Last Hardrock Outsider

THE CULT - Tanec s vlky 1/3

I přestože se dnes o nějakém aktivním fungování těchto americko-britských rebelů dá mluvit jen velmi stěží a pauzy mezi novějšími studiovými alby u nich v posledních dvou dekádách dosahují minimálně pětiletých intervalů, v případě Astburyovců šlo vždy o kapelu, která svým odkazem ovlivnila řadu následovníků. Na počátku své dráhy šlo o striktně britské, indie-rockové těleso, jinak pocházející z Bradfordu v hrabství Yorkshire. THE CULT nakonec nikdy úplně neprorazili do mainstreamu, ovšem svou kultovnost, kterou měli obsaženou i ve svém názvu, hájili vždy se ctí. Od roku 1981, kdy byli založeni jako THE SOUTHERN DEATH CULT (výraz označující starý indiánský rituál, jinak pocházející z oblasti délty řeky Mississippi), se jejich název (i hudba pod ním skrytá) vyvíjel. Přes DEATH CULT, do sestavy kterých v roce 1983 naskočil i pozdější druhý nejdůležitější člen - kytarista Billy Duffy, až k definitivnímu a všeobecně známému THE CULT. Později však slavili vcelku nemalé komerční úspěchy v rámci hard rockové (zpočátku také post-punkové/gothic rockové) scény, kde patřili na sklonku osmdesátých let již k lídrům. Dle mého šlo vždy o jednu z nejpozoruhodnějších a nejoriginálnějších kapel nové etapy rocku, tedy té, která začala až poté, co na Ostrovech na počátku osmdesátých let definitivně odezněla nechvalně proslulá punková horečka. 


THE CULT se vždy řídili krédem - my proti světu - a zapsali se do historie nejen díky pověstnému macho rockerství, ale rovněž díky celé řadě skvělých skladeb a alb, opěvujících mimo jiné také indiánskou mytologii, témata týkající se šamanství i života původních obyvatel Severní Ameriky. Ať už jsou dnes zdlouhavé prodlevy mezi alby způsobeny neschopností vzájemné komunikace mezi několikrát rozhádaným vůdčím duem Ian Astbury – zpěv/ Billy Duffy – kytara, nebo boční zaneprázdněností obou pánů, musím uznat, že skvostné logo kapely bylo zatím vždy zárukou kvalitní muziky a to i v časech, kdy hudební svět nebyl zcela nakloněn jejich bouřlivým srdcím. Dnes je to přesně třicet let, co spatřil světlo světa jejich debut „Dreamtime“, takže to je nejlepší důvod k tomu si celou jejich dráhu trochu připomenout. Zde je tedy první část mého rozboru diskografie.




„Dreamtime“ (1984)


Z britské post-punkové scény se vyvinuvší kapela rychle našla v zapadlých ostrovních klubech odbytiště své hudby, byť se ještě ani zdaleka nejednalo o takový úspěch. 
„Dreamtime“ platí za sympatický, avšak mnohými přehlížený debut, na kterém mladičká formace předvedla poměrně průkopnický vzorek tehdejšího post-punku, lehce šmrncnutého gotikou, jenž stylově obohatila o texty plné témat z indiánské mytologie. V roce 1984 ještě nebyly v módě podobné kapely, které se nedaly jednoznačně stylově zařadit, takže i THE CULT prožívají své rané období opomíjeni a bez valného zájmu těch tzv.důležitých médií. Paradoxem zůstává, že prvními, kdo si je oblíbil, byli zejména fanoušci heavy metalu, ačkoliv se kapela v tom roce snažila v Británii procpat do všemožných alternativních hitparád. Album obsahuje dvě písně s nemalými hitovými ambicemi – „Go West“ a především „Spiritwalker“ (první příčka v UK alternative rock chart), které se staly předobrazem budoucí tvorby. Upoutá i dlouhá psychedelická mantra „Resurrection Joe“ stojící na Duffyho nezaměnitelném kytarovém rukopisu a dobových cinkavých zvucích, stejně jako na hypnotickém zpěvu náčelníka Iana Astburyho. Album je typickou ukázkou skutečnosti, jak tehdy mnoho novovlných kapel toužilo po osvobození od přízemnosti stejně jako po návratu ke všem volnomyšlenkářským ideálům druhé půlky let šedesátých. Hlavní duo doplnila rytmická sekce Jamie Stewart/ Nigel Preston. (80%)


„Love“ (1985)

Kolekce s neobvyklou dávkou vnitřního charisma, která je plná znamenitých rockových písní rozvíjejících šamanská témata z debutu, to je 
„Love“. Více kytar a vlivů gothic rocku, naopak o něco méně psychedelie (i když zcela nevymizela) a fragmentů punkem ovlivněné nezávislé scény. Ještě dnes bezesporu jedno z nejlepších rockových alb nejen své doby, ale zároveň i základní stavební kámen hardrockové produkce poloviny osmdesátých let, ze kterého později čerpali inspiraci mnozí mladší následovníci (v polovině devadesátých let kuriózně i třeba britští PARADISE LOST). Noční skladby plné plamene a divokých vášní ukázaly mladou formaci v životní formě, deroucí se neohroženě na vrchol. Z nejznámějších položek zmíním vynikající hymny „She Sells Sanctuary“ a „Rain“, stejně jako tklivou oslavu šedesátkového vzdoru „Revolution“, i když celé album je vlastně přeplněno skvosty, ať už zmíním „Brother Wolf, Sister Moon“,„Big Neon Glitter“ nebo „Nirvana“. Přes poměrně velkou úspěšnost na Britských ostrovech a částečně i v zámoří se u THE CULT objevují první personální problémy. Turné s THE MISSION se mění v jednu velkou alkoholovou párty a bubeník Nigel Preston není schopen jej celé dokončit. A ještě ke všemu, když se divoce rozjetá kapela, posílená vlastním úspěchem v dobových rozhovorech podivovala nad skutečností, že ještě není tou největší na této planetě, byl rázem průšvih na světě. No nic, arogantní mazlíčci jeli dál, nepozastavujíc se nad dopadem svých slov. Spolupráce mezi nespoutaným Astburym a ukázněnějším pracantem Duffym (platili vždy za jakýsi jing - jang) fungovala na výbornou, takže se o THE CULT začalo brzy psát jako o největší rockové naději pro nadcházející roky. (100%)




„Electric“ (1987)


Po určité době věnované regeneraci a tvorbě nového materiálu přišel plnohodnotný vstup na americkou rockovou scénu a do té doby největší komerční úspěch. Album je oproti předchozím tvrdší, syrovější a drží se blíže klasicky rockovému vzorci vycházejícímu  z bluesových kořenů. Vždyť se také za asistence Ricka Rubina nahrávalo v new yorských studiích Electric Ladyland. Zřejmá inspirace riffy AC/DC a LED ZEPPELIN kapele umožnila otevření se větší posluchačské obci, jakkoliv jejich výraz lehce ztratil na té záhadné noční atmosféře z prvních alb. Přijde mi, že prvotním cílem bylo ořezat songy na kost a zachovat jim zejména jejich přirozenou rockovou podstatu, což se neslučovalo s psychedelickou minulostí, nebo lépe řečeno Rubinova představa byla hodně jinde. Z uměleckého hlediska pro mne 
„Electric“ nedosahuje kvalit předchozí tvorby, i když většina příznivců si asi myslí úplně něco jiného. Každopádně silně halucinogenní atmosféra a šamanská témata ustupují bouřlivému rocku hranému pěkně od podlahy. Songy jsou kratší a údernější. Na desce „Electric“ se také poprvé uvedl nový bubeník Les Warner. Skladby  jako „Lil´ Devil“, „Wildflower“, „Love Removal Machine“ nebo vcelku povedená předělávka „Born To Be Wild“ patří ještě dnes ke klasice a tyto ve své době hlavně naživo fungovaly doslova skvěle. (80%)


26.09.2014Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Pan Mara28.09.2014 19:40

Jinak s tím lipánkem máš pravdu, ale moc to tady neroztrubuj, nebo budu mít - jak se to hezky říká - z ostudy kabát :-D

 

Pan Mara28.09.2014 19:22

Dík za pochvalu, právě proto tomu raději věnuji víc času. Takže jak říkám, tenhle podzim to asi nezvládnu, navíc si chci trochu odpočinout od větších kapel. Ale klid, podle mě není kam spěchat, on ten gothic není zas tak populární, takže to nikdo nějak zvlášť neobrečí, kdyžtak se ještě soukromě domluvíme co dál ;-)

 

Stray
28.09.2014 11:06

No já je určitě nenapíšu, protože jsem fanouškem jen prvních alb, naopak se mi líbil tvůj styl, jakým jsi vedl celý příběh o The Sisters Of Mercy, bylo to přehledné jak čítanka pro malé děti.:-) To myslím jako velký klad, člověk tou hudbou nezatížený, to měl všechno krásně přehledně rozvrstvený a do textu se dostal na lousknutí prsty.:-) To se mi líbilo, tedy až na ten lipánek, co jsem zamítl jako jednoznačné dramaturgické faux pas.:-)

 

Pan Mara28.09.2014 10:38

Stray: Určitě by se mi do toho chtělo a určitě na to dojde, akorát během tohoto podzimu to asi fakt nedám. Pracuju trochu pomaleji, hlavně u těch větších kapel (větších v rámci žánru). Když už si beru do huby významnou kapelu, musí to trochu vypadat, je tam víc biografie, hodně zajímavých věcí, chce to protřídit, dát to do souvislostí, aby se to hezky četlo, raději si to víckrát ověřit, nerad spolíhám na to, že "tohle se o té kapele přece ví" a "tohle už o nich vím přece dlouho". Stejně tak s tou samotnou hudbou, naposlouchanou ji mám, ale než o tom něco napíšu, chtělo by to si to v klídečku projet znovu. Ale kdyby jsi byl na ty THE MISSION hodně nadrženej a zrovna jsi je po dlouhé době se zaujetím poslouchal, tak to klidně napiš sám, nemusíš čekat na mě :-)

 

Stray
28.09.2014 09:27

Mara: Možná by stálo za podzimní zvážení, zdali by se ti náhodou nechtělo do seriálku (třídílného) o THE MISSION (první tři alba považuji za super, dál to neznám) nebo možná i o FIELDS OF THE NEPHILIM.

 

Pan Mara27.09.2014 13:46

Super kapela, super hudba, album "LOVE" pro mě taky špička ;-) jen tak mimochodem, úvodní riff ze skladby "Hollow Man" mám už snad 3, nebo 4 roky jako vyzváněcí melodii na mobilu a ani trochu mě za tu dobu ne*ere :-)