Last Hardrock Outsider

STEVEN WILSON - The Raven That Refused To Sing

Pokud bych měl sestavit seznam největších hudebních workoholiků současnosti, tak jméno Steven Wilson bude určitě to první, na které si vzpomenu a dosti pravděpodobně bude figurovat na jedné z předních pozic mojí soupisky. Londýnský rodák je zkrátka posledních pět let v obdivuhodném pracovním zápřahu a to ve všech možných činnostech souvisejících s kolotočem nesoucím jméno rocková hudba. My zaměříme svojí pozornost na jeho třetí sólovou desku, jež by klidně mohla nést podtitul Steven Wilson „that refused to relax“. Nová kolekce „The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)“ nabízí na téměř hodinové ploše půl tucet skladeb, neboli další (prog) rockové vize pětačtyřicetiletého zapřisáhlého příznivce praotců žánru - KING CRIMSON. K dokreslení „fanouškovského“ obrázku dodám, že Steven Wilson na novince hraje na původní a stále funkční mellotron MK2, který KING CRIMSON použili na svém debutu z roku 1969 „In The Court Of King Crimson“. Závan z tvorby této britské legendy je znát i letos, avšak v mnohem menší míře než u předchozího jazzově a zároveň minimalisticky laděného dvojalba „Grace For Drowning“.



Wilson se už delší čas obklopuje muzikanty, kteří sice jsou vyznavači oné „sedmdesátkové“ atmosféry, ale na druhou stranu umějí zdatně přetransformovat její odkaz (spolu s Wilsonovými idejemi) do neotřelého hudebního konceptu, kterému rozhodně nechybí jasně čitelné rysy osobitosti. Takto vyšlechtěný materiál se pak honosí živelnou sílou mající značně návykové parametry. S přibývajícími poslechy kotouček odkrývá a nabízí čím dál tím více podnětů ke chvále. Můžeme začít „nadpřirozenými“ textovými podklady, které s přesně usazenou hudbou vyzývají posluchačovu fantazii a pokračujeme nespoutanými individuálními výkony každého z šestice angažovaných umělců, jež však v první řadě ctí kompaktní vyznění celku. Dostáváme šestici poutavých hudebních příběhů, jenž se shodně honosí dokonale vybroušenou muzikantskou výpravností, která však nepostrádá jak zvláštní druh nevtíravé melodiky a citelného napětí, tak i tolik vzácný moment překvapení. A v takto skvěle poskládané hudební mozaice se jenom těžko hledá nějaký ten pomyslný vrchol nebo naopak kaz. Prvotní pocity z domněle slabších úseků vymazává jakýsi druh kladné zpětné vazby, jež tyto hlušší místa dokáže postupem času dodatečně obhájit.


Pokud bych měl konkrétněji chválit tak především bubenickou techniku a styl Marca Minnemanna, svěží to element každé skladby, který je mnohokrát doplněn parádní rétorikou basové kytary a oboje vytváří nadmíru luxusní rytmické výměny, např. jazzový duel hned v úvodní „Luminol“. Nejde samozřejmě nezmínit rozmanité vůně saxofonů, fléten a klarinetu Theo Travise. Pravě Travis společně s ozvěnami hammondů a mellotronů, nejvíce navozuje spojení s psychedelickým duchem rockových časů dávno minulých. Soustřeďte se například na Theovi party ve skladbě „The Watchmaker“. Nepřipomínají vám záblesky skladeb „The Dogs Of War“ a „One Slip“ od jistých PINK FLOYD?


Aktuálním tvůrčí tendence principála Wilsona pochopitelně přináší i prvky zaměnitelné (již dříve slyšené) s tvorbou jeho domovské kapely PORCUPINE TREE, ale i projektu BLACKFIELD. Zde se jedná možná o nejslabší položku, kterou je uklidňující „Drive Home“. V této skladbě nelze neslyšet vynikající kytarové plochy, ale v celkovém (značně jiskřícím) ozonu alba působí až příliš předvídatelně. Ostatní kompozice, jako již výše jmenovaná „Luminol“ a potom hlavně dvojzápřah po všech stránkách ryze geniální „Holy Drinker“ s „The Pin Drop“, nebo i titulní vál, nejenže nabízejí naprosto brilantní muzikantský špektákl, ale nacházejí ideální průsečík mezi ambicemi složitějších instrumentací a typicky „wilsonovským“ cítěním rockové melodiky. Stevenovi se tedy opět daří dosáhnout dosti specifického rockového vyznění, o kterém skutečně nelze říci, že se dá lehce zaměnit s nějakou z výše zmiňovaných hudebních inspirací.


Osobně si myslím, že právě toto zjištění je pro skladatele Stevena Wilsona a jeho fanoušky tou nejlepší pozvánkou k poslechu „The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)“, desky, která nabízí strhující hudební zážitek.


02.08.2013Diskuse (5)Subeer
jirikubis1975@gmail.com

 

spajk
14.04.2021 19:07

Jo a to sólo takhle vytržený z kontextu skladby, vůbec nemá tu původní sílu a emoci. Zajímavé.

 

spajk
14.04.2021 19:04

Jméno jsem matně znal, ale ze bych cíleně sbiral jeho desky, to ani náhodou. Havrana mám doma, ale žil jsem 8 let v domnění, že si Wilson nahrává kytary sám.

 

Prowler80
14.04.2021 17:24

Jakýsi? Což natrefil jsi naň poprvé? To jméno vedu v patrnosti dlouhá léta(mj. ASIA). Hodně komplexní kytarák.

 

spajk
13.04.2021 22:53

Koukám na zajímavé reakční video, kde skladatel vážné hudby rozebírá titulní skladbu a nešetří superlativy. Jak jinak.
Poté mi bylo nabídnuto reakční video na druhý vrchol desky Drive Home. Tam bohužel seděl nějakej vocas a jenom poslouchal a přiblble se usmíval a pak to přišlo. Vyskočilo na mě izolované sólo. Juknul jsem do komentářů a dozvěděl jsem se, že to epické sólo v klipu vizuálně podpořené pádem do vody, nahrál jakýsi Guthrie Govan. Na tom by asi nebylo nic divného, ale přátelé, on ho nahrál jako improvizaci!
I-M-P-R-O-V-I-Z-A-C-I
Pět pokusů a každý úplně jiný. Na desku se použil první nebo druhý pokus.
To je masér!

zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=xBFK4ythoFw

 

boovol
07.03.2021 23:52

Tohle album se snad neoposlouchá. Brilantní, byť ne zcela originální dílo, ale to byl snad i záměr – vyseknout poklonu praotcům progrockového žánru.