Last Hardrock Outsider

THE DEAD DAISIES - Make Some Noise

I nadále hodně sympaticky se prezentující hardrockový all stars band THE DEAD DAISIES vypustil v půli léta 2016 své třetí řadové album „Make Some Noise“ a nutno říci, že hráčsky vybroušení rockeři znovu potvrzují vysokou kvalitu, byť deska samozřejmě osloví výhradně spíše fanoušky hard rocku amerického střihu s kořeny v bluesovém podloží a bude patřit k těm, které hranice mezi styly neboří, nýbrž jen upevňují dávno zahrané. Co kapelu charakterizuje, je mimořádně zdatný hráčský a pěvecký kádr. Vždyť kdo by neznal taková esa jako jsou baskytarista Marco Mendoza (ex-BLUE MURDER, WHITESNAKE, THIN LIZZY), bubeník Brian Tichy (ex-WHITESNAKE a jiné) nebo zpěvák John Corabi (ex-MÖTLEY CRUE, UNION, RATT), která zde už od roku 2014 dělají společnost dnes už jedinému původnímu členovi THE DEAD DAISIES, kytaristovi Davidu Lowymu. Již před rokem byla kapela navíc posílena o skvělého kytaristu Douga Aldriche (dříve především WHITESNAKE a DIO), který zde pohotově nahradil o nic horšího Richarda Fortuse, jenž logicky upřednostnil fungování v řadách koncertně znovuobnovených GUNS´N ROSES, aby v jejich sestavě zastal roli riffmistra po Izzy Stradlinovi. Už druhá deska „Revolución“ naznačila, že kapela je tou pravou volbou pro všechny rockové tradicionalisty, což novinka, jenž vyznívá jaksi přímočařeji, důrazněji a tak nějak více riffově, ještě podtrhuje.


 

Osobně bych neřekl, že jde letos o nějakou strhující bombu, ale v dnešní době buďme rádi za každé umě zhotovené a poctivé rockové album staré školy. Zvlášť když je z materiálu cítit srdce, což kapela ještě posiluje častým koncertováním po celém světě a sympatickým odevzdáním se kolotoči rock´n´rollu. Ano, jde především o hudbu, která vychází z odkazu sedmdesátých let, z hardrockové historie a především z americké odnože dávných rockových tradic. Album upoutá celkovou semknutostí a svým bytelným groovem, stejně tak skvělou a poměrně pestrou kytarovou výstavbou. O tom, že je John Corabi skvělým zpěvákem, netřeba polemizovat. Sice mi zde trochu schází skladby singlovějšího charakteru a výraznější položky bez kompromisů, které by upoutaly už po prvních posleších, ale vyloženě hluchých míst také příliš nenalézám. 

 

Už úvodní „Long Way To Go“ tak trochu připomene kytarový rukopis Eddieho Van Halena, ale inspirace to není vyloženě nápadná. Ostatně tahle kapela se postupem časomíry alba inspiruje na mnoha místech a své historické vjemy opracovává ve prospěch svých písní, které udržuje dobře poslouchatelné a nepřeplácané. Jde zkrátka o poctivý rock´n´roll a boogie, které je tolik blízké americkému pojetí hudby těchto muzikantů. Během „Song And A Prayer“ jsem si třeba uvědomil nápadné inspirační zdroje od bostonských AEROSMITH, což potvrdil velmi povědomě působící refrén i zde trochu vřeštivější Corabiho hlas, a tak by se dalo pokračovat položku po položce, neboť truhlice letitých vitamínů zde zkrátka nevysychá. Album obsahuje i říznější věci jako „Make Some Noise“ (zde dokonce člověka napadne srovnání s refrénovou uřvaností někdejších hair-metalových hvězdiček z WARRANT), „Mainline“ nebo třeba „Freedom“. Někde převládají vlivy THE WHO (předělávka „Join Together“), jinde CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL (další předělávka „Fortunate Son“) nebo naopak LED ZEPPELIN, či dokonce australských veteránů AC/DC. Jedinou chybou tohoto spolku však je, že i přes svou vysokou muzikantskou úroveň nepovažují za zas až tak nutné zapracovat na výraznějším oddělení od svých klasických předloh a na získávání osobitosti vlastní tvorby. V podstatě THE DEAD DAISIES jsou asi nejlepším možným rockovým revivalem současného hudebního světa.


16.08.2016Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spajk16.08.2016 18:37

Vidím to podobně. Nic převratného v nápadech, jen přehrávaní zavedených stylových standardů. Možná trochu málo na takovouto hvězdnou sestavu. Osobně mám ze všeho nejradši jejich debut s Jonem Stevensem u mikrofonu.