Last Hardrock Outsider

THE BLACK KEYS - Dropout Boogie

Na americké dvojici THE BLACK KEYS mě baví, jak si jdou vlastní cestou bez ohledu na to, jaké jsou v dané době módní trendy a koho tyto záležitosti vlastně ovlivňují. Se svým boogie to Dan Auerbach a Patrick Carney dotáhli z jedné malé garáže na periférii města Akron v Ohiu celkem daleko. Konkrétně do zorného pole mnoha fans po celém světě, na soupisky prestižních festivalů typu Coachella či Glastonbury, nebo na různá každoročně vyhlašovaná prestižní hudební ocenění. Již mnoho let vydávají svá alba u menšího vydavatelství Nonesuch, které kdysi v osmdesátých letech založil Jac Holzman, manažer Elektra Records ještě z časů THE DOORS a jedna z vlivných figur historie amerických hudebních vydavatelství. Dnes podobné menší ryby pohltil kolos Warner Music , nicméně právě THE BLACK KEYS si u Nonesuch své produkce drží ve vlastní režii a na jejich čisté a moderními zkreslovadly nezkažené hudbě je to sakra znát. Je v tom až neuvěřitelná lehkost bytí, když tak sledujete počínání těchto dvou týpků a dáte si dohromady to základní, co jejich písně do světa vlastně vysílají. Možná si řeknete, že v tom není žádná složitost, ale pravdou je, že podobná radost z tvoření a přirozený naturel hudby není dán do vínku každému.


 

Oproštěni od velkých show a okázalosti, prezentují THE BLACK KEYS své nadšení do rock´n ´rollových standardů s kořeny v rhytm´n´blues poválečné éry, které tu a tam dochucují šedesátkovým soulem či funkem a rovněž sedmdesátkovým jižanským boogie. Pokračují ve svém snažení již dvaadvacátým rokem existence. Činí tak s naprostou přirozeností, ačkoliv jejich vyspělejší práce se dnes rozhodně nezříkají aranží a mají podstatně dál k surové garáži. Na to že má projekt pouze dva členy, zní skladby vlastně bohatě. Novinka „Dropout Boogie“ je jejich jedenáctou řadovou deskou a nutno říct že opět povedenou. Songy na ní mohou být charakterizované jako pečlivě nastylizované retro záležitosti, které však nic nepředstírají. 


Za vším totiž cítím přirozenost a poctivý základ. Ať už jde o tesknou náladou oplývající kousek How Long, který jakoby vypadl ze sedmdesátých let a reprezentuje zde to rockově hitovější (trochu jsem myslel dokonce na EAGLES), mocný chorál Wild Child, který se dělí o svůj rockový naturel s odlehčenými party funky a svým způsobem může evokovat cosi od Lennyho Kravitze, nebo hladivým soulem prostoupené černošské rhytm´n blues It Ain´t Over s charismatem zašlých časů ve velkoměstě. Ta hudba je vám prostě buď sympatická a rádi si k její retro patině najdete cestu, nebo prostě nemáte vztah k věcem jako blues, boogie a další žánry příslušící do hloubi minulého století. Dnes není mnoho kapel, které by takto okouzlujícím způsobem rozněcovaly vzpomínky na americkou kulturu padesát a více let staré minulosti, a které by zároveň byly schopny oslovit široké pole posluchačů.


 

THE BLACK KEYS jsou bezesporu jemnějšími songwritery, než kdysi bývalo duo THE WHITE STRIPES, neboť ve svém zvuku opravdu postrádají onu dávku nervnosti a garážové špíny, tolik typickou pro projev Jacka Whitea zpřed dvaceti let. Navíc krom rock´n ´rollu a blues z jejich písní sálá hlavně nadšení pro černošský folklór amerického vnitrozemí. Cestovatelské boogie „For The Love Of Money“, chytlavá riffařinka Happiness nebo jižanské blues Good Love, s kreditem kytaristy od ZZ TOP Billy Gibbonse, jsou náležitým důkazem dobré práce. Tohle je prostě nahrávka, kterou si hodně lidí docela rádo poslechne. Jsem o tom přesvědčen. Navíc i obal je správně, klip je správně, a celkově tak THE BLACK KEYS budí dojem, že jsou duem, které zatraceně dobře ví, kam míří. Škoda jen tak trochu slabší poslední třetiny nové desky, která už platí pouze za dojezd.

 



27.05.2022Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz