THE AGONIST - Five

70%

Než se kanadští THE AGONIST po více než deseti letech existence prokousali ke své páté řadové desce, museli se, jak je dobře známo, vypořádat i s velmi nepříjemnou událostí a sice když je v roce 2013 bez předběžného varování opustila jejich tehdejší front-woman Alissa White-Gluz, která se právě tehdy připojila k mnohem slavnějším Švédům, melody-deathovým titánům ARCH ENEMY a zanechala tak svou původní, a nutno říct po žánrové stránce spíše metalcoreovou, kapelu na pospas svému osudu. Kanaďané však dlouho nepropadali chmurám a brzy náhradu prostřednictvím internetu nalezli v podobě zpěvačky s řeckým původem Vicky Psarakis, která do soukolí dobře zapadla a svůj potenciál střídat vypjatý melodický zpěv s brutálním growlingem, ale i schopnost podílet se na skladatelském procesu souboru, předvedla již částečně u minulého a v pořadí čtvrtého alba „Eye Of Providence“. Před rokem a několika měsíci jsme tedy novou sestavu THE AGONIST měli možnost vidět naživo na festivalu Brutal Assault, jejich příběh však pokračuje.

Dosud největší zkouškou byla až realizace aktuální novinky, která dostala název „Five“ a pětice muzikantů k ní přistoupila s čistým štítem a konečně jako stabilní rovnocenný tým. Šéfem souboru je samozřejmě kytarista a nejaktivnější skladatel Danny Marino, ale zbylá trojice muzikantů, jmenovitě baskytarista Chris Kells, bubeník Simon McKay a kytarák Pascal Jobin, tvoří dobře šlapající a semknutou jednotku. Pro mnohé však THE AGONIST stále zůstávají nepříliš osobitou kapelou, která zjevně nikdy nebude patřit k oné žánrové špičce, spíše se některé jejich nahrávky stanou sezónními svěženkami. Ať je to jak chce, na podobné kritice a přístupu k nim je také něco pravdy, protože přes velké nadšení kapely a i nesporný skladatelský a hráčský talent, zůstává u nich stránka neotřelosti, originality a nadčasovosti prozatím neotevřena. Ale tak je to obvykle téměř vždy, když skupina přijde na scénu v daném subžánrovém chlívku až z druhé nebo třetí vlny a snaží se znít tak nějak melodičtěji a přijatelněji pro širší publikum.

K novince. Od prvního momentu zde fascinuje hlasový zápal nové divoženky, protože z brutálního growlu, jaký Vicky Psarakis předvádí ve skladbách „The Moment“ a „The Chain“, se musí každý mírumilovný jedinec postupem času jaksi vzpamatovávat a opětovně dostávat do psychické pohody. Nemluvě o tom, že druhá zmíněná skladba naznačuje, že jí není vůbec vzdálené téma společenských bouří a revolucí, a tak trochu v sobě zachycuje onu atmosféru neklidu, která nyní provází americkou veřejnost zmítanou rasovými nepokoji s předtuchou brzkých změn. Čím víc však nové album upaluje do svého středu, tím více se ukazuje, jak různorodou zpěvačkou právě Vicky je. Skladby jako „The Anchor And The Sail“, „The Game“ a „The Ocean“ operují s klenutými refrény a melodie získávají nad brutalitou čím dál větší převahu. „Five“ je moderní metalcoreovou deskou, která staví na chytlavosti a různorodosti, takže možná někoho nepřekvapí, že zde nalezneme i komorní skladbu jako „The Raven Eyes“, kde v nižších polohách sílící Vickyn čistý hlas podporuje pouze kytarová akustika a piáno. Mimochodem tahle skladba má opravdu zajímavou, skoro až alternativně-rockovou atmosféru a z celku se jaksi vyjímá. Song jako „The Trial“ leckomu může, díky až skoro za uši tahající frenetičnosti, připomenout další velkou kapelu současného rocku a sice britské MUSE. Pak je zde položka „The Man Who Fell On Earth“, kde kapela v poněkud rozjíveném stylu skládá poklonu svému velkému hudebnímu oblíbenci, dnes už téměř rok nežijícímu géniovi Davidu Bowiemu. Zkrátka a dobře THE AGONIST čerpají inspiraci z mnoha proudů a snaží se vše propojit do své hudby, která stále přísluší spíše do metalcoreového ranku, byť jsou v jejich písních znatelné tužby po rockové otevřenosti, viz. třeba předělávka skvělé popové skladby „Take Me The Church“.

31.10.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz