SUM 41 - 13 Voices

70%

Nejen za nahrávku „13 Voices“ patří kanadským SUM 41 jednoznačně palec nahoru. Téhle dříve hodně zprofanované neo-punkové kapelce se totiž letos podařilo nahrát desku, která snese srovnání i s podstatně zajímavějšími bandy, ať ve svém vyznění zemitějšími a zároveň také méně prvoplánovými bijci rockové scény. Vlastně mě výsledek dost připomíná alba spadající povětšinou do skandinávské rock´n´rollové scény reprezentované už zhruba dvacet let jmény jako BACKYARD BABIES, HARDCORE SUPERSTAR, TURBONEGRO nebo MILLENCOLIN. Po příchodu lídra Derycka Whibleyho z protidrogové léčebny, který v mezidobí doslova bojoval o vlastní život, a jeho návrat do hudebního života nebyl otázkou několika týdnů nebo měsíců, ale mnoha let, je z jejich alba cítit opravdový entuziasmus a chuť začít znovu a poněkud pořádněji. Co zde zaujme především, jsou výborně poskládané songy, jejich melodie, nápady, ale i způsob aranžování a to, jak je v současnosti vedena produkce, kterou si právě Whibley přiložil na vlastní bedra. Deska totiž vyznívá o něco korpulentněji, než by leckdo čekal od kapely z podobného stylového ranku. V žádném případě nečekejte poskakující přiblblíky do kvapíků rádoby-punkového ražení. Tuhle kapitolu již mají SUM 41 zjevně za sebou.

Dost bylo oné iritující veselosti a hopsavého charakteru skladeb, tenhle materiál je rockovým vyznáním, které lze brát vážně a neplatí jen za nějakou rozradostněnou kulisu ke skejťackým mejdanům pokérované a jakoby pochlastávající mládeže. Vlastně se zde v určité rovině nabízí dnes srovnání s velmi úspěšným Americkým idiotem od GREEN DAY, jen s tím podstatným rozdílem, že se SUM 41 podařilo ušetřit posluchače velkého množství přehrávaného patosu a dramatičnosti, naopak vše se nese v duchu rockové přirozenosti vetkané do chytlavých singlů a album tudíž neodvádí poslech kamsi do zbytečných nastavovaných fází a rádoby-dramatičnosti. Zkrátka a dobře, jedna povedená skladba střídá druhou a je úplně jedno, jestli po úvodu „A Murder Of Crows“ svou pozornost zaměříte spíše na nadupanější vály jako „Goddamn I´m Dead Again“, „Fake My Own Dead“ nebo titulní „13 Voices“, nebo se naopak necháte unést trojicí povedených balad „Breaking the Chain“, „War“ (ta je jakousi vyjímkou, protože zde Deryck Whibley zpívá natolik dojemně, že se člověk musí s údivem pozastavit nad tím, zdali název této skladby není nějakým omylem) a „Twisted By Design“. Kapitolou samou pro sebe je coolová deklamace „The Fall And The Rise“, kde se vlastně nevyhneme ani prvkům hip/hopu a určitým elektro samplům. Z toho, co jsem dosud od této kapely slyšel, vyznívá novinka z celkového pohledu hodně dobře. Já myslím, že spokojenost, a to je zřejmě od kapely, od které jsem nikdy nic moc nečekal, docela příjemný.

05.11.2016	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz