Last Hardrock Outsider

THE FATHER - Vrtochy stáří bez příkras a patosu

Starý muž se probudil a pomalu se posadil na své posteli. To už je ráno? Ta myšlenka líně plula vzduchem jako zapomenutá láhev se vzkazem uprostřed oceánu. Pomalu vstal, došel k oknu a roztáhl závěsy. Opravdu je ráno. Den se vleče jako zlomené procesí malomocných. Před chvilkou odešla jeho dcera. Zase ho kontrolovala, jako nesoběstačného roztřeseného starce nad hrobem, co nemůže být ve svém vlastním bytě ani na okamžik sám. Stojí v kuchyni, poslouchá klasickou hudbu a náhle ho vyruší nějaký zvuk. Jde za ním a dojde až do obývacího pokoje, kde sedí v křesle úplně cizí chlap. Co tu dělá a kdo to je? Starý muž cizince neustále zasypává otázkami. Zarazí se, až když mu ten chlap odpoví. Podle všeho tu ten muž bydlí a je manželem jeho dcery, se kterou žije již deset let.

 

Zakřiknuté dítě a v dospívání podivínský samotář. Vášnivý malíř, klavírista i fenomenální divadelní herec. Majitel britského i amerického občanství. Bývalý alkoholik a také prchlivý agresor, který se nemá problém do krve pohádat s kterýmkoliv režisérem. Sir Anthony Hopkins, rodák z Walesu, herec a dosud žijící legenda. Vrozená ctižádostivost a schopnost se naplno vžít do svých rolí je pověstná stejně jako jeho nečekané výbuchy vzteku na place. Postavy, jež ztvárňuje, bývají tajemné, mnohdy záporné a především bravurně odehrané. Minimálně díky jedné roli ho bezpečně pozná každý na světě. Já osobně s ním mám spojené dvě silné filmové vzpomínky.


 

V dobách, kdy jsem objevoval a zkoumal režijní sbírku Davida Lynche, přirozeně došlo i na „Sloního muže“ (1980). Černobílá, emocemi napěchovaná tryzna, po jejímž zhlédnutí mi zrovna dvakrát do zpěvu nebylo. Byl to šok. Tehdy jsem měl za sebou jen „Mazací hlavu“ (1977) a „Lost Highway“ (1997). Logicky jsem tak očekával další nálož úchylných vrahů, schizofrenních saxofonistů, zdeformovaných novorozenců a tančících tasemnic. A přitom je „Sloní muž“ patrně nejnormálnějším mistrovým kusem ve filmotéce. Kromě strhujícího výkonu Johna Hurta v titulní roli zdeformovaného muže mou pozornost upoutal právě Anthony Hopkins. Ve filmu ztvárňuje lékaře Fredericka Trevese, člověka, co Sloního muže objeví, s vědeckým zájmem ho zkoumá a nakonec i chrání před pokryteckým lidským odpadem. Nádherná, přirozeně odehraná role se silným lidským nábojem.

 

Druhá výrazná a podstatně starší vzpomínka se váže k filmové roli, kterou patrně nemá smysl nějak obšírněji představovat. Bylo mi tuším dvanáct nebo třináct let, když naši konečně vyměkli a nechali mě koukat na „Mlčení jehňátek“ (1990). Celý týden jsem do nich hučel, klečel, prosil, myl nádobí a dokonce si plnil domácí úkoly. Po skončení filmu jsem s vytřeštěnýma očima ulehl do postele a od půlnoci sváděl nelítostný souboj s vlastním močovým měchýřem. Noční vycházka na WC nepřipadala v úvahu. Kdepak pohodář Buffalo Bill, který ve filmu své oběti stahoval z kůže, to vystudovaný psychiatr a lidského masa chtivý Hannibal Lecter se stal na dlouhou dobu mou noční můrou. Je to tak, teprve až tato role ve slavném hororovém thrilleru Jonathana Demma udělala v pětapadesáti letech z Anthonyho Hopkinse superstar a zajistila mu prvního Oscara. Nyní je slavnému herci přes osmdesát a má stále skvělou fazónu. Důkazem budiž film „The Father“ (2020).


 

Ten má na svědomí francouzský debutující režisér Florian Zeller. Ovšem pozor! Zeller není žádným neznámým mužem z davu, co náhodně zkusil štěstí a zadařilo se mu skórovat takříkajíc na první dobrou. Jde o známého romanopisce, dramatika, scénáristu a především uznávaného divadelního režiséra. A vskutku, různá odborná periodika jej považují za nejzajímavějšího dramatika současnosti. „The Father“ je tak původně komediálně laděnou, úspěšnou divadelní hrou. Florian Zeller se rozhodl svou autorskou inscenaci adaptovat pro filmové plátno, přičemž ze scénáře úplně odstranil komediální element. Hlavní roli psal přímo pro Anthony Hopkinse, jak se říká, na tělo. Dokonce dal postavě stejné křestní jméno a identické datum narození. Fiktivní Anthony se tak stejně jako herec Anthony narodil 31. 12. 1937. A jakým že tématem se vlastně film zabývá? Inu, ničím veselým, přátelé.

 

Stáří je finální životní etapou, ošemetným epilogem plným nástrah a nejistoty. S trochou štěstí se ho dočká každý z nás a ti největší šťastlivci ho prožijí v relativním klidu a pohodě. Bohužel s sebou toto období přináší i neodvratné změny a řadu komplikací, které nám čekání na závěrečnou zatmívačku příliš neulehčí. Úbytek fyzických sil, slábnoucí zrak, bolesti kloubů, nemoci a nebo získanou dovednost mít vše na háku, na což jediné se doopravdy těším i já. Pro někoho se může podzim života stát i bojem se sebou samým, bojem s okolím a především s vlastní pamětí. Přesně to je případ hlavní postavy filmu „The Father“.


 

Anthony je osmdesátiletý muž. Žije v Londýně ve svém prostorném bytě a společnost mu kromě ošetřovatelky dělá hlavně jeho dcera. Anthony však není šťastný, naopak bývá velmi neklidný a podezíravý. Jeho byt občas okupují cizí lidé, dcera mu tvrdí, že vlastně nejde o jeho byt a navíc se mu neustále ztrácejí osobní věci. Někdo ho okrádá a hraje s ním nekalou hru, to je jasné. Mají ho za blázna, ale on se tak lehce oklamat nenechá. Ví moc dobře, oč běží … a nebo ne? Anthony si totiž ke své smůle neuvědomuje, že jeho kdysi bystrá mysl prochází degenerativním procesem, doslova destrukcí za pochodu. Problémy se hromadí a milující dcera se snaží otci ze všech sil pomoci, navzdory krizi, kterou díky této obtížné situaci prochází její soukromí život. Je jasné, že dříve či později bude muset dojít k radikálnímu řezu.

 

„The Father“ je malé, velice komorní drama pevně stojící na bezchybném scénáři a prvotřídních hereckých výkonech. Tempo je až vražedně pomalé, připomíná klidnou hladinu líné řeky, kterou občas rozčeří hozený oblázek. Veškerý posun v ději zajišťují pouze bezchybné dialogy. Divadelní podstata je na snímku dobře patrná a prkna, co znamenají svět, na nás vykukují z každého filmového políčka. To ovšem vůbec nevadí, naopak, tato teatrální poloha filmu velice sluší, ba mu dokonce lichotí. Žádná složitá scénografie, efekty a slzopudné smyčce v pozadí. Vše je podřízeno hereckému projevu, respektive dech beroucí one mane show Anthony Hopkinse. Jeho kreace není založena na přehnaných gestech nebo pro divadelní inscenace tolik typickém přehrávání, ale na přirozenosti a dokonalém vystihnutí člověka, jemuž začalo strašit ve věži.


 

Místy je to úsměvné, jindy smutné, ale hlavně děsivé. Anthony dokáže být milý až galantní, ale během několika vteřin může přejít i do popudlivé, vztahovačné polohy. Pochyby o sobě samém se kupí, stejně jako pochyby o jeho nejbližších a realitě jako takové. Garantuji vám, že lépe zahrané a vizuálně ztvárněné pocity člověka s nastupující stařeckou demencí jste doposud neměli možnost vidět. Záměrně nebudu vyzrazovat, jak režisér dokázal tento nesmírně skličující a autentický pocit navodit, to se zkrátka musí vidět. Olivie Colman, hrající starostlivou dceru, je přesná a Hopkinsovi je více než důstojným protihráčem. Skrze její postavu naplno pochopíme, jaká úskalí, starosti a bolest přináší péče o blízkého, degenerativní nemocí postiženého člověka. To může být pro mnohé diváky vlastně jediný, výraznější problém filmu. „The Father“ je totiž opravdu těžký na sledování. Nehraje na falešnou strunu sentimentu a nemíní realitu jakkoliv ohýbat. Jeho poselství je tvrdé a krajně nepříjemné. Už dlouho mě žádný film nevyděsil tolik jako „The Father“.

 

Pro Anthony Hopkinse druhá, po právu zasloužená zlatá soška a pro diváka silný, velmi nevšední zážitek. „The Father“ není typickým oscarovým produktem na zakázku. Nesnaží se z nás uměle páčit emoce a smáčet kapesníčky. Jeho cílem je varovat a ukazovat nepříjemné věci v jejich nejryzejší podobě. Po skončení jsem o filmu a jeho znepokojující depeši ještě notnou dobu přemýšlel. To je sama o sobě ta největší pocta, jakou si film může odnést. Být zapamatování hodný, což v souvislosti s dílem, jakým je „The Father“, zavání až ironickým podtónem.

 

 

Hodnocení: 90%


23.07.2021Diskuse (7)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

Pekárek
24.07.2021 22:22

Budu se těšit. Bych měl už zajít do kina. Naposled jsem chtěl jít na Ad Astra.
Zítra to snad zkouknu alespoň z bazarové ho DVD. Mám rád, když se někam letí...:)

 

J.Rose
24.07.2021 18:28

Pekárek: Rádo se stalo. Příští týden obdobně laděný článek na film aktuálního data. Ten další, bude následovat jeden objemnější text na starou filmovou klasiku.

 

Pekárek
23.07.2021 22:05

Krásné, díky!

 

DarthArt
23.07.2021 16:02

Hivris: Závěrečná zatmívačka - přesně tak, při každém redakčním čtení jsem se nad tímhle výrazem královsky bavil! :):)

 

Hivris
23.07.2021 10:33

Tohle bude hodně silný film. S fyzickým chátráním blízkých se člověk snad ještě nějak vyrovná, ale s tím psychickým... tam je to horší. Při pročítání článku mi ještě došlo, že se A. Hopkins stal pomalu a nenápadně jedním z mých nejoblíbenějších herců.
Jinak mi moc pobavila alegorie "závěrečná zatmívačka", to se fakt povedlo:). Zbytek textu samozřejmě taky, ale to už snad ani není nutné říkat👍

 

J.Rose
23.07.2021 09:40

Určitě znáš film Memento od Christophera Nolana. Dokonale tam vystihl pocity člověka s krátkodobou amnézií. Father je v tomhle vlastně podobný. Naprosto přesně ti ukáže jaké to je, když ti začíná odcházet mysl. Určitě to není film pro každého, ale jsem moc rád, že jsem ho viděl.

Zmiňovaný trailer jsem viděl včera večer a pocity jsou více než kladné. Daleko více mě ale dostala ta první ukázka z minulého roku, kde zazněli i poupravení Pink Floyd. Prostě paráda. O ten film se nebojím. Denis Villeneuve je jeden z mých nejoblíbenějších současných režisérů a jeho tvorba je po kvalitativní stránce silně vyrovnaná, alespoň tedy v mých očích.

Knihu znám. Super čtení. Do další knihy - Spasitel Duny, jsem se již začíst nedokázal, narozdíl od mé ženy. Film Davida Lynche je za mě osobně, děsná nuda v krásných, honosných kulisách, a to říkám jako oddaný fanoušek Lynche.

Pokud mi vyjde premiéra a Dunu stihnu v kině, tak bych zde na ní i rád udělal recenzi.

 

Fenris 13
23.07.2021 08:15

Hmmm, vlastně stejný případ jako u Mafiánů - před patnácti lety (a třemi dětmi) bych po podobném filmu skočil hned, teď dám přednost komediálnímu vyznění. Můj favorit je Jack Nicholson a jeho Lepší pozdě nežli později, ta scéna, kdy při první procházce po pláži vyčítavě koukne na schody a pak jde raději dál je prostě skvělá. Případně měření tlaku před sexem :-) Každopádně díky za rozšíření obzorů!

Btw viděl jsi nový trailer na Dunu? Od Pána prstenů jsem se tak netěšil a zároveň se tak nebál, že zkurví moji milovanou knihu. To jsou ale nervy! :-)