Last Hardrock Outsider

TESTAMENT - Dark Roots Of Earth

Každé vydání nového alba, od některé z předních kapel příslušících do zlaté metalové generace druhé poloviny osmdesátých let, je dnes již událostí a Američané TESTAMENT rozhodně patří mezi jména, která si svojí výkonností mimořádnou pozornost stále zaslouží. Kvintet ze San Francisca totiž i po čtvrtstoletí dokazuje, že patří právem mezi nejsilnější formace ve svém ranku, a byť vstoupili do hry až s druhou americkou vlnou žánru thrash, měli vždy tendence spíše přerůstat své služebně starší kolegy, než se ztrácet v záplavě nově příchozích a posléze zapadat. Za což mohl mimo jiné i jejich silně osobitý projev, umocněný hromovým hlasem frontmana Chucka Billyho, obrovitého chlápka z indiánskými kořeny a v neposlední řadě výtečná instrumentální zručnost dvojice kytaristů. Musím říct, že každé jejich období mělo z dnešního pohledu něco do sebe, za což mohla také účast některých muzikantů, patřících ke světové špičce, na jejich albech v postupujících devadesátých letech. Tedy v době kdy docházelo u TESTAMENT k personálním změnám.

 

První dvě řadovky „The Legacy“ a „The New Order“ jsou dnes již opravdovou klasikou thrash metalové scény z Bay Area. Spojení neurvale burácejících riffů kytaristy Erica Petersona s vyhrávkami a sóly jeho technicky bravurně vybaveného kumpána Alexe Skolnicka na nich dokázalo vykouzlit opravdu působivé momenty. Období od třetí po páté album (tedy „Practice What You Preach“, „Souls Of Black“ a „The Ritual“) bylo významné hlavně tím, že se v jejich tvorbě stále častěji prosazovaly klasicky rockové postupy, střední tempa, ale i výraznější melodie ovlivněné tehdejší tvorbou slavnější METALLICY. Daleko více prostoru než Peterson rázem dostával Skolnick, ruku v ruce s těmito tendencemi se Chuck Billy hlasově stále zlepšoval a pochopitelně došlo i na nějakou tu baladu – v podání Testament  šlo vždy spíše o epicky vystavěnou skladbu, která každým  momentem rostla a byla vždy dalece vzdálena formátu sladkého cajdáčku. Počínaje albem „Practice What You Preach“ začaly být na několik let dopředu balady v jejich repertoáru tradicí. Toto období rovněž zaznamenalo největší komerční úspěch.


 


V roce 1993 následoval odchod Alexe Skolnicka, který se tehdy vzhlédl v jazzově laděné hudbě a metal jej už zanechával chladným, načež došlo u TESTAMENT k obratu k daleko tvrdšímu vyznění, které reflektovalo dobový příklon k více groovy stylům a tehdejší moderně reprezentované tvorbou PANTERY. Stejně tak hlasový projev Chucka Billyho zhrubl a potemněl. V postupujících devadesátých letech bylo Skolnickovo místo pravidelně zacelováno nějakou význačnou osobností světové metalové scény, nejčastěji pak světoběžníkem Jamesem Murphym. Změny proběhly i na dalších postech. Po odchodu původní rytmické sekce Greg Christian/ Louie Clemente přistupovaly k stabilní dvojici Billy/ Peterson pouze vyložená muzikantská esa. Ať už zmíním bubeníky jako John Tempesta (hrál na albu „Low“), Gene Hoghlan („Demonic“) nebo Dave Lombardo, popřípadě baskytarista Steve DiGiorgio (oba posledně zmínění nahráli album „The Gathering“), vždy šlo o muzikanty světové extratřídy, kteří se v devadesátých letech spoluzasloužili, že jméno kapely vždy znamenalo vysoce aktuální a prvotřídní metalové zboří.

 

Po mnohaleté pauze způsobené vážnými zdravotními problémy Billyho se však Testament dávají dohromady až po šesti letech, tedy zhruba v polovině minulého desetiletí, navíc se znovu v jejich řadách objevují dva ztracení synové z éry prvních pěti alb, tedy Alex Skolnick a Greg Christian. Na kvintet pak kapelu doplnil bicmen Paul Bostaph (ex-Slayer, Forbidden), protože Louie Clemente se již dávno nadobro vzdal muzikantských ambicí. Výsledkem bylo úspěšné turné a posléze i návratové album „The Formation Of Damnation“, které pouze potvrdilo neupadající formu kapely z období předchozí namáklé dělovky „The Gathering“. I když TESTAMENT po jejich návratu mnozí vyčítali lehce rekapitulační tendence, beroucí si z každého období něco a zároveň nepřinášející nic zas až tak nového, mám za to, že šlo o desku vysoce převyšující konkurenci.

 

Loňský rok se tak nesl ve znamení druhého post-comebackového alba - „Dark Roots Of Evil“, které ovšem dle mého názoru působilo ještě mnohem více rekapitulačním dojmem než předchozí zásek. TESTAMENT na něm slyšitelně přebírají své osvědčené postupy z minulosti a sice zejména ze své tvorby počátku devadesátých let. Oproti „The Formation Of Damnation“ jde tedy o určité zvolnění a upřednostnění práce Alexe Skolnicka před riffmistrem Ericem Petersonem. Chuck Billy letos jen velmi zřídkakdy deathmetalově zachroptí (nejpatrnější je to asi v thrashové vánici „True American Hate“, která patří k nejlepším položkám kolekce). Billy však k mé libosti vykazuje spíše stabilní pěveckou připravenost a pěje tak, aby byli všichni letití příznivci spokojeni, tedy typický hutný a rozmáchlý projev s odbočkami jak k drsnějším, tak i těm baladičtějším. Songy jsou jednodušší a více přehledné než na několika předchozích albech a celek díky tomu působí jakoby byl již zhotoven s určitým scénářem, jakoby si s producentem a vydavatelstvím kapela sedla a řekla si – musí zde být tamto a zde zase tohle – rychlý thrashový nářez („True American Hate“), hitovka v středním tempu („Native Blood“), epický song („Dark Roots On Earth“), tklivá balada („Cold Embrace“) a pak ještě několik pohupujících se riffovaček, co se budou dobře pamatovat (songy jako třeba „Throne Of Thorns“).

 

Přestože „Dark Roots Of Earth“ řadím spíše k těm horším albům TESTAMENT a to i navzdory účasti snad nejsilnější sestavy v jejich historii (k čtveřici Billy/ Skolnick/ Peterson/ Christian přibyl Gene Hoghlan), mám za to, že jde stále o hodně nadprůměrné a kvalitně zhotovené album, byť producent Andy Sneap dle mého znormalizoval osobitý zvuk kapely na úkor tradiční touhy stvořit moderní a průrazný metalový sound. Na TESTAMENT tedy průměr, v kontextu celosvětové metalové scény však rozhodně nadprůměr.


13.01.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz