THE HORRORS - Primary Colours

90%

Psal se rok 2009 a od prvních tónů druhého alba britských THE HORRORS bylo jasné, že jde o zcela mimořádnou událost. Nestává se totiž často, že by kapela, jejíž rozervaný debut se dva roky nazpět stal (snad jen kvůli image) velmi úspěšným, doslova překopala svůj zavedený skladatelský rukopis, vypustila zcela jinou „dvojku“ a ještě se pomalu stala nejuznávanější akvizicí celé britské retro-mánie předcházející dekády. A jak na to ti THE HORRORS vyzráli? Naprosto jednoduše, nahráli desku bez jakýchkoliv úhybných manévrů, ze které se musela podlamovat kolena všem letitým fanouškům THE BIRTHDAY PARTY, JOY DIVISION i dávné tvorby THE CURE. A nemyslím to tak, že by od svých letitých vzorů vyloženě opisovali. THE HORRORS jen převzali základní vlastnosti svých předků a povýšili temný garážový sound na zvrácené umění.

Faris Badwan a jeho kumpáni snad strávili celý rok blouděním v nekonečných londýnských kanálech, kde se zabývali zaznamenáváním zvukových ozvěn, protože jinak si nedovedu představit, že skupina stavící u prvního alba z velké části na úderných tříminutových skladbách a velmi nápadném emo-looku, vypustí náhle jen tak pro radost jako pilotní singl své druhé desky osmiminutovou skladbu černou jako uhel (závěrečný umíráček „Sea Within A Sea“, který lze považovat za ozdobu celého kompletu). Vlastně už leccos o nepodbízivosti vypovídá rozmazaná fotografie na obalu letošní novinky evokující alba THE CURE z počátku osmdesátých let.

V roce 2007 se od zdravě naštvané kapely Británie dozvěděla, že „Sheena je parazit“, a THE HORRORS se prakticky přes noc stali se svým debutem „Strange House“ senzací post-punkové vlny, která určovala pravidla rockových žebříčků minulé dekády. Jenže nikdo nevěděl, zdali jde o mediálně nafouknutou bublinu, nebo naprosto dokonalou kapelu, jejíž goticky temný punk, hyzděný pazvuky keyboardů, se přesně trefil do vkusu všech nevyřešených děcek tupírujících si vlasy a podmalovávajících si oči černou pastelkou. O dva roky později měla většina jasno, THE HORRORS se stali bombou trvanlivějšího rázu.

První, čeho si všimnete, je naprosté vymizení krátké stopáže skladeb. Dokonce se zde nachází dva songy přesahující sedmiminutovou hranici, což je možné přičíst Geoffu Barrowovi z PORTISHEAD, který byl překvapivě povolán do studia, aby nad mládeží držel dohled. Každá ze skladeb je dusivým výletem po temných sklepeních a mokvajících podzemních labyrintech, kde po vytrvalém bloudění buď zešílíte a začnete si prozpěvovat dětské ukolébavky, nebo při zdravém vědomí dospějete ke zjištění, že východ slunce prakticky neexistuje. Skladby rozvíjejí základní motivy, kroutí se chodbami, nabalují na sebe nové vrstvy a obaleny mrazivou meluzínou pokračují do stále větší tmy. Je těžké určit favorita, protože album „Primary Colours“ působí velmi sevřeně a jeho síla je dána celkem. „Three Decades“ si zřejmě oblíbí všichni dlouholetí uctívači Iana Curtise, „New Ice Age“ má v sobě dravost a vztek raných proto-punkových kapel v čele s THE STOOGES a titulní věc zkrášluje nádherně temný refrén, který jako by pěl svým sytým hlasem samotný Jim Morrison. Nevím, jestli se mi to zdá, blouzním nebo jsem očarován nějakou nadpřirozenou silou, ale tahle jízda smrti patří k tomu nejlepšímu, co vzešlo v minulé dekádě od kapel s „THE“ na začátku svého názvu a to jde o album, které se zrodilo až mnoho let později než většina stěžejních věcí od newyorských kytarovkářů THE STROKES, garážových děcek THE WHITE STRIPES, Skotů FRANZ FERDINAND, neposedných Švédů THE HIVES nebo dalších pozoruhodných retrařů z Kalifornie BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB. Album, které si musíte vychutnávat a které funguje ještě dnes, tedy osm let od svého zrození.

12.12.2017	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz