Last Hardrock Outsider

THE DEAD WEATHER - Horehound

Několik osobností americké kytarové scény se v roce 2009 sešlo ve zcela nové skupině, aby přichystalo zásadně nejextrémnější nahrávku, na jaké se kdokoliv z nich do té doby podílel. Přesto si myslím, že určité styčné body s mateřskými kapelami všech přítomných šlo u THE DEAD WEATHER nalézt, ať už mám na mysli zvuk reprezentující jakési moderní retro a to díky kombinaci hlasových samplů, různých abstraktních zvuků a synthy podkresů s klasicky rockovými nástroji. Debutové album „Horehound“ necílí na přímočaré zviditelnění a v žádném případě nehraje na výrazný refrén, ale naopak, zcela neuspěchaně buduje kolem každé ze svých skladeb stále hustší a jedovatější atmosféru. Prvořadým smyslem vzniku alba zjevně nebyl zaručený komerční úspěch, nýbrž dokonale nastylizovaný výsledek a určitá umělecká výpovědní hodnota. Konec šedesátých let minulého století a jeho krvavé noční můry ukončující éru hippies zde procitají v jedné z nejdokonalejších retrospekcí tohoto bouřlivého období, jaká kdy byla někým ze současné scény natočena. Blues té doby a syrová psychedelie ožívají v plné parádě a první, na koho si při poslechu nervního alba zřejmě vzpomenete, bude pravděpodobně parta okolo Charlese Mansona.

 


Jack White (THE WHITE STRIPES), zde přítomen pouze coby jeden z muzikantů (bicí) a současně i producent projektu, má dle předpokladů opratě pevně ve svých rukou, stejně jako kolty připravené kdykoliv střílet. Jeho kontrola nad projektem je zcela rozpoznatelná a na výsledku je znát, jakkoliv zásadní roli sehrála i účast rovněž dalšího všestranného hudebníka Deana Fertity, ten je současným fanouškům znám z řad QUEENS OF THE STONE AGE, ale také spoluprací s Iggy Popem.Vokalistka Alison Mosshart (THE KILLS) na nahrávce působí jako démonická fena na halucinogenech a určitě nereprezentuje škatulku „děvče do nepohody“. Přesněji řečeno nepřipomíná ženu, která se chystá v brzké době zakládat rodinu, ale naopak někoho, s kým byste se večer rozhodně nechtěli nezávazně seznamovat. Baskytarista Jack Lawrence naopak platí za největšího slušňáka a dlouholetého souputníka Jacka Whitea, se kterým v minulé dekádě působil ještě ve formaci THE RACONTEURS. Napětí v samotných skladbách by se dalo krájet. Autentičnost pohlcuje vše a surový future/retro zvuk se svými vazbami na Rock i Rhytm N´Blues navozuje pocit bolesti jako málokterá jiná nahrávka.

 

Znáte ten obrázek dusného texaského odpoledne někde poblíž málo frekventované železniční stanice, kde kromě pravidelného vrzání větrem nadnášeného starého okapu neslyšíte naprosto nic a jenom si uvědomujete tu stále přítomnou atmosféru dusna a tušení příchodu něčeho hodně, hodně moc zlého? Tak přesně tohle jsou THE DEAD WEATHER – soundtrack k jižanskému šílenství alias výborná nahrávka, která sice postrádá výrazný hit, ale jak už jsem výše zmínil – na ten se tu nehraje.


30.12.2017Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz