Last Hardrock Outsider

THE ALMIGHTY - Rock tvrdej jak rána pěstí (profil)

Drsná skotská úderka byla založena v roce 1988 na předměstí Glasgow na základě hudebních snah pokérovaného belfastského rodáka Rickyho Warwicka a od začátku do toho šla s veškerou vervou, což jí brzy vyneslo oblibu doma  na Ostrovech a rovněž nebývalou podporu (jindy nesmiřitelného) domácího hudebního tisku, samozřejmě v čele s tehdy slovutnou biblí Hard ´N´Heavy, nezpochybnitelným Kerrangem. Dva Warwickovi spolužáci ze střední Stumpy Monroe (bicí) a Floyd London (baskytara) tvořili od počátku skvěle sehranou rytmiku, která hrnula jejich metalem nasáklý rock´n´roll silou parního válce a sólovou kytaru ovládal muzikant zvaný Tantrum. Čtveřice ovlivněná domácími proto-punkery a fanoušky motorek ZODIAC MINDWARP, ale rovněž i slavnějšími kapelami jako THE CULT, AC/DC a MOTÖRHEAD dlouho neotálela a od začátku na sebe strhla svými divokými koncerty pozornost, což bylo možná způsobeno Warwickovým hladem po úspěchu, když krátce předtím bouchl coby koncertní kytarista u  indie-rockerů NEW MODEL ARMY vraty, a hodlal si postavit svůj vlastní band, jehož sláva by nad pošmourným Britským královstvím pouze rostla, takže souboru vetkl do znaku vskutku neskromný název – THE ALMIGHTY. Smlouva s Polydor na sebe nedala dlouho čekat a vše se začalo  rozjíždět správným směrem, což kapela brzy potvrzovala čím dál zaplněnějšími sály a dokonce občasným výletem za Atlantik, kde se jejich snahy ovšem nikdy nesetkaly s patřičnou odezvou, nicméně v roce 1989 dochází konečně na nahrávání debutové desky.

 

 

První album vychází pod výmluvným názvem „Blood, Fire And Love“, což kapela ještě umocňuje desperátskou image v podobě nošení klobouků, kožených kalhot a kovbojských bot. Debut je dnes uznáván především stylovými fajnšmekry a platí za koncentrovanou rock´n´rollovou třaskavinu plnou vášnivého pouličního kraválu narvaného metalovými riffy a macho postoji. Publikum jdoucí za THE ALMIGHTY se rekrutuje, jak z punkového, tak samozřejmě z metalového prostřední, a je dosti podobné fanouškům jejich velkých vzorů - MOTÖRHEAD, takže zkrátka ideální kapela pro motorkáře, desperáty a různé dobrodruhy. Skladby jako „Resurrection Mutha“, „Wild And Wonderful“, „Power“ nebo titulní flák, ve své době takřka dokonale zlidověly, zkrátka se jednalo o dobře mířenou ránu, která zaznamenala na Ostrovní scéně patřičnou odezvu, vždyť od časů IRON MAIDEN a JUDAS PRIEST se domácí  nástupci v oblasti metalu stále jaksi hledali a sledovači dění byli bedlivější než by se za jiných podmínek slušelo a patřilo.

 

Své koncertní nasazení THE ALMIGHTY zdokumentovali na živém EP „Blood, Fire And Live“ z roku 1990, kde společnost sedmi skladbám z debutu dělala předělávka „You Ain´t Seen Nothin´Yet“ od u řidičů dálkových tahačů a kamiónů v sedmdesátých letech oblíbených Kanaďanů BACHMAN-TURNER OVERDRIVE. Počet návštěvníků koncertů utěšeně rostl, takže nikoho nepřekvapilo, že se brzy začalo makat na druhé řadovce. Ta vyšla zkraje roku 1991 a dostala název „Soul Destruction“. Jasné bylo, že kapela prostřednictvím nových písní demonstrovala svou oblibu  v nepřikrášlovaném rocku a nezpochybnitelný obdiv australských AC/DC byl na ní znát více, než u kteréhokoliv jiného jejich alba. Dvojka samozřejmě slavila ještě větší úspěch než debut, za což mohla nepopiratelná hymničnost nových skladeb, jenž byly údajně o čtyřech zásadních věcech – láska, nenávist, víra a sex. „Soul Destruction“ rovněž vlastnilo bezstarostný streetrockový ráz, který byl ve své době hodně cool. Produkce téměř hodinového nářezu se ujal překvapivě člen DURAN DURAN Andy Taylor a odvedl vskutku dobrou práci, protože deska nepostrádala (i přes svou délku) švih a jistou lehkost, což samozřejmě dokumentují skladby jako „Free N´Easy“, „Little Lost Sometimes“ a „Devil´s Toy“, které byly tehdy vybrány za singly.

 


Krátce na to, pod tíhou zvyšujícího se koncertního zápřahu, odchází kytarista Tantrum a je nahrazen Kanaďanem Petem Friesenem, který měl zkušenosti z působení v koncertní sestavě ALICE COOPERA. Budoucnost ukázala, že změna to byla pozitivní a poměrně zásadní, neboť Pete Friesen se začal podílet i na songwritingu a zásadním způsobem ovlivnil pozdější zvuk THE ALMIGHTY, který jaksi zhutněl a stal se metalovějším a vlastně i aktuálnějším. Laťka kvality u dalších alb určitě neklesala, naopak hudba THE ALMIGHTY získala na energii, modernosti a větším počtu neučesaných riffů, které tehdy začaly být dost k věci. Velkou událostí bylo vystupování před IRON MAIDEN, BLACK SABBATH (tehdy s R.J.Diem), SLAYER a W.A.S.P. na zámku v Donningtonu, na tehdy tradičním klání Monsters Of Rock, které se konalo v srpnu roku 1992. samotní IRON MAIDEN si Skoťáky později vybrali do před-programu svého následujícího evropského turné.


Když na jaře roku 1993 vyšla konečně třetí deska „Powertrippin´“, okamžitě se vyhoupla do předních pozic Britských žebříčků prodejnosti a vydržela tam celých čtyřicet týdnů. Sound kapely vyzníval jaksi namakaněji a kromě rock´n ´rollových a metalových vlivů bylo částečně cítit i ovlivnění dobovým grungem. I když jak se to vlastně vezme. Album totiž znělo hodně valivě, ale bylo zároveň nadupáno značnou silou, pozitivní nasraností a energií, takže rozhodně žádná zívačka a odevzdanost, naopak hutná metalová jízda od začátku do konce, se zvukem plně příznačným pro postupující devadesátá léta. Produkce velebené desky se ujal Američan Mark Dodson a spolu s kapelou slavil největší komerční úspěch v její historii. Bylo zjevné, že s THE ALMIGHTY se musí počítat. O nabušenosti alba ostatně svědčí takové vypalovačky jako „Addiction“, „Possession“, „Over The Edge“, singlová „Out Of Season“, nebo akustická balada evakuující kovbojské prostředí Divokého západu „Jesus Loves You… But I Don´t“, která vyšla na singlu až hodně dodatečně. Nicméně přes úspěch alba, a díky změnám v osazenstvu vydavatelství Polygram a šetřícím záchraným programům, byly THE ALMIGHTY donuceni i tak odejít. Firma totiž chtěla od kapely dvě nové skladby během pouhého týdne, které by rozhodly o jejich osudu, navíc posledního týdne před americkým turné, kdy vrcholily přípravy, takže jim Warwickovci brzy sdělili svoje „fuck off“.


Americké turné bylo znovu propadákem a kapela byla nucena trávit šest týdnů na cestách po Zemi nekonečných možností a to téměř bez jakékoliv propagace svých show, které se navíc konaly v těch nejmenších sálech. Při faktu, že THE ALMIGHTY již byli pár let v Británii hvězdami a stejně tak v Japonsku a Austrálii nebyli leckomu lhostejní, to bylo frustrující zjištění. Zdravou nasranost z negativních událostí posledních týdnů však kapela využila k natočení své nejbrutálnější a nejlepší desky, která měla sílu svou nasraností a tahem bourat zdi. Krátce před tím totiž THE ALMIGHTY podepsali smlouvu s firmou Chrysalis, která spadala pod kolos EMI, vyměnila management (od tohoto momentu se o ně staral Rod Smallwood spravující skvělým způsobem IRON MAIDEN), a tak se mohla plně soustředit na další práci. Veškerá frustrace byla tak zhudebněna deskou, za kterou by byli sakra rádi třeba i MOTÖRHEAD. Album dostalo název „Crank“ a po jeho poslechu v roce 1994 leckdo oněměl údivem, zkrátka jízda od začátku do konce, s parádním moderním a na rockovou formaci dosti brutálním zvukem, jehož tvrdost připomínala spíše dobové brusky jako PANTERA. Ostatně právě s PANTEROU se jelo hned následující turné, před kterým se Warwick zbavil své husté zrzavé mařeny a upřednostnil krátký armádní sestřih.

 


Ještě tedy něco k okolnostem vzniku alba „Crank“. Na producentské židličce se poprvé zjevil Brit Chris Sheldon, který zde vystřídal Američana Marka Dodsona a kapela zužitkovala veškerý svůj hněv k natočení svého mistrovského díla. Rovněž v textové složce šlo o posun a už nepřipadalo v úvahu zabývat se tradičními rock´n ´rollovými klišé ohledně zábavy a snadnosti života, právě naopak, prostřednictvím mnoha skladeb Ricky Warwick účtoval se všemi, kdo mu poslední rok stáli v cestě. Nejvíce se do paměti zapsala zřejmě „Jonestown´s Mind“, skladba hodně zajímavě nazvaná - pomocí tohoto výrazu jsou totiž pojmenováni všichni, kteří nejsou schopni řídit se vlastní hlavou, neboť jak známo, tento název rovněž naráží na případ reverenda Jima Jonese. Tento šílenec působil v sedmdesátých letech v pralesích jihoamerické Guyany, kde v závěru svého působení přesvědčil stovku lidí ze své sekty k hromadné sebevraždě, což byl zjevně nejkontroverznější případ svého druhu v mnoha posledních dekádách. Dalším silným songem je „Move Right In“, což byl bouřlivý rockový sprint velmi podobný předobrazu MOTÖRHEAD. V této skladbě hlasově hostuje rovněž Andy CairnsTHERAPY?, který se ve studiu za spřátelenými THE ALMIGHTY v době jejich nahrávání zastavil. Povedli se i položky jako „Wrench“ nebo „Welcome To Defiance“ s titánskými buldozeřími riffy, chlapáckým Rickyho hlasem, často v refrénech podporovaných vícehlasy, a nezměrnou energií. Song „United States Of Apathy“ vtipně účtuje se Spojenými státy, které se na svém území dosud neuráčily zbystřit nad přítomností tak skvělé kapely jako THE ALMIGHTY. Dalo by se zde pokračovat píseň po písni a stejně bychom se nedopracovali závažných hluchých míst. Svůj sarkasmus však Warwick nemíří jen na okolí, ale je schopen si utahovat i ze sebe, takže deska je nedostižná v mnoha rovinách a nejen v diskografii kapely, ale patří do zlatého fondu metalu celých devadesátých let.


Bohužel pokračování „Just Add Life“ z roku 1996 zas až tolik nepřesvědčilo a kapela na něm působila o poznání uhlazeněji a jaksi zbavená metalových vlivů a hutného, tvrdého zvuku předchozí placky „Crank“. Vše jakoby se náhle programově vezlo na vlně započaté v posledních letech o něco úspěšnějšími kolegy z THERAPY? a rovněž dobového neo-punku. Skladby zde rozhodně nebyly špatné, ale už jim chyběla metalová natlakovanost, což samozřejmě souviselo s tím, že se punk souběžně s celosvětovým prosazením kapel jako THE OFFSPRING, BAD RELIGION, GREEN DAY nebo NOFX dostával o dost výrazněji do popředí zájmu, než tomu bylo třeba v roce 1992. Frišné kolekci udávaly směr dva přímočaré singly „All Sussed Out“ a „Do You Understand“ a rovněž předělávka Warwickových oblíbenců THE RUTS prostřednictvím položky „Coalision Star“. Deska samozřejmě úspěchu všech předchozích nedosáhla, a tak si opětovně frustrovaná kapela dala na několik let pauzu.

 

 

Když se THE ALMIGHTY v roce 2000 vrátili s bezejmennou šestou řadovkou, už v jejich řadách chyběl kanadský kytarista Pete Friesen a na jeho postu stanul Nick Parsons. Znovu je třeba říct, že album to nebylo špatné, ovšem jen recyklovalo typické postupy punkovějšího období jejich minulosti, což se samozřejmě dá říct i o následující a definitivně poslední řadovce „Psycho-Narco“ ze závěru roku 2001. Kapela sice koncertovala doma v Británii, ale více než lokálních úspěchů už nikdy nedosáhla. Doba kdy byli THE ALMIGHTY na Ostrovech skutečným zjevením a vyprodávali velké sály prostě už dávno skončila. V současné době je už několik let Ricky Warwick zainteresován do zajímavého projektu BLACK STAR RIDERS, kde zastává pozici frontmana obsluhujícího občasně i rytmickou kytaru. Ačkoliv byl tento band původně zamýšlen pouze jako pocta odkazu Phila LynnotaTHIN LIZZY, věci se nakonec vyvinuly tak, že ze staré sestavy irských legend zde zůstal pouze kytarista Scott Gorham a kapela se, byť v povědomé sedmdesátkové formě, zcela orientuje na nový materiál, který však na odkaz THIN LIZZY navazuje. Viděl jsem je před lety v před-programu JUDAS PRIEST v Pardubicích a musím říct, že živě jim to vyloženě skvěle šlape. V současné době se fungování THE ALMIGHTY zdá být definitivně uzavřenou kapitolou.


22.09.2016Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Patrik
29.09.2016 10:37

To cédo Crank je i po těch spoustě let takovej nátěr. Rád se k němu pravidelně vracím.