TEXASKÝ MASAKR MOTOROVOU PILOU (1974) - Kožená tvář servíruje lidské ragú

Milí filmoví fandové! Prvotní impulsy k natočení filmového díla mohou být všelijaké. Může to být nějaké tvůrčí vnuknutí, touha něco dokázat, nebo někomu. Ten u Toba Hoopera, intelektuála, profesora Texaské Univerzity, mi přijde hodně vtipný. Prostě jednoho dne, při hektickém vánočním nákupu v železářství, byl tlačen davem nakupujících proti stojanu s řetězovými pilami a dostalo se mu vnuknutí – použít jednu z těch pil na tu tlačenici před ním. Zbourat ten dav lidí, který ho otravoval. Říkal, že v tu chvíli se mu ten film otevřel před očima a dostal jasné kontury. A další průvodní inspirační zdroj se nabízel také – byl jím legendární sériový vrah z Winsconsinu 50tých let jménem Ed Gein.

Co je naprosto jasné, je fakt, že – ironicky řečeno – Amerika „miluje“ své sériové vrahy. Existují celé televizní kabelové stanice zaměřené na kriminalistiku a jejich neblahé protagonisty, vražedné psychopaty všeho druhu. Mezi seznamy knižních bestsellerů zřídkakdy chybí biografie sériových zabijáků, prostě Spojené státy více než kterýkoli jiný národ dávají možnost svým patologickým vrahům přemenit se v pokroucené ikony popkultury. A mezi ty nejznámější zabijáky patřil práve Ed Gein.

Jeho příběh je tak bizarní, že nabývá až jisté grotesknosti. Kdyby nebyl kriminalistickými historiky dopodrobna zmapován, řekli byste si, že to je výplod nějakého šokantního fantasty. Neví se přesně, kolik obětí – bez výjimky ženského pohlaví – měl Ed Gein na svědomí. Když v roce 1957 policie podnikla zátah na jeho usedlost, našla v domě těla 15ti žen. Dům byl špinavý, posetý starými novinami a hnijícími zbytky jídla. Celý dům vlastně fungoval jako jatka – v suterénu visely části lidských těl z háků na stěnách, podlaha byla pokryta silnou vrstvou vyschlé krve a tkání. Hlavy byly zavěšené na zdi se dvěma háčky v uších, v kuchyni byly v šálku nalezeny čtyři lidské nosy a pár lidských rtů visel na provázku jako nějaká bizarní pohyblivá hračka. Stěny zdobilo deset ženských hlav, všechny vyřezané nad obočím, některé s rtěnkou na ztuhlých rtech. Chladnička obsahovala zmrzlé části těl. Dokonce Gein, který se nemohl smířit se smrtí své dominantní matky, která až do svého skonu řídila celý jeho život, měl její pozůstatky schované v domě a vystavené jako nějaké svaté relikvie.

A to nebylo všechno – sarkasticky řečeno, Gein byl takový domácí kutil. Nábytek – stoly, postele, vše vyrobené z kostí, nebo potažené lidskou kůží, lebky fungovaly jako nádobí a hlavně na co se Gein zaměřil, bylo oblečení. Kůže dodnes neznámého počtu žen končily jako ponožky, vesty, legíny, náramky a zvláště podivínský pásek s bradavkami. Gein se oblékal do ženské kůže, na obličej si přikládal vypreparované stažené obličeje. Při výslechu přiznal, že se vždycky chtěl stát ženou, transsexuálem. Připomíná vám to něco? Pointa bude o odstavec níže. A aby té bizarnosti nebylo málo, vnitřnosti a maso všech svých obětí pojídal, vždy pečlivě uvařil a upekl a svým nic netušícím sousedům dodával jako zvěřinu. Dobrou chuť!

Není divu, že tahle obskurní postava zámořské kriminalistiky byla inspirací hororovým tvůrcům. Pokud jde o ty přiznané, jde o několik desítek filmů, z nichž dva nejznámější asi viděl každý – Psycho (1960) Alfreda Hitchocka a Mlčení jehňátek (1991), kde jeho Jame Gumb alias Buffalo Bill byl jasným odkazem na Ed Geina, včetně jeho stahování z kůže, jeho „krejčovských schopnostech“ a touhy změnit své pohlaví.

S inspirací postavou Ed Geina pracoval i Tobe Hooper. Sám vzpomíná, že svůj malý horor si chtěl natočit vždycky, zvláště po shlédnutí zásadního díla hororového žánru, přelomové Noci oživlých mrtvol George A. Romera z roku 1968. Tenhle film dal mocný impulz pro vznik celé řady amerických nezávislých hororů v 70tých letech. Hooperův film se řadí do jednoho z hororových subžánrů – tzv. hixploitation, kde hrozbu představují primitivní burani z vesnických zapadákovů, hlavně z jižních států, v případě Hooperova filmu z Texasu. Ale i z jiných zemí, prostě všude tam, kde lišky dávají dobrou noc a civilizace tam nezavítá (pěkná řádka hixploitation kousků je třeba z Austrálie). Asi mnozí z vás znáte film Vysvobození (Deliverance) z roku 1972 režiséra Johna Boormana, který je takovým základním kamenem tohoto žánru. V něm parta kamarádů vodáků splouvá řeku v divoké přírodě a během cesty se dostanou do krvavého konfliktu s partou primitivních vesničanů.

Na stejném principu pak pracuje i Tobe Hooper a tenhle konflikt „turista – místní domorodec“ ještě okoření právě odkazem na Eda Geina. Děj ve zkratce je takový, že hlavní hrdinka Sally se svým paraplegickým bratrem Franklinem a dalšími třemi kamarády (dva mladíci a jedna dívka) cestuje Texasem, aby navštívila dům svého dětství a zjistila, co je pravdy na tom, že hřbitov, kde je pohřben její dědeček, je neustále vandalizován a hroby jsou vyhrabávány (úplně na začátku je to podáno vypravěčem jako historická událost, která se skutečně stala, což samozřejmě není pravdou, jde pořád o Hooperovu fikci). Cestou naberou prapodivného stopaře, který pořád něco mele o tom, jak se zabíjí dobytek na jatkách, půjčeným nožem se řízne do dlaně, pořídí si fotku Sallyiných kamarádů, kterou rovnou v autě spálí, lehce pořeže břitvou Franklina a uteče. Sally s kamarády dorazí do cíle, kde dědečkův dům už připomíná jenom rozpadající se barabiznu. Jejich autu dochází benzín, místní benzínka je vyschlá a tak dva z party, mladý pár, se vydá do nedalekého opuštěného domu poprosit o pomoc. Tam se dočkají opravdu nemilého, fatálního překvapení a spustí se tak spirála násilí, před kterým není úniku.

Lakonicky řečeno, místní domorodec, mohutný to chlapík s vypraparovanou kůží přes obličej (odtud pojmenování Leatherface), zřejmě zaměstatnanec nedalekých jatek, který si rád hraje s motorovkou, nemá rád nové příchozí. A dá jim to patřičně najevo. S palicí a pilou v ruce, s ostrými háky zavěšenými ze zdi a se svoji buranskou, primitivní rodinkou, kde hraje zásadní úlohu i prapodivný stopař ze začátku filmu. Jeden po druhém z party mladých výletníků je během jediného večera bestiálně zabíjen a vše končí dlouhým pronásledováním Sally a jejím mučením u „rodinné večeře“ zabijáckých primitivů. Přitom sám Leatherface je vlastně samotnou esencí zla. Hooper ho zbavil veškerého klasického motivu, jak to do té doby znaly jiné horory. Leatherface není nějakým frankensteinským výplodem šíleného vědce, jeho útoky přicházejí bez důvodu a opodstatnění, je dokonce zbaven psychologického vysvětlení, o které se pokoušely jiné horrory, jako bylo třeba Hitchcockovo Psycho, kde to bylo velmi patrné.

Co vás zaujme jako první, je syrovost celého snímku. Žádné profesionální svícení, výprava ohlodána až na kost a důvod je zřejmý. Hooper natáčel s vypůjčenou 16mm kamerou, se směšným rozpočtem, kde hlavní postavy hráli jeho studenti dramatu z Texaské univerzity, případně místní „natuřščikové“, obraz je plný zrna a vše vám to připadne velmi přirozené, uvěřitelné. Interiér domu zabijácké rodiny ja pak krásně nakašírován, všechny ty lebky a kosti zvířat, silná vrstva prachu a vypadaného peří z kuřat, nábytek z kostí (opět inspirace Gainem) a celý ten interiér vlastně sežral většinu rozpočtu, protože zbytek nabízely skutečné, neupravené exteriéry. Dá se vlastně mluvit o jakési „estetice škaredosti“ – místní domorodý lid jsou všichni ošklivé zjevy, baráky se rozpadaj, plevel kolem nich vesele bují a uvnitř zabijákova domu byste měli strach si i vybalit buřta, jak se štítíte čehokoliv dotknout.

Přitom zobrazení násilí je tu vlastně decentní. Krev tu skoro žádná není, nebo je jí minimálně, zohavování těl se děje mimo úhel kamery, která je v tomto ohledu sice vůči útlocitným dušičkám milosrdná, ale všechno ostatní je teda palba, jakou jsem už dlouho v hororech nezažil. Často jste nuceni si domýšlet (a o to je to horší, lidská představivost je největší hororový režisér), kamera často zabírá řev a naprosté zděšení obou dívčích postav a obě jsou v tom naprosto, naprosto skvělé. Kdyby se vyhlašovala soutěž o nejvěrohodnější úzkostný řev a zděšení v očích napříč hororovým žánrem, obě herečky by asi vyhrály první dvě místa. První setkání s řeznickým buranem je esencí hororové hrůzy – naprosto nečekaný atak řeznickou palicí do hlavy jedné z postav a dobíjení ho ležícího na zemi, násilné chycení jeho partnerky a pověšení na hák a vzápětí začne úřadovat i motorovka. Záverečná večeře psychopatické rodinky a následné Sallyino mučení pak nabývá až jakéhosi surrealistického rozměru, skoro jako zlý sen. Něco tak intenzivního bylo v hororech doby vzniku zcela ojedinělé, vidět lidskou úchylnost v té nehrůznější podobě takhle mistrovsky uchopenou, a přitom – musím to zopakovat- se to téměř obejde bez jediné kapky krve. Začínající mladí hororoví režiséři by se mohli učit. Je přitom pozoruhodné, že Hooper se neřídil žádnými konvencemi hororového vyprávění, nedochází tu k žádnému nárustu napětí, první útok, první fatální násilný čin přijde tak nenadále, nečekaně, jak rána pěstí na solar. Hudba tu pak skoro žádná není, což vám během sledování vlastně ani nepřijde divné, nebude vám chybět a dominantním zvukem je tu tak řezavý tón mototové pily Kožené držky. Tohle je prostě film, který z mála vytěžil naprosté maximum a nedovedu si představit, že by to za podmínek, ve kterých vznikal, šlo natočit lépe. Možná úvodní pozvolná půlhodina vás ukolébá až přilíš, ale nenechte se zmást, to jenom film klame tělem.

Film v době svého uvedení vyvolal v Americe šok, spousta recenzí odsuzovala údajné „velebení násilí“ a podobné pitomosti, ve Velké Británii, která byla vždycky puritánštější, byl dokonce zakázán a svého věhlasu nabýval až s přibývajícími léty. Později byl uveden na festivalu v Cannes, jeho kopii schraňuje ve své sbírce newyorské Muzeum moderního umění, a když se podíváte na jeho dnešní recenzentské přijetí, je veskrze kladné. Na Metacriticu má krásných 78% a spousta hodnotících ho považuje za filmovou klasiku, kterou se za ta léta skutečně stal. Má mnoho následovníků, mnoho napodobitelů, z nichž někteří jsou opravdu povedení. Za všechny snad mohu jmenovat (z těch co jsem viděl a není jich zas tolik, přiznávám) australský Wolf Creek a jeho pokračování od Grega McLeana, mnozí chválí i remake Marcuse Nispela z roku 2003, který má také takovou správně špinavou atmosféru, ale podle mě tlačí na zobrazované násilí až moc, takže ho není možno brát vážně a na originál ani zdaleka nemá. Ten je opravdu jedinečný a je bohužel jedinečným i ve filmografii Toba Hoopera, který je tak v mých očích tvůrcem jen jediného opravdového majstrštyku. Nikdy se později již nevyrovnal své prvotině, nepřeskočil svoji obrovsky postavenou laťku a v 80tých letech dokonce koketoval s mainstreamem, když se se Spielbergem podílel na rodinném Poltergeistovi. Ale to už je jiný příběh.

Tak filmu zdar a zase někdy příště.

Hodnocení: 90%

04.09.2020	Diskuse (17)	Lima fulci@seznam.cz