Last Hardrock Outsider

THE PROSTITUTES - Plzeň, Music bar Anděl, 26.března 2014

Pražská kapela THE PROSTITUTES sice funguje na tuzemské scéně již zhruba dekádu, ale za tu dobu jsem je měl možnost vidět jen dvakrát. Podruhé nyní ve středu v plzeňském klubu Anděl. Ačkoliv musím přiznat, že jsem v minulosti tuhle partu nikdy nepovažoval za žádný zázrak, jejich středeční koncert byl zkrátka výtečný. V živém provedení totiž jejich přímočaré songy získaly to pravé koření. Inspirace třicet a více let starou post-punkovou scénou byla u nich vždy zjevná, ale pro mne osobně nehrála žádnou negativní roli. Všechny ty často zmiňované vlivy (JOY DIVISION, THE CURE, BIRTHDAY PARTY a jiných) totiž THE PROSTITUTES dokáží zpracovat s patřičným nadhledem a vnést do svých songů i vlastní prvky. Skutečnost, že si někdo netyká s originalitou, tedy ještě neznamená, že jde o nějaký laciný plagiát. Koncert měl schopnost enormně silně vtáhnout, za což budiž body přičteny celé kapele v čele s výtečným lídrem, Britem Adrianem Bellem. Myslím, že v jeho osobě získaly Pražané přesvědčivého koncertního vůdce. Jen pro pořádek, skupinu dnes kromě něho tvoří další dva čtyřicátníci – Martin Destroyer (kytara), Stevie Lfo (klávesy) a dva mlaďasové, zde obsluhující rytmickou sekci – Adam Piaf (baskytara), Luk Santiago (bicí).


 

Ještě se vrátím k tomu dobrému, co ke mně vystoupení THE PROSTITUTES vysílalo. Poté, co jsem si vyslechl tento osmnácti skladbový a sedmdesát minut trvající koncert, mi vůbec nepřišlo, že by se jednalo o nějakou jednotvárnou záležitost. Vlastně se celá řada skladeb od těch ostatních dost lišila. Kapela prokázala velký nadhled, a tak s vkusem přecházela mezi různými vlivy (v jednu chvíli došla až někam na území Johnyho Cashe, to když klub rozezvučela hodně americky pojatá „Rock´n´Roll“). Byly zde k zaslechnutí punkové náklepy, ale i ponuré songy, tedy přesněji řečeno - věci co hrají na silnou atmosféru, nebo naopak položky, které díky přímočaré taneční rytmice získávaly podobu jakýchsi indie-rockových hitovek. Právě celá řada těch pomalejších a vzdušnějších kousků byla, díky častým vstupům syntezátorů, hozena až někam do atmosféry poloviny osmdesátých let. Tyto songy na mne osobně zabíraly zjevně nejvíce. Hrál se samozřejmě průřez celou, tři studiová alba čítající, diskografií, takže samozřejmě zněly tutovky jako „Walking With Giants“, „Sunshine“, „Stories The Same“ nebo „Heart Of Stone“. Osobně si myslím, že šlo o velmi kultivovaný (perfektní zvuk), profesionální (ve smyslu poctivý) a zároveň emocemi nabitý koncert, z kterého ta stovka příchozích musela odcházel spokojena a plná dojmů.


28.03.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz