SUEDE - Bloodsports

80%

Osobně považuji tvorbu kapely SUEDE za to úplně nejlepší, co v průběhu devadesátých let vzešlo z britpopové vlny. Kapela soustředěná po celou dekádu kolem zpěváka Bretta Andersona platila od svých počátků za zcela výjimečnou záležitost a byly do ní na Ostrovech vkládány nemalé naděje a nároky. Z toho důvodu se názory na jejich konečné působení na scéně ne zcela shodují. Někdo tvrdí, že SUEDE nenaplnili očekávání do nich vkládaná, jiní je naopak řadí mezi nejzářivější artikly britského rocku posledních tří dekád. Přestože nikdy nedosáhli úspěšnosti a mezinárodního věhlasu jako manchesterští OASIS, jsou jejich nahrávky stále schopné oslovovat nové a nové příznivce. Co z toho tedy plyne? Ano, tvorba SUEDE přežila těch dvacet let bez úhony a to kapela nemusela celou druhou dekádu nahrát ani notu. Letos tedy došlo po jedenácti letech od rozpadu konečně k realizaci comebackového studiového alba „Bloodsports“, které, alespoň z mého pohledu, naplnilo veškerá očekávání a může se tak směle zařadit mezi stará díla z devadesátých let.

Kultovní kytarista Bernard Butler, který se SUEDE nahrál jejich první dvě alba, a sice velmi úspěšný eponymní debut a ponurou dvojku „Dog Man Star“, v jejich řadách dle očekávání schází, ale to neznamená, že by to kapele po skladatelské stránce nešlapalo. Vždyť si stačí vzpomenout, za jak singlově nabušenou a hitovou kolekci platila trojka „Coming Up“ z roku 1996, nahraná tenkrát již s novým členem, kytaristou Richardem Oakesem. Novinka se tedy zjevila přesně dvacet let po debutové nahrávce, ale svým záběrem se nachází zhruba na spojnici mezi výše zmíněným třetím albem „Coming Up“ a jeho temným  předchůdcem „Dog Man Star“, který byl prošpikován orchestrací a hodně pocitovými až dojemnými songy.

První polovina „Bloodsports“ staví na odlehčeném přístupu a rozjařenosti, takže zde není nouze o optimisticky naladěné songy, které by se daly použít jako singly. První tři songy „Barriers“, „Snowblind“ a „It Starts And Ends With You“ mají všechny předpoklady zařadit se mezi osvědčené koncertní hitovky SUEDE. Gentleman Brett Anderson od počátku stvrzuje, že je ve výtečné hlasové fazóně a jeho okouzlující a velmi osobitý hlasový projev tak udává náladu všem těmto třem úvodním párty songům, které ve své podstatě leží někde na území konfetami zaházeného glam-rocku. Zatím dobrý.

Pocitovější věci přijdou na řadu později a budou Brettovým absolutním vítězstvím. Prvními romantickými vlaštovkami jsou však již „Sabotage“ a „For The Strangers“ – ponuré a temné balady, jejichž resonance má schopnost pohnout i s leckterým sebeotrlejším jedincem. Ještě to sice není úplně na jedničku, ale chvalitebnou kapela schytává bez rozmyšlení a stvrzuje, že návrat měl smysl. Následný kolovrátek  „Hit Me“ naopak zcela naplňuje význam svého názvu, protože se zřejmě jedná o největší hitovku alba „Bloodsports“.

Do teď bych si řekl: „Dobrá, SUEDE přišli s vcelku dobrou deskou, nezklamali, neohromili“. Od této chvíle však dojde k něčemu neočekávanému, co po mnoha posleších této nahrávky musím jen a pouze pochválit. Není typické, aby kapela zařadila za sebe hned čtyři pomalé songy. Pro SUEDE však obecná pravidla neplatí, takže pokud tak činí, ví dobře proč. Od sedmého songu až do konce nahrávky totiž dojde už jen a pouze na posmutnělé, orchestrací podmalované songy, které však na druhou stranu nabízejí ty úplně nejlepší momenty. Počínaje grandiózním snovým výletem „Sometimes I Feel I´ll Float Away“, přes excelentní tryznu, které dominuje Andersonův lkající hlas doprovázený klavírem - „What Are You Not Telling Me?, až po nostalgické songy „Always“ a „Faultlines“, album naprosto neodvratně graduje a stává se famózním uměleckým zážitkem. SUEDE nahráli výtečnou comebackovou desku, která se dotýká staré tvorby z jejich prvních tří, dosud stále nejlepších alb. Uvidíme jak si povede s časovým odstupem, zatím z ní mám velmi dobrý pocit.

04.09.2013	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz