebacku v roce 2000. Už nikdy se nepovedlo navázat nit prvnich dvou extry povedenych desek. Chybí tomu lehkost a jednoduchý nápad. Jiná kapitola je live performance. Tam chlapci exceluji a kapela zní lépe než z desek. Velmi doporučuji par let starý audio i vizuální záznam Live in London, kde je zezadu pohání parní válec Jason Bonham.
Desku předělávek jsem povinně poslechl a jede se dál. Uvidíme s čím přijdou příště.
Článek hezký, nebal bych se vytahnout i 50%.