Last Hardrock Outsider

STEVEN SEAGAL - Přežitá ikona akčního žánru 2/2

Napětí stoupá a fanoušci se tetelí blahem. Špičkový letoun, jehož polohu nezachytí žádný radar na světě, pluje vzduchem a pomalu se blíží k obrovskému Boeingu, na jehož palubě vládnou pevnou rukou nebezpeční teroristé. Malý letoun se dostane na dosah spodní části kovového obra a dojde k propojení. Speciální tubus vytvoří tunel, kterým se jednotka vojáků začne přesouvat do útrob Boeingu. Steven si dává na čas a leze jako poslední. Něco však neklape, jak má! Nastalá turbulence začne cloumat oběma letadly a vzniklé pnutí vytvoří v tubusu obrovskou díru. Steven i se svým culíkem ulétne do volného prostoru a mizí v dáli. Prvotní šok fanoušků je mírněn naivním očekáváním: „Třeba měl padák nebo se drží za křídlo letadla.“ Ne, je konec. Kinosál začne vyplňovat nespokojený pískot. Tohle přeci nemůže být pravda!



Casey „kurva“ Ryback!


„Nemilosrdnou spravedlnost“ mám nejraději, ale je fér přiznat, že všeobecné uznání si Steven Seagal získal až s filmem „Přepadení v Pacifiku“ (1993). Bylo to rovněž poprvé (a také naposled), kdy i odborná kritika spokojeně kývala hlavou. Studio Warner Bros do placu hodilo relativně velkorysých pětatřicet milionů, avšak nejdříve se pojistilo. Seagal slušně vynášel, o tom nebylo pochyb, ale jeho manýry a problémová povaha představovala značné riziko. Šuškanda fungovala spolehlivě a protože vedení studia nechtělo nic riskovat, povolalo ke kormidlu osvědčeného Andrewa Davise. Tento režisér patrně jako jediný dokázal Seagala celkem krotit a držet jeho nevypočitatelnou povahu alespoň částečně na uzdě. Určitě šlo o moudré rozhodnutí, neboť Davis byl velice schopný, spolehlivý a donutil Stevena přesvědčit k několika ústupkům.


Za prvé, Seagal v tomto filmu úplně poprvé vystoupil z role drsného poldy a přijal identitu druhořadého kuchaře s utajenou minulostí. Takový ten hodný strýček odnaproti, co si na obrovské vojenské lodi míchá svou bujabézu a o nic jiného se nestará. Druhým ústupkem byla podoba parťáka, tvořícího s hlavním hrdinou funkční tým. Žena jako rovnocenný partner pro našeho poloboha? O tom zprvu Seagal nechtěl ani slyšet. Pochopitelně jen do chvíle, než mu Davis ukázal propagační fotografie. Náhle se korouhvička otočila o sto osmdesát stupňů. Hrající playgirl Erika Eleniak, to byla docela jiná káva. Navíc nehrozilo, že by mohla žena v akčních pasážích mistra zastínit, a na to Steven velice dobře slyšel. Skvělým tahem bylo i obsazení rovnou dvou záporných postav. Gary Busey a Tommy Lee Jones pozvedají film o několik levelů výše a hlavně jsou to dobří herci.


To je vlastně také celkem zvláštní fakt. Každý záporák je minimálně o dvě třídy lepší herec než Seagal. William Forsythe byl v předešlém snímku dokonce tak dobrý, až náš egocentrik nechal několik jeho scén vystřihnout z výsledné podoby filmu. Hlavní zlosyni musejí být rovněž fyzicky slabší nebo výrazně starší než on. Starý Henry Silva, obtloustlý Fotsythe, opět výrazně starší Tommy Lee Jones atd. Steven si tyhle drobné dílčí prvky pečlivě hlídá. Jako jeden z producentů si do „Přepadení v Pacifiku“ mohl nechat zakomponovat i úplnou novinku, jež se táhne všemi jeho dalšími filmy. Odhalení minulosti musí být pompézní a musí se tu vyskytovat minimálně jedna postava, která bude Stevena neustále plácat po zádech. Někdo vždy otevře trezor, šuplík či osobní skříňku a zjistí, že Steven vlastní pět purpurových srdcí, několik válečných křížů, pracoval pro CIA, Navy SEALs, byl ve Vietnamu a rozvrátil tři diktátorské režimy. Pokud jde o „Přepadení v Pacifiku“, jistě si vzpomenete na scény z Pentagonu. Obrovský kulatý stůl, okolo generálové a vysoce postavení státníci. Jeden z nich v pravidelných intervalech připomíná, jaký je Seagal válečný hrdina, spasitel USA a naděje pro lidstvo.



Herec se tohoto principu drží až na drobné výjimky do dnešních dnů. Tajuplná postava, nečekané odhalení, borec, co mu masíruje ego. Taková Stevenova trojkombinace. Ve filmu „Přepadení v Pacifiku“ to ale ještě není tak okaté. Ostatně, kdo by ten biják neznal. Obrovská vojenská loď, hromada teroristů, parádní akce a jeden nenápadný kuchař jménem Casey Ryback. Je to svým způsobem kopírka „Smrtonosné pasti“ (1888), alespoň v základní rovině. Namísto mrakodrapu plného teroristů tu máme velkou loď plnou teroristů, ale to vůbec nevadí, neb řemeslná stránka filmu je prvotřídní a děj krásně šlape. Jo, a taky se tu vyskytuje kultovní dortová scéna. Společně s přehozením nožek ve filmu „Základní instinkt“ (1991) jde patrně o nejpřetáčenější filmovou pasáž devadesátých let a věřím, že za to nejedna VHSka zaplatila životem.


Výsledek? Celosvětový zisk v podobě sto padesáti šesti milionů a dvě nominace na Oscara. Jestli někdo z úspěchu doopravdy profitoval, tak rozhodně režisér. Harrison Ford film viděl v exkluzivní předpremiéře a doslova ho nadchnul. Andrew Davis hbitě popadl osvědčenou polovinu komparzu, část hereckého ansámblu včetně Tommy Lee Jonese a natočil jeden z nejlepších kriminálních thrillerů devadesátých let. „Uprchlík“ (1993) s Fordem v hlavní roli, se stal jednoznačně nejblyštivějším diamantem režisérovy kariéry. Věčná škoda, že Andrew Davis posledních patnáct let nic nenatočil. A Steven? Jeho ego v té době škrtalo o nebeská mračna a toužebně si přál stvořit ryze vlastní filmový projekt. Tak se také stalo a nedopadlo to vůbec dobře.



Pýše předchází pád


Studio herci přislíbilo padesátimilionový rozpočet pod podmínkou, že bude hrát i v pokračování aktuálního kinohitu. Nadšený Steven podepsal smlouvu a šel na věc. Bohužel. „Aljaška v plamenech“ (1994) je jeho prvním opravdu špatným filmem. Seagalův hrdina Forrest Taft (to je jméno, panečku) bojuje se zlým naftovým konglomerátem a do toho plácá o ochraně životního prostředí. Kromě hudby geniálního Basila Poledourise film selhává na všech frontách. Seagal není moc dobrý režisér. Akce je až na úvodní rvačku v hospodě sterilní a scénář přeplácaný nudnými žvásty. Obzvláště mysticky laděná prostřední část s Eskymáky tomu nasazuje korunu. Na filmy Stevena Seagala chodilo specifické publikum očekávající konkrétní druh akce. Seagal tohle ve svém velikášství nepochopil a rozhodl se spojit akci s ekologickou agitkou. Na to ale nebyl nikdo zvědavý.


Vyloženě blbá je závěrečná třetina. Forrest rozpoutá hotové inferno. Obří výbuchy v srdci divoké přírody, spousty vypálených kulek, hromady mrtvol a týpek rozsekaný vrtulníkem na hadry. Po tomhle všem následuje úmorně dlouhý proslov, v němž Forrest káže o ochraně přírody. Vskutku šílený kontrast. Na filmu je jednoznačně vidět, že si Seagal mohl dělat co chtěl a nikdo ho nehlídal. Filmoví producenti mu tehdy šli na ruku a ochotně mu plnili každé přání, protože Seagal budil zdání budoucího áčkového hitmakera. Málokdo si mohl dovolit hudebního skladatele kalibru Basila Poledourise nebo do role hlavního padoucha Michaela Caina. Seagal mohl. Mohl prakticky cokoliv a grandiózně to posral. „Aljaška v plamenech“ se stala absolutním komerčním fiaskem. Smluvní závazky se ovšem musejí plnit, a tak Steven rychle skočil do dalšího filmu.



Přepadení 2: Temné území“ (1995) není sice tak špatné jako výše popsaný eko-akčnák, ale určitě nejde o žádné veledílo. Několik povedených hlášek, z nichž jedna tvoří název předchozí kapitoly, a místy docela vtipný Seagal. Je to typické pokračování nešikovně louhující obsah svého úspěšného předchůdce. Vlak, teroristé a Casey Ryback. Zdejší záporáci nesahají dvojici Busey-Jones ani po kotníky a filmu ubližuje i špatná technická stránka. Především kolísavá kvalita praktických efektů a zvláštní střih ve spojení s nemotornou skladbou záběrů. Často to vypadá asi takhle: velký detail na Seagalovu obří hlavu, následuje střih, po němž vidíme celkový záběr na Stevenova dubléra běhajícího po střeše vlaku. Hrdina se na chvilku zastaví, aby se rozhlédl, a máme tu opět střih s detailem na obří hlavu. Jakmile si toho jednou všimnete, tak vás to už po zbytek stopáže bude děsně rušit. Holt režisér Geoff Murphy není Andrew Davis. Pochválit musím místy až bondovsky přepálenou akci a několik solidních bojových scén.


Během natáčení Steven opět potvrdil kvality svého charakteru. Tehdy teprve šestnáctiletá herečka Katherine Heigl potkala Stevena jen krátce před první společnou scénou. Nejen, že se herec jako džentlmen nepředstavil a nepodal mladé dívce ruku, ale rovnou nasadil lišácký úsměv a spustil: „Ve svém harému si držím ještě mladší klisny, než jsi ty.“ Šokovaná herečka měla naštěstí vždy ostrý jazyk. Ihned Seagala sjela a své agentky se zeptala, zda-li si takové kecy může ten slizák vůbec dovolit. Ve stejný rok přišel na přetřes i hercův druhý rozvod. Kelly LeBrock našeho chlapáka opustila údajně pro propastné povahové rozdíly. Rozuměj: Steven si na ní párkrát procvičil své chvaty. Náš sebestředný debil se tímto oficiálně přesouvá do kategorie „totální kokot“. Každopádně, po předchozím debaklu se dá i tak označit „Temné území“ za úspěch a pro Stevena rokem 1996 začíná jeho závěrečná, relativně slušná pětiletka.



Na okraji propasti


Rok 1996. Akční dinosauři hledají svou ztracenou identitu a snaží se přizpůsobit potřebám nové generaci publika. Někteří lépe, jiní hůř. V kurzu jsou nadaní herci schopní zvládat dramatické polohy a zároveň krotit střelné zbraně. Hrající akční hrdina. Dosud neokoukaný směr, zbrusu nový model, k němuž se hlásí celá řada nadějných talentů. Mezi ty nejlepší patří mnohotvárný Američan Nicolas Cage. Roku 1995 boduje s drásavým dramatem „Leaving Las Vegas“, za nějž získává Oscara pro nejlepšího herce, a hned následující rok boří žebříčky návštěvnosti s akční klasikou Michaela Baye - „Skála“. Avšak náš Steven Seagal jakoby okolní svět ani nevnímal. Setrvává nadále v klamném přesvědčení o své výjimečnosti a odhodlaně se vrhá do dalšího projektu. Tentokrát se ale věci vyvinou docela jiným směrem.


Boeing 747 v ohrožení“ (1996) je neprávem opomíjený snímek. Velmi napínavý, komorně laděný akční thriller s výborným castingem. Speciální jednotka se zde musí infiltrovat na palubu letadla ovládaného chladnými teroristy. Háček je v tom, že letadlo se tou dobou vznáší ve vzduchu. Fešácký Kurt Russell, David Suchet v atypicky záporné poloze a mladá Halle Berry. Málem bych zapomněl, taky tam prvních čtyřicet minut hraje Steven Seagal. Zodpovědět otázku, proč tak krátce, je velice snadné. Hned první den natáčení došlo k menšímu incidentu a odnesl to herec John Leguizamo. Steven zcela bez varování popadl mladíka za flígr a přede svědky ho přirazil ke zdi. Údajně proto, aby si zjednal respekt. Byl to jen jeden z řady konfliktů, které se začaly nekontrolovatelně stupňovat. Kurt Russell se Seagala nebál a slovní přestřelky mezi herci byly na denním pořádku. Nakonec už sral Steven úplně každého a bylo rozhodnuto o jeho odstranění.


Seagal se smrtí své postavy souhlasil, ale mělo to svá kritéria. Nikdo ho nesměl zabít v přímém kontaktním boji, ani zastřelit. V úvahu připadala pouze náhoda, ideálně způsobená nějakým přírodním živlem. Blesk z čistého nebe, obří vodní vlna nebo něco podobného. Ve scénáři se naštěstí vyskytoval přijatelný úsek. Moderní letoun se pomocí jakéhosi tubusu napojí na spodek Boeingu a speciální jednotka skrze něj pronikne na palubu. Poslední leze Steven. V ten moment tubus praskne a Steven … ehm, uletí. Bohužel film byl i tak propagován jako akční jednohubka s Kurtem Russellem a Stevenem Seagalem v hlavních rolích. Mistr se dokonce propašoval na několik zahraničních plakátů, kde můžeme vidět Russella a hned vedle něj Seagala. Někteří horliví fanoušci se po inkriminované scéně začali v kinech bouřit. V extrémních případech docházelo i k vrácení vstupného. Vy se však přátelé nenechte odradit. „Boeing 747 v ohrožení“ je solidní film, jehož kvalita rapidně vzrůstá, jakmile dojde na potupnou smrt jedné z hlavních postav.



Záhadný detektiv Jack Cole, série rituálních vražd a ruská mafie, to je „Glimmer Man“ (1996). Dobrá, nenáročná segalovka s nesourodou dvojicí detektivů. Film si bere inspiraci z kultovního „Posledního skauta“ (1991), ale vůbec to není na škodu. Keenen Ivory Wayans coby parťák Seagala funguje na jedničku. Spousta hlášek, celkem dobrá akce a pár fajnových vychytávek, jako třeba břitva ukrytá v kreditní kartě. Nebyl by to ale Seagal, aby nedělal problémy i tady. Uprostřed natáčení mu nějaký tibetský láma oznámil, že je reinkarnací Chungdraga Dordžeho, mnicha ze 17. století. Ze Seagala se stal mávnutím kouzelného proutku budhista a došel k osvícenému názoru. Zabíjení je špatné, včetně zabíjení ve filmu. Dalo obrovskou práci sehnat znovu všechny herce, jež už Seagal stihnul sprovodit ze světa a přetočit s nimi scény. Jak se ukázalo, z finančního hlediska to byl problém prakticky neřešitelný a producenti museli vynaložit veškeré úsilí, aby herce přesvědčili o změně názoru. Steven po dlouhém přemlouvání ustoupil. Kosit lidi ve filmu je O.K.


Po pohodovém thrilleru nám šílený budhista naservíroval dva další ekologií nasáklé skvosty. Prvním je „Tajný agent Jack T.“ (1997). Malé městečko a pod ním nebezpečný radioaktivní odpad. Pak je tu zlosyn, co brousí vlastní sestru a Steven drnkající na kytaru. Vůbec poprvé se zde vyskytne i jeho ikonický kožený kabátek, který ze sebe nesundá následujících dvacet let. Strašný brak připomínající svým vzezřením lacinou televizní produkci. Následující „Patriot“ (1998) s již mírně kulatým Seagalem šel rovnou do video distribuce. Poté herec spojil síly s králem sraček, režisérem Albertem Pyunem, a vznikl „Profesionál“ (2001). Odporný zvratek bez děje a jakýchkoliv hodnot. Jak se do tohohle mohl namočit Dennis Hopper, to nepochopím. Steven Seagal začínal být všem pro smích, jeho kariéra šla do kytek. Historky o tom, kterak v Japonsku bojoval s Yakuzou a plnil tajné úkoly pro CIA, už dávno nebral nikdo vážně. Přesto se dokázal pochlapit a natočil definitivně poslední dobrý film.



Tonoucí se stébla chytá


Tím, kdo Stevenovi hodil záchranný kruh, byl Joel Silver. Slavný filmový producent s perfektním čichem na trháky. Tento člověk stál u zrodu takových pecek, jakými jsou například „Predátor“, „Smrtonosná past“, „Demolition Man“ (1993), „Spiknutí“ (1997), nebo „Matrix“ (1999). Opravdový Rolls-Royce mezi producenty. Mimo jiné Silver produkoval i zmiňovaný „Boeing 747 v ohrožení“. Nešlo sice o žádný trhák, ale i tak si na sebe snímek dokázal vydělat. Po sérii tří totálně špatných filmů se Silver nad vyhořelým Seagalem slitoval a dal mu šanci. Poslal mu scénář a během následující pracovní schůzky ho blíže seznámil s projektem „Lovec policajtů“ (2001). Seagal zároveň od producenta dostal ultimátum. Pokud si ve filmu bude chtít zahrát, musí splnit několik podmínek. Zhubne, ostříhá se a na place bude sekat latinu. Je to neuvěřitelné, ale herec poslechl a vše do puntíku splnil.


Steven se zde vrací ke kořenům a hraje chlapíka jménem Orin Boyd. Poslední čestný polda v Detroitu, městě, kde korupce a obchod s drogami jen vzkvétají. Ve filmu se to hemží drsnými černochy a na každém kroku burácí hlasitý hip-hop. Jednu z hlavních rolí zde ztvárnil DMX. Nespoutaný rebel, populární rapový zpěvák, skladatel a příležitostný herec. Právě s jeho postavou musí Seagal spojit síly, aby mohl dostat před spravedlnost své zkorumpované kolegy. Steven v prostředí plném velkých černých hochů a drsného gangsta rapu působí jako pěst na oko. Jenže to je právě ona tajná ingredience, skryté eso v rukávu. Seagalova postava je vtipná, má správné průpovídky a herec si tu dokonce dělá srandu sám ze sebe, což je věc dosud nevídaná. Dieta mu viditelně prospěla a Steven omládl o několik let. Vypadá zde opravdu dobře a jeho postavě se dá i upřímně fandit.


Jasně, jde o prachobyčejné béčko, ale solidně natočené a hlavně zábavné. Rodilý Polák Andrzej Bartkowiak režíroval i Hongkongem podbarvený akčnák „Romeo musí zemřít“ (2000) a na „Lovci policajtů“ je to zatraceně dobře znát. Akce je živočišná a točená hodně na efekt. „Matrix“ zpopularizoval užití speciálních lan, díky nimž mohou herci během akce předvádět nejrůznější akrobatické kejkle. Tato lana se v postprodukční fázi digitálně odstraní a máme tu oku lahodící trik. Tuhle fintu ve filmu uplatnil i Bartkowiak a na několika místech to trochu bije do očí. Vidět padesátiletého Seagala, jak provádí stojku na jedné ruce a fajfkama přitom rozdává kopy, působí trochu úsměvně. Jinak jde ale o pohodovou oddechovku, která ani dnes neurazí a nabízí sto minut nenáročné zábavy. Konec, šmitec, finito. Jdeme se brodit ve sračkách.



Muž s cejchou smrti


Po úspěchu „Lovce policajtů“ dokázal Seagal schrastit nějakých třináct mega a mohla se začít točit další pecka. Film „Na pokraji smrti“ (2002) měl Seagalovi potvrdit návrat na výsluní, místo toho mu ale zlomil vaz. Steven tu vystupuje jako tajný dvojitý agent Sascha Petrosevitch nasazený do znovuotevřené věznice Alcatraz. Sascha si musí zjednat respekt a sjednotit vězně pro boj s hrozným zlosynem. Ne, kašlu na to. Odporný mix „Skály“ a rádoby bojových scén ala „Matrix“. Seagal tu nosí hadr na hlavě a všude jsou opět černí rapeři. Proč ne, když to minule mělo úspěch, že? Nic tu nedává smysl a film člověka doslova ubíjí svou debilitou. Je neuvěřitelné, jak se během jediného roku dokázal Steven zase vyžrat. Pohybuje se jako medvěd baribal a občas u toho srandovně máchá rukama. Možná se mi to zdálo, ale herec za celý film nepohnul snad ani jedním mimickým svalem. Hnus.


Co dále? Ono je to vlastně úplně jedno. Ty další filmy jsou jako přes kopírák. Vznik novodobé segalovky, to je celkem zajímavý proces. Většinou je mají na svědomí velice pochybná studia fungující na principu takzvaného „letadla“. Odjede se například do Rumunska, Bulharska či jakékoliv jiné levné destinace a zástupci studia tamějším distributorům oznámí, že potřebují prachy na nový film Stevena Seagala. Protože to jméno přeci jen stále rezonuje, uvolní investoři například dvanáct milionů. Film se ale reálně natočí za polovinu. Tři míče ukořistí hlavní hvězda a další tři pokryjí veškerou výrobu. Zbytek se rozdělí, něco vydělá následný prodej DVD nosičů a všichni jsou spokojení. Dobrý akční film za tři miliony nenatočíte, to zkrátka nejde. Nemůžete si dovolit kvalitní herce, choreografy, kulisy, nic. Podle toho také vypadá výsledný produkt.


Tyto filmy vznikají velmi rychle, často bez předem daného scénáře. Steven stíhal natočit klidně i tři céčkové braky do roka. Na nedostatek peněz si tak určitě stěžovat nemůže. Přijít si ročně bez jakéhokoliv námahy na devět milionů, tomu se říká umění. Tímhle tempem to Steven sází dodnes a je happy. Viděl jsem „Černý úsvit“ (2005) a ... můj bože! Pryč je doba dlouhých plynulých záběrů, kde Steven působivě prezentoval aikido. Kamera ho teď většinou zabírá od pasu nahoru, aby nebyl vidět ten balvan, co s sebou vláčí, a zběsilý střih rozmělňuje akci do nesourodého slepence. Steven chce třeba provést kop. Střih. Z levé strany obrazu vyjede očividně cizí noha, která zasáhne nepřítele, a následuje zpětná prolínačka na vlnícího se Stevena. O ději nemá v tomto paskvilu smysl ani mluvit.



Další šílenost, jejíž kvality jsem měl tu čest okusit, nese jméno „Poslední noc“ (2009). Zemi zdecimovali upíři, lidé téměř vyhynuli a poslední zbytky civilizace živoří ve svých úkrytech. Naštěstí je tu Steven Seagal a jeho speciální jednotka vycvičených upírobijců. Skoro celý film se odehrává v nějakém paneláku (prý nemocnice, haha), v jehož útrobách vypasený Seagal bloumá chodbami, srandovně máchá mečem a občas přepůlí upíra. Jinými slovy, máchne do prázdna a kamera zabere mrtvého upíra. Po tomhle kousku jsem si musel pustit pár scének s Felixem Holzmannem, abych se uklidnil. Steven se ale nezastaví před ničím, a tak na stará kolena přišel ještě s reality show.


Lawman“ (2009), to je opravdový unikát. Steven vyhrabal ze skříně dvacet let starý odznak dokazující, že v Lousianě dělá zástupce šerifa. Koncem osmdesátých let herec opravdu cvičil kdesi v New Orleans místní policisty a dal jim několik lekcí pokročilé sebeobrany. Za odměnu dostal odznak, který mu ale reálně nikdy neposkytoval žádné pravomoci. Ve své podstatě šlo pouze o čestné uznání. Ale co má být, odznak je odznak. Steven společně s policisty objíždí ulice nočního města a buzeruje děcka za kouření trávy. Kdykoliv odloží koblihy, zvedne zadek a jde konat spravedlnost, okamžitě se zpotí jako vepř. Nejlepší jsou ty udivené pohledy devatenáctiletých rebelů, kteří herce poznají. Otylý, ufuněný strýček Seagal chlapcům domlouvá a ti nestačí žasnout: „Ty krávo, to je Casey Ryback!“


V tomto pořadu na povrch krásně vyplouvá Seagalovo povýšené, sebevědomé chování. Všechno ví nejlépe, každého poučuje a tváří se jako vládce světa. Naprosto neuvěřitelná je epizoda, kde se Steven a jeho tým obléknou do plné polní, obrněným transportérem zboří zeď a vniknou do prostor jistého objektu. Člověk by při takovém nasazení očekával střet s  nebezpečným drogovým kartelem, ale ne. Uvnitř seděl obchodník s kradenými zvířaty. Opravdu bizár, ale zároveň strašná prdel. Určitě pár dílů zkuste, je to rozhodně stokrát lepší než tuzemská „Policie v akci“ (2017). No, někde tady bych to pomalu zaříznul, protože opravdu nemá smysl, přehrabovat se v dalších a dalších mistrových veledílech.



Osamělý vládce filmového pekla


Bylo by bláhové očekávat u Seagala obdobnou renesanci, jakou zažívá třeba Sylvester Stallone. Ostatně i Jean-Claude van Damme si dnes uvědomuje své postavení. Prošel si divokým životním obdobím, byl závislý na drogách, zažil pád na hubu, ale včas se zvedl a dal se do kupy. Natočil výbornou sebereflexi „JCVD“ (2008), v níž doopravdy hraje a účtuje se svým životem. Čas od času mu někdo hodí lano a věnuje pěknou roličku. Tedy přesně to, co udělal Sly ve filmu „Expendables: Postradatelní 2“ (2012). U Jeana-Clauda člověk vidí snahu, podobně jako u Dolpha Lundgrena, který dostal malou roli ve filmu „Aquaman“ (2018). Člověk nemá problém, přát těmto starým bardům úspěch a spokojený důchod, proč ne?


Na podobnou laskavost může ale Seagal zapomenout, protože je to jednoduše vůl, se kterým dnes nechce nikdo nic mít. Každý od něj dává ruce pryč a svými neustálými pomluvami všech okolo sebe si znepřátelil celý Hollywood. V současnosti vlastní tři státní občanství, je čtyřikrát rozvedený, pochlebuje pochybným světovým vůdcům, žije s nějakou mongolskou tanečnicí a setrvává nadále ve své hermeticky uzavřené bublině. Jeho mikrosvět ho drží v permanentním přesvědčení o jedinečné výjimečnosti své osoby. Na YouTube se to hemží nejrůznějšími hranými a kreslenými skeči, jež si ze Stevena utahují a parodují jeho osobnost. Není se čemu divit. Steven si totiž něco jako soucit nezaslouží už z principu. Dnes je to zvláštní, do sebe uzavřený podivín, který v Bělorusku za podpory fotoaparátů a kamer požírá syrovou mrkev s Alexandrem Lukašenkem. Jde o pouhý stín muže, jímž v minulosti býval.



Cílem tohoto článku určitě nebylo urazit fanoušky Stevena Seagala. Upřímně pochybuji, že se zde nachází člověk očekávající toužebně každou novou segalovku. Já sám jsem měl jako kluk Stevena za svého hrdinu a nestydím se za to. Můj táta se i dnes s chutí koukne na některý z jeho prvních filmů, ale jinak je mu tento člověk zcela ukradený. To je také ideální klíč k tomu, jak si plnými doušky vychutnat Stevenovu nejslavnější éru, kdy dokázal vnést do akčního žánru svěží vítr a sázel do placu jednoduchá, úderná béčka. Umět si oddělit Seagala jako herce od toho blba, jímž se stával v okamžiku, kdy světla reflektorů zhasla. Mně to nedělá nejmenší problém a jednou za čas si rád dopřeji ten jedinečný praskot kostí, vysokou dávku maskulinity a přepálené mačo pózy. Pokud Steven Seagal nepatřil nikdy mezi vaše filmové oblíbence, tak zkuste dát šanci třeba jeho blues rockovému albu „Mojo Priest“ (2006). Hudebník je to kupodivu více než dobrý. Mír v duši, přátelé.



11.12.2021Diskuse (35)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

spajk
14.12.2021 15:35

To je znamení! Zadal jsem do vyhledavace Na druhé straně csfd, kliknu bez přemýšlení na druhý odkaz a naskočí mi Na druhé straně hlavně se Seagalem :-)
Otci českého metalu který si na turné po jižní Moravě upíchnul Gabrielu, děkuji za tip na film. Tomahawk i Blok byly super.

 

J.Rose
14.12.2021 13:45

Dobrý vkus. S. Craig Zahler, to je týpek jehož tvorbu s napětím sleduji. Ten jeho "utahaný styl" a propracované dialogy, mi svým způsobem evokují Tarantina. Jeho filmy mají opravdu specifický ksicht. Zatím mě dostal každý z jeho tří zářezů, tedy: kanibalský western Bone Tomahawk, vězeňská rubačka Blok 99, a tebou jmenovaný kousek. Škoda, že neměl koule ukázat ten masakr v bance. Údajně ta scéna existuje, ale byl to takový nářez, že to raději nechal vystřihnout.

 

Prowler80
14.12.2021 13:20

Nedávno jsem po dlouhé době zhlédnul film s MG, předtím naposledy Payback: Straight Up. Šlo vo biják Na špatné straně. Pro mne velmi příjemné překvapení. MG jako vždy skvělý. Sympatický dialogy s přesahem, celkový politický náhled v mnoha směrech blízký mému, pár výbornejch hlášek k tomu, např.:"Nejsem rasista, na výročí smrti M.L.Kinga si vždycky dávám černý kafe." To jsem si hned vzpomněl na děčínskýho cigoše Karla Dzurka. Vždy, když někdy v letech 1985-87 zavítal do děčínské hospody Radnice(první patro s kulečníkovými stoly), zopakoval svou verbální mantru:" Paní Marcelko, jednu kávu černou jako já."

 

Louža
14.12.2021 10:41

Valič : ne nevadilo. Nikdo z vás kromě Straye mě tu asi osobně nezná, takže nemůže vědět jak to mám s piráty a a cancel culture. Takže tuhle narážku beru jako irelevantní a vůbec se mě to nedotklo. Piráty jsem sice nevolil, ale kdyby mě někdo "obvinil", že jo tak je mi to šumák. Neberu ty diskuse na netu zase tak vážně. Navíc tady řešíme Stevena a ne moje volební preference :-) Ale jako jo, chápu kam míříš. Někdy je opravdu těžký rozlišit co je ještě projev svobodného názoru a co už je žumpa. Vypadá to, že Rose si o tu kontroverzi řekl sám skrze ostrá slova na adresu ústřední hvězdy ve svém článku. Otázka je jestli je košer to napsat takhle i když je to s největší pravděpodobností pravda, nebo měl volit diplomatičtější sloh. Fakt nevím. Za sebe můžu říct, že mě jeho článek nijak nepobouřil (takže možná nejsem cancel culture :-) ) a to mám první Seagalovy filmy rád a vážím si ho.

 

Drey
14.12.2021 08:28

Mně jsou tedy Segal nebo Gibson o dost bližší než madam Streepová, Richard Gere a další angažovaní soudruzi. Vlastně všichni v hledišti Oscara kromě Eastwooda.

 

Valič
14.12.2021 05:07

Spajk: S kámoši jsme se zamlada určitě titulovali daleko ostřejšími výrazy a asi by nás tenkrát urazilo spíš to označení za intelektuála. :-)

Ty sobotní příspěvky jsem si teď pro jistotu znovu přečetl a zjistil jsem, že si v nejbližší době budu muset zajít na oční, protože tam DarthArtovi ve skutečnosti píšeš „Jdu do prdele.“, a ne „Jdi do prdele.“, což samozřejmě zcela mění vyznění závěru té debaty. Mě osobně by označení za příznivce pirátů a cancel culture asi naštvalo dost, ale Louža se vůči tomu nijak neohradil, takže mu to nejspíš nevadilo. Ve výsledku mi z toho vychází, že jsem to celé špatně pochopil a ta diskuse vlastně probíhala v přátelském duchu, takže jsem tady ze sebe udělal blbce (opět) úplně zbytečně. :-(

Prostě jsem se do toho vůbec neměl montovat. Můj problém je v tom, že jsem v podstatě pohodový a nekonfliktní člověk, a když vidím, že se mezi lidmi, na kterých mi záleží, schyluje k nějaké nepříjemné konfrontaci, snažím se jí nějak zabránit. Bohužel to většinou udělám tak neohrabaným způsobem, že tu situaci naopak ještě víc vyhrotím a často se to ještě celé obrátí proti mně.

Takže se všem dotčeným omlouvám (lidem, kterým vadí, že se tu pořád za něco omlouvám, se za tuto omluvu samozřejmě taky omlouvám). :-)

Slunce v duši, volové. ;-)

 

spajk
14.12.2021 01:02

Sprostě uráženi? Jako fakt?
Si neumím predstavit, že ti kámoš rekne vole. To se hroutíš a jede pro tebe rychlá, ne?

 

Valič
14.12.2021 00:27

Teď se dívám, že tam mám překlep, mělo tam být samozřejmě „příznivce cancel culture“.

 

Valič
13.12.2021 23:30

Stray, Louža: Teď tomu moc nerozumím. Jaký paranoidní hysterický strach? Ten původní příspěvek jsem napsal, protože jsem měl pocit, že se ta debata začíná ubírat stejným směrem jako v sobotu, kdy tady byli někteří lidé sprostě uráženi a označováni za „voliče pirátů“ a „příznivci cancel culture“. Z toho, že mě Prowler80 ve své reakci chytil za slovo a stočil řeč opět k nějakému Gibsonovu skandálu, jsem usoudil, že můj neobratný pokus o přesměrování diskuse jiným směrem byl úplně zbytečný, a že jsem se do toho vůbec neměl plést. Nic jiného za tím opravdu nebylo.

 

Louža
13.12.2021 21:10

Stray má pravdu. Někoho napadat je jedna věc, ale hysterický strach abych někomu nepřišlápl komplex je úplně stejný extrém s opačným znamínkem. Dost dobře nechápu, proč diskuse o Seagalovi skončila tam kde skončila, ale jedno je jisté. Steven za to jako za jednu věcí z mála fakt nemůže :-)