Last Hardrock Outsider

STONE SOUR - House Of Gold And Bones Part 2

Pro evropské fanoušky zaoceánské metalové scény začínají být STONE SOUR opravdu velkou událostí, pokud jí ovšem již dávno (díky úspěchům se svými prvními alby) nejsou. O tom, že jsou pojmem pro Američana, nepochybuji, ale zde se na podobné soubory nahlíží tak trochu jinak. STONE SOUR jsou zde stále bráni jako boční a více do mainstreamu hozený rockový projekt Coreyho Taylora, který stojí ve stínu SLIPKNOT. Jenže poslední roky se karta obrací, zatímco co maškary po tragickém skonu baskytaristy Paula Graye nevykazují žádné aktivity, STONE SOUR přejímají roli ambiciózní rockové party, která se nebojí vstoupit do nejvyšších pater amerického metalového mainstreamu. Nutno říci, že jejich kroky mají opodstatnění, protože jejich poslední alba jsou zkrátka skvělá, jednak nabušená prvotřídními songy, za druhé obsahují zajímavý koncept - ten se týká mladého muže na cestě životem, který stojí před řadou (mnohdy bolestných) rozhodnutí.


Osobně patřím spíš k těm, které tento kvartet z Iowy oslovil až právě s aktuálním materiálem a ten platí za moderní, přesto však stále klasicky rockové album, kde hymnické vypalovačky s hitovým potenciálem jsou pravidelně prostřídávány s emotivními a atmosféricky dosti hutnými baladami, v nichž není nouze o silně pošmourný až dekadentní prvek jistého zatracení, což se ukazuje být na novince kladným faktorem. Je tedy dobré vědět, že i druhá a závěrečná část konceptu „House Of Gold And Bones“ vyšla na výbornou. Dvojka je pravým vyvrcholením více než desetileté dráhy STONE SOUR.



Netřeba dílo rozebírat do detailů, pokud se vám již líbila první část, budete rozhodně z dvojky nadšeni, překvapí zejména skutečnost, že se téměř polovina skladeb nese v pomalejším tempu, některé platí za vysloveně akustické balady, většině však nechybí hustější ráz a více té plynule navyšované gradace a napětí. Vlastně se jedná o základní vlastnost novinky - skladby procházejí určitým vývojem a nezaseknou se na jedné formě, naopak jsou v nich propojeny rozličné části. Mám za to, že potemnělé akustické rozjezdy skladbám opravdu sluší, a fakt, že se později vyvinou do nepoměrně dravějšího rozpoložení, drží u alba punc zajímavosti. Je zde zkrátka stále co objevovat, desce nechybí potřebná vrstevnatost, stejně jako výborné songy opatřené řadou kytarových vyhrávek, sól a aranží, stejně jako nosných zpěvových linek vynikajícího Coreyho Taylora. Jeho záběr je zde velmi široký, od procítěného zpěvu, až po pořádný rozohněný řev.


První díl sice vykazoval větší touhu po světle a životě, byl dravější, svižnější, rockovější, druhý při své proměnlivosti a vrstevnatosti osloví spíše pocitově orientované posluchače. Už teď mám však za to, že právě letošní rok budou patřit STONE SOUR k úplně tomu nejlepšímu, co nám zaoceánský metalový mainstream může nabídnout.


Recenze poskytnuta webu MarastMusic.com


02.05.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz