THE DARKNESS - Motorheart

70%

O anglických hardrockových klaunech THE DARKNESS je známé, že pokud mají den, dokáží nejen pobavit, ale rovněž přicházet se zajímavými songy. A to i přes využívání obehranných schémat klasického, v jejich případě spíše revivalového rocku, jemuž je dána prvotřídní studiová péče. A právě to je obsahem jejich novinky, sedmé řadové desky nazvané „Motorheart“, na které kapela jako již tradičně vzdává hold mnoha titánům sedmdesátých let. Mám na mysli především indicie vedoucí k stylu kapel jako QUEEN, UFO, KISS, AC/DC, MOTÖRHEAD nebo dokonce také kanadským RUSH. 

Bratři Hawkinsové, starší a nespoutanější Justin (byly doby kdy se často objevoval na titulní straně britských bulvárních deníků), jenž je v kapele odnepaměti zpěvákem a doprovodným kytaristou, a mladší Dan, ten pro změnu platí za sólového kytaristu, hlavního skladatele THE DARKNESS a rovněž producenta, dnes stále kormidlují svůj mimozemský koráb s jistotou zkušených rockových hvězd. Svým způsobem právě díky starosvětskému feelingu a schopnosti nadsázky prolínající se jejich hudbou jsou druhem muzikantů, jakých se v jejich generaci příliš nenachází. Kontroverze spojené s užíváním problematických látek, divoké časy večírků, či fenomenální úspěch debutové fošny „Permission To Land“, jenž kapelu v roce 2003 nebývale proslavila, už jsou dávno pryč, dnes je tím hlavním motorem jejich aktivit přeci jen muzika. Kdo by čekal nějaký odklon od klasicky rockového podání, šeredně by se mýlil, tahle čtveřice je sakra věrná svým bájným předobrazům. Kromě bratrské dvojice ji dnes utváří ještě baskytarista Frankie Poullain a bubeník Rufus Tiger Taylor, třicetiletý syn legendárního bicmana QUEEN Rogera Taylora.

Jak tak sedmou řadovku THE DARKNESS poslouchám, zjišťuji, že se na ní nachází celá řada dobrých a patřičně promakaných skladeb, ale ani jedna vyložená bomba. Justin Hawkins opět nezapomene leckoho iritovat svým falzetem, který nám dopřeje slyšet již v úvodu první, poměrně hutné skladby „Welcome Tae Glasgae“, jenž zároveň platí za šťouchanec do obyvatel Skotska. THE DARKNESS málokdy zněli obdobně groovy, tedy pokud si odmyslíte onen barokní vokál hlavního aktéra. Každopádně za podobné riffy by se překvapivě nemusela stydět nejedna metalová partička z devadesátek. Náklonost k punkovějšímu provedení záhy posílí dvojka „It´s Love, Jim“, což je svižná a přímočará hymna oživující vzpomínky na garážovou revoltu a módu oprejskaných kožených bund, spínáků a co nejpříšernějších účesů. Svým způsobem je začátek alba nebývale tvrdý. 

Až s titulní skladbou, rozšafně swingující „Motorheart“, dochází na onu okázalost a hravější formu. V podstatě jde o povedenou položku, která se v rámci historie THE DARKNESS vůbec neztratí, neboť vokální přepjatost frontmana, doprovázeného bohatými podpůrnými zpěvy a štědrou nástrojovou výbavou po vzoru stadiónových kapel ze sedmdesátých let, vždy patřila k signifikantním vlastnostem jejich rock´n´rollu odkazujícího především na všestrannost QUEEN. Určitě lze říci, že každá zdejší skladba je nakloněna jinému předobrazu. Spojujícím článkem všech devíti načechraných songů je chytlavost.  

Protože THE DARKNESS patří spíše do okázalého prostředí blyštivých rockových chrámů než do začouzených retro-putyk, určitá noblesa nechybí většině zdejších položek. Elektrizujícími riffy prostoupená hymna „The Power And The Glory Of Love“ , ad absurdum dotažená pompéznost „Sticky Situations“ nebo fanouškům hair-metalu rozhodně lahodící hitovka „Jussy´s Girl“, tyto tři věci určitě patří k výrazným záchytným bodům letošní sbírky. Alespoň tedy z mého pohledu. Když před dvaačtyřiceti lety skládali THE CURE coby mladí smrkáči svou poklonu Lemmy Kilmisterovi a jeho bezmeznému chlapáctví, vznikla z toho jejich památná skladba „Boys Don´t Cry“, to „Nobody Can See Me Cry“ může být klidně považovaná za hold od THE DARKNESS. 

Asi nejrafinovanější a z mého pohledu nejzajímavější song je zde ten poslední. AOR hymna „Speed Of the Nite Time“ se určitě vyjímá z průměru, už jen díky únosněji uchopeným vokálům, snové náladě a příjemnému popově kosmickému nastavení zvuku. Dlouho jsem si nemohl vzpomenout, koho z velkých kapel let sedmdesátých či osmdesátých mě ta věc vlastně připomíná. Nakonec jsem na to s úspěchem přišel a výsledek mě opravdu rozesmál. Angláni si zde totiž poměrně dobře hrají na osmdesátkové RUSH zhruba z období alba „Power Windows“ (1985). Klauni zkrátka zhotovili kvalitní a různorodou desku plnou pečlivě připravených rolí, revivalu, předstírání, ale v neposlední řadě také obstojného rockového řemesla, které má potenciál bavit.

22.11.2021	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz