THE CULT - Under The Midnight Sun

80%

Britské THE CULT považuji za své velké oblíbence. Sleduji je třicet let, vlastním od nich všechny řadové desky a snažím se navštívit každý jejich koncert, jenž se v České republice koná. Ne že by to s koncertními aktivitami dvojka Astbury/Duffy na našem území přeháněla. Vlastně bych ani neřekl, že jde o typický příklad stabilní ostrovní formace, nejen kvůli rozdílnosti povah obou hlavních aktérů, jejich nutnému odlučování a znovu setkávání, a také kvůli společné chemii a jejich náklonnosti k americkému prostředí. Alespoň mě se zdá, že v Kalifornii vždy platili za větší událost, než tomu je zde v kontinentální Evropě, o čemž svědčí především uznání od mnohem větších jmen zámořské scény (z jejich řad totiž kdysi v roce 1991 přešel bubeník Matt Sorrum ke GUNS N´ROSES). Kapela za svou kariéru vydala celou řadu vynikajících alb a odjela pozoruhodná turné – v časech kdy hudební průmysl fungoval a THE CULT se ještě snažili šplhat do žebříčků a spolupracovat s producenty tehdejší nastupující generace jako Rick Rubin nebo Bob Rock, šlo třeba o předskakování velkým kapelám jako AEROSMITH či METALLICA. Nyní THE CULT vystupují již mnoho let po menších sálech a udržují si spíše kultovní status, který vychází z jejich čtyřicetileté historie a samorostlého naturelu, což dává v současnosti zelenou spíše uvážlivé konsolidaci jejich dráhy.

Spojení morrisonovsky znělého vokálu druhdy divokého muže souboru Iana Astburyho a nosných kytarových linek jeho protipólu, tedy důležité klidné síly Billyho Duffyho, vždy mělo specifické kouzlo, což se samozřejmě vždy promítalo i do setrvalé kvality novějších prací. Na THE CULT se mě vždy líbila právě skutečnost, že za mnoho dekád nikdy nepatřili přímo mezi ty nejúspěšnější a největší formace, což bylo mnohdy dáno spíše svojským až kontroverzním chováním muzikantů v časech jejich nejambicióznějších nahrávek, než tím, že by hudebně neměli na větší celosvětový průlom. Současní THE CULT (metalové osazenstvo by mohlo zajímat, že v jejich řadách přes dvacet let působí i bubeník John Tempesta) zkrátka pracují svým tempem, nikomu se nevnucují, neohromují ani šokantními performacemi, ani bůhvíjakou progresí, přesto jejich v podstatě hardrocková hudba zůstává naplněna specifickým fluidem a různými mystickými vlivy.

Je pravdou, že v Británii osmdesátých let THE CULT začínali jako post-punkové či gothic rockové těleso, aby se brzy přiblížili stadiónovému prostředí Hard N´Heavy a tíhli svým zvukem za oceán, kde si je oblíbili zejména fanoušci z metalového prostředí. Za sebou mají jistě časy bujaré, ale i ty, kdy se nesetkávali s až takovým zájmem, neb v časech devadesátkové recese koketovali i s alternativní scénou. Každopádně je třeba říct, že si vždy drželi výrazové charisma a vlastní hudební zajímavost, což se asi nedělo díky náklonosti k indiánské mytologii a šamanství, ale bylo určeno spíše faktem, že jde o talentované borce. Přejděme tedy k novince „Under the Midnight Sun“, nápad na jejíž název kapela dostala během svého krátkého pobytu na severu Evropy, konkrétně v Laponsku, kde v letních měsících skutečně ani v noci slunce nezapadalo.

Musím s odstupem několika let potvrdit, že předchozí dvě řadovky „Choice Of Weapon“ a „Hidden City“ si v podstatě udržely skvělou úroveň, při troše blahosklonnosti vlastně srovnatelnou se starším repertoárem, což je možná i tím, že tahle kapela to v poslední dvacetiletce opravdu nepřehání se studiovými aktivitami. Jediné co trochu mohlo kazit dojem z poslední řadovky „Hidden City“, byla delší časomíra. Možná právě proto novinka „Under the Midnight Sun“ nabízí jen osm songů a trvá střízlivých pětatřicet minut. Posluchač zde má alespoň jistotu, že všechno co se na nosiči nachází, prošlo tím nejpřísnějším sítem a album má tak šanci působit bez slabších chvilek.

Letos máme co do činění spíše s pocitovější, atmosférickou nahrávkou vycházející z časů hippie alba „Love“, než z Hard N´Heavy etapy siláckých počinů typu „Sonic Temple“. Skladby i přes nesporné rockové základy působí mysticky, ponuře, neoplývají zrovna svižným tempem a velice často se v nich nachází dokonce orchestrální aranže, která posune jejich náladu ještě blíže k scénickému prostředí. Nečekejte tedy žádnou garáž, beaty usazené tak nějak od podlahy, ani rock´n´roll postavený na úderných riffech. Kapela se dostává do fáze, kdy cítí, že je na řadě zas trochu rafinovanější materiál. Týká se to především té druhé a silnější poloviny alba, kde skrz nostalgické songy „Outer Heaven“, „Impermanence“ či titulní kus „Under The Midnight Sun“ celá sbírka výtečně graduje. I zádumčivá „Knife Through Butterfly Heart“, která se vyvíjí z akustického úvodu, nezůstane bez dramatičtějších orchestrálních pasáží. Svým způsobem mě tenhle okouzlující song připomenul zvuk, s jakým dnes pracují spíše švédští OPETH. 

Podstatné je, že typický sound THE CULT znovu stojí na charakteristickém Astburyho vokálu a nezaměnitelném skladatelském rukopise Billyho Duffyho, v tomto jsou oba muzikanti ryzí a nezaměnitelní, a to ať už přijdou s čímkoliv. Zde bych mohl potvrdit, že s předstihem vypuštěná píseň „Give Me Mercy“ znamenitě celý nosič charakterizuje a je tak typickou ukázkou současného stavu. Jestliže na přelomu milénia měli THE CULT s albem „Beyond Good And Evil“ snad nejblíže k tvrdšímu metalovému zvuku, pak nyní vyznívají opravdu uklidňujícím a plynulým dojmem. Novinka není hitová deska, ale je jako šamanský rituál, který si vás pomalu ale jistě podmaní a vy nebudete chtít dlouho poslouchat nic jiného. Je zkrátka jako bublající kotel, ve kterém kdysi dávno indiánská babička Eddieho Veddera vařívala svůj pověstný džem. Pro mne má tak hudba této kapely zkrátka chuť, na níž jsem si dlouhodobě vypěstoval silnou závislost.

13.10.2022	Diskuse (2)	Stray janpibal@seznam.cz