Last Hardrock Outsider

SUICIDAL TENDENCIES - Lights...Camera...Revolution

Co vlastně v krátkosti říct k SUICIDAL TENDENCIES z prvního období, tedy z doby ještě před tím než přišli s tímto skvělým materiálem? Asi v krátkosti tohle. Původně hodně nekompromisní hardcoreová agitka z Venice (něco o tom napověděl i song nazvaný „I Shot Reagan“ umístěný na kultovním a velmi průkopnickém hardcore debutu) se postupem osmdesátých let vypracovala z ortodoxní hardcore kapely s označením „Worst Band in Flipside“, jejíž koncerty byly v úplných počátcích (někdy kolem r. 1982) pouze přehlídkou agrese vyvolávané zejména členy různých kalifornských gangů jako např. Venice White Boyz, na jednu z muzikantsky nejpozoruhodnějších metalových kapel počátku následné dekády. SUICIDAL TENDENCIES se vždy snažili o hudební vývoj a jejich neustálé zdokonalování se mělo za následek vzdálení se vlastním rachotivým kořenům. V jejich hudbě se čím dál více mísil hispánský groove, temperament a funky rytmy s inteligentně vystavěnými metalovými party. Zásadní zlom nastal až s příchodem talentovaného kytaristy tmavé pleti Rockyho George (zhruba 1985), který do jejich hudby vnesl potřebný nadhled a sofistikovanost. Jeho nástroj se stal na mnoho let jejich poznávacím znamením. Vůdčí osobou byl však vždy zpěvák Mike Muir, známý díky své podivné image (tmavomodrý šátek na hlavě a tílko, dříve spíš také košile zapnutá výhradně pouze na horní knoflíček) a originálnímu hlasovému projevu (jízlivý avšak jakoby přívětivě působící mluvozpěv). Zajímavostí zůstává, že v oněch osmdesátých letech, když si kapela teprve získávala své pevné místo na scéně, se dokonce v kuloárem údajně šířily nepodložené zkazky, že kdysi v době své adolescence právě Muir údajně někoho zabil, to aby si udržel postavení v jednom z losangeleských gangů. Ale znáte to?



Své narůstající hráčské i skladatelské schopnosti upotřebené ve své nové tvorbě, která se výrazněji klaněla k metalovému zvuku, SUICIDAL TENDENCIES poprvé plně upotřebili až na svém třetím albu „How Will I Laugh Tomorrow When I Can´t Even Smile Today“, aby se právě následující čtvrtou deskou „Lights...Camera … Revolution“ stali hvězdami první velikosti. To už byl v jejich řadách i vynikající baskytarista Rob Trujillo (dnes METALLICA), který se postaral o precizní funky groove této nahrávky. Kapele také hodně pomohla účast na klání „Clash Of The Titans“, kde na podzim roku 1990 předskakovala trojici thrashmetalových monster TESTAMENT, MEGADETH a SLAYER, které rovněž přijely do Evropy propagovat svoje nové a ve své době hodně zásadní výtvory. Takže – „Světla, kamera, začínáme!“


Vřeštivý zvuk kytar dvojice Rocky George/Mike Clark a košatější struktury songů prakticky stanovily sound sebevražedných tendencí v době jejich největšího komerčního boomu, takže není divu, že se jim podařilo na svou stranu získat nezanedbatelný počet nových metalových příznivců. Vlastně ani samotná kapela se v té době vůbec nebránila označení „thrash metal“. První z dvojice alb, která osobně označuji za mistrovská díla, zahajuje zrovna takový vřeštivý kytarový zvuk. Jakoby snová pasáž psychoticky hvízdajících kytar v úvodní skladbě „You Can´t Bring Me Down“ však rychle přejde v hysterický úprk metalových riffů a Mike Muir se ze sebe všemožně snaží vykecat, jak si dokázal poradit se svou poslední návštěvou policejní stanice, když se ho tamní buldočci pokoušeli (zřejmě hrou na „hodného“ a „zlého“) dostat tzv. dolů. Přestože skladba patří k nejdůraznějším na desce, nejde o žádnou primitivní rubanici. Nabídne totiž celou řadu změn a zajímavých melodických vsuvek, včetně neuvěřitelně vrstevnatého mixu kytarových sól (Rocky George ždíme tenké struny téměř po celou dobu tohoto songu), což vlastně platí pro celé album, kterému se díky jeho propracovanosti dostává téměř progresivního kabátku. Valivá „Lost Again“ upoutá osobitou melodikou i tragikomickým textem. „Alone“ je právě tou hymnou, díky které jsem začal tuhle partu uznávat. Jemné pasáže v ní vygradují v tornádo kytarových breaků, takže jestli na někoho museli i pánové z technicky špičkových kapel první zaoceánské metalové ligy (Američané MEGADETH a Kanaďané ANNIHILATOR nebo VOIVOD) tenkrát valit bulvy, byli to zřejmě pouze tehdejší SUICIDAL TENDENCIES. Následuje funkově rozšafný vtípek „Lovely“, který má schopnost rozpohybovat i ty největší zabedněnce, aby „Give It Revolution“ znovu vrátila desce agresi a vrstevnatost.



Druhá polovina alba je neméně strhující – „Get Whacked“ do ní vletí s obrovskou razancí, stejně jako rock´n´roll v sebevražedném stylu „Disco´s Out, Murder´s In“, aby „Send Me Your Money“, která si to zpříma rozdá s hlupáky posílajícími peníze „televangelistům“ a jiným podvodníkům, znovu upozornila na Muirův smysl pro humor a taktéž na větší záběr kapely (rapové deklamace, funky groove, dokonce se objeví i dechová sekce). No a nakonec mám moc rád i songy „Emotion No. 13“ a „Go´n Breakdown“. První pro jeho metalový náboj nebo zajímavou melodiku a druhý pro vtipný funky rytmus a všudypřítomný připitomělý Muirův zpěv, doznávající zde až parodické polohy. Za album „Lights...Camera … Revolution“ byla kapela nominována na cenu Grammy, kterou nakonec nezískala. Spolu s následujícím dílkem „The Art Of Rebellion“, které ještě více tíhlo k jemnějšímu rockovému pojetí, pak tenhle progresivní milník americké komerčnější metalové hudby ční vysoko nad vším, co kdy tahle partička bláznů, ale i skvělých muzikantů, vytvořila.


Text použit z autorem kdysi sepsané recenze na metalopolis.net .



09.08.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz