Last Hardrock Outsider

SYLOSIS - Cyrcle Of Suffering

Těžko soudit, co zajímavého a originálního spatřují na tvorbě SYLOSIS jejich příznivci. Tuhle skutečnost nezmiňuji náhodou, neboť jsem se s podobným tvrzením několikrát setkal a stále nemohu přijít na nějakou, jen trochu výraznější vlastnost, která by tuhle kapelu odlišovala od zbytku nařvaného pelotonu. Britští hrdinové neprvoplánového neo-thrashingu na mnohé působí holt umělečtějším dojmem, než jiné smečky z jejich generace, ať už jde o řecké snaživce SUICIDAL ANGELS, nebo o Američany jako WARBRINGER, HAVOK, MUNICIPAL WASTE a jiné. Já osobně však na jejich tvorbě příliš pestrosti neslyším a můj názor potvrzuje i zbrusu nová deska „Cyrcle Of Suffering“, která sice není špatná, ale do originality má rovněž také daleko, ostatně jako alba předešlá. Hlavní skladatel, šéf, kytarista a všestranný hudebník Josh Middleton svým řvavým screamo projevem na barvitosti hudby SYLOSIS prostě nikdy nepřidal a já nevidím důvod, proč poslouchat čtrnáctou variaci na riffovité LAMB OF GOD, zde lehce šmrncnutou drásavým metal(cor)em. Ani skvělé hráčské výkony, energie či na této úrovni povinné maximální nasazení mne nepřinutí ke změně názoru. SYLOSIS jsou prostě tou kapelou, u které si budete po několika skladbách jistí, co vás zhruba čeká na celé desce. Pro někoho je ona semknutost díla klad, pro jiné naopak handicap.


 

Na novince je řada divokých masakrů ve stylu moderního thrashingu, přesně toho stylu, který mi už dávno připadá tím nejmonotónnějším běsem v metalu posledních dekád. SYLOSIS sice šlechtí naprosto skvělá instrumentální složka, vyšpičkovaná kytarovými představeními, během kterých v druhých polovinách skladeb úřaduje sólový kytarista, ale skutečnost, že má píseň naprosto zabijácké sólo ještě přeci neznamená, že se jedná o skvělou píseň, ne? K výraznějším skladbám z oněch riffových nářezů patří na nové desce třeba klipovka „I Sever“, „Shields“, „Idle Hands“ nebo titulní kousek. Hned úvodní „Empty Prophets“ je zběsilý úprk, který znamenitě definuje všechno, co nás na oné třičtvrtěhodince čeká a co nás dozajista nemine.


Jedinou výjimkou celku je závěrečná „Abandon“, kde kapela výrazně zpomalí a dočkáme se od Middletona dokonce čistého zpěvu a pozvolných táhlých melodií v pošmourném duchu. Sice nejde o bůhvíjak vygradovaný epický vál vrcholící očekávaným refrénem, ale ona nostalgická atmosféra a celková posmutnělost skladby působí po boji osvěžujícím dojmem. Je to bohužel jediný trochu jinačí prvek na celé desce, jinak jde samozřejmě o agresivní hudbu od začátku do konce, kde není místa pro slitování.

 

„Cyrcle Of Suffering“ je deskou, kterou zjevně docení většina z žánrových příznivců podobně technické a agresivní hudby, byť mě osobně přijde tenhle nářez docela monotónní, ale podobný pocit mám s postupujícím věkem u daleko většího počtu zavedených, žánrově spřízněných kapel. Vlastně bych řekl, že v současnosti téměř u všech z generace po roce 2000. Middletona letos v řadách SYLOSIS doprovází, kromě jeho věrného kumpána Alexe Baileyho u kytary, ještě mladá rytmická sekce, kterou tvoří bubeník Ali Richardson (ex-BLEED FROM WITHIN) a baskytaru třímá v rukách Conor Marshall. Z kvalitou alba opravdu nemám problém, ale poslouchat jej vícekrát nepotřebuji.


03.03.2020Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
09.03.2020 17:06

Úprava :... tím pro čtenáře, kteří něco podobného vyhledávají, líp. Třeba já mezi ně nepatřím.

 

Stray
09.03.2020 16:29

Na hluboké rozbory podobné hudby po vzoru MP model 2004-2008 už mě neužije. Nudí mě to psát, natož číst, čím víc jiných lidí to tu bude psát, tím pro čtenáře líp. Já si třeba myslím, že Pekárek má mnohem blíž k naturelu Metalopolis ve vrcholném období než já, mě víc baví napsat, že kapela hraje pro lidi, co třicet let marně vyhlíží, kdy se do módy dostanou znovu trvalý :-) , než dělat důslednej rozbor nějakého tvrdého díla a jít skladbu po skladbě. Mě to prostě nedělá radost se v tom hrabat tímto způsobem.

 

Widl
09.03.2020 16:07

Sylosis si jedou pořád to svoje a pro mě je to jen a jen dobře. Už mi přijde podezřelý, že se mi tu líbí věci, který přijdou recenzentům tuctový :D Sice to není jejich top album, to je u mě Edge of the World, ale pořád je to prima. Já metalcore neposlouchám, ale tady ten mix metalcoru se vším možným se mi tuze zamlouvá. Jedna z mála mladých kapel (no, mladších), která má vlastní ksicht a je poznat. Ty úžasný kytary je vždycky prozradí :)

 

Alda
04.03.2020 12:19

Tato recenze je samozřejmě taky výborná, to je bez debat, ale k Abigail mám bližší vztah, neb je sleduji od začátku, zatímco Sylosis jsem "objevil" teprve včera. Dnes jsem to poslouchal zase a když jsem včera psal, že mám pocit, jako bych to už někde slyšel, tak už vím kde! IN FLAMES, SOILWORK, mám tím na mysli ty zpěvné refrény a fakt bych tomu dal 80%.

 

Stray
03.03.2020 21:43

Recenze je sice psaná poslepu a levou nohou, ale je upřímná. :-) Trochu sere, že vyšla po té Sickyho, která byla na rozdíl od ní označena jako výtečná, ale to už tak nějak ke koloritu věcí patří. Těším se u dalšího článku za týden. :-)

 

Alda
03.03.2020 21:16

Sylosis jsem dodnes de facto neznal, ale snažím se poslechnout si všechna zde recenzovaná alba (až na výjimky, kdy předem vím/tuším, že by mě to určitě nebavilo) no a toto mě... baví!
Při prvním "nástřelném" poslechu jsem měl pocit, jako bych to už někde slyšel, pak jsem to dal do sluchátek, přes bedny a...líbí! Nic nového, nic objevného, ale mě to nějak něčím zaujalo... 60% je moooooooc málo, za mě minimálně 70-80%!