Last Hardrock Outsider

SPIRITUAL BEGGARS - Sunrise To Sundown

Švédové SPIRITUAL BEGGARS jsou už dávno matadory hardrockového retra a dokazují po celé dvě dekády s každým svým albem, jak suverénně a do detailu mají svůj styl zmáknutý, dokonce jsem je soukromě označil za zaručeně nejlepší světový revival coverdaleovských DEEP PURPLE. Jenže nazvat revivalem něco tak dokonalého, rozhodně vnímám jako nefér. Takže vlastně těžko říct. Každopádně Michael Amott, jako vynikající kytarista a velký obdivovatel hudby sedmdesátých let, má největší zásluhy na tom, že stále dostáváme jednou za několik let sadu skvělých skladeb s někdejším espritem songů DEEP PURPLE z období jejich alba „Burn“, když už samotný předobraz tohle výrazivo dávno opustil a vyvinul se úplně jinam. Amottův obdiv k blackmoreovskému pojetí kytarové hry mě zkrátka hodně sedí, protože Michael vždy, jakožto příchozí z metalového prostředí, předkládal prostřednictvím své hry hodně dynamiky, ale i technické vyspělosti a jeho pojetí je i dnes prosté omšelosti a staroby, k čemuž mu ve skladbách dopomáhá stabilní jádro formace z Halmstadu, tvořené bubeníkem Ludwigem Wittem, skvělým klávesákem Perem Wibergem a baskytarovým světoběžníkem Sharlee D´Angelem. Pro zpěváka s řeckým původem, kterým je zde Apollo Papathanasio, je nová deska „Sunrise To Sundown“ již třetím a řekl bych nejlepším albovým zápisem v řadách SPIRITUAL BEGGARS.



Když v roce 2010 Apollo zacelil místo po JB Christoferssonovi, vybírala si pět let pauzírující kapela chvilku krize svým poněkud slabším albem „Return To Zero“, ostatně bylo hodně poznat, že se Apollo se svými spoluhráči spíše sžíval, dost možná tehdejší nové skladby vznikly ještě v době, kdy nebyl u Žebráků přítomen, nicméně následující deska „Earth Blues“ z roku 2013 už byla vyzrálejší a všechno si opět sedalo do obvyklých kolejí. Když tak poslouchám právě vyšlou novinku, mám za to, že jde zatím o nejlepší zásek s momentálním frontmanem, protože všechno o co kdy této kapele šlo, veškerá láska k oněm bohům hardrockových sedmdesátek je zde předána v opravdu parádním balení, navíc skladby mají hodně vypalovačkovou formu a nepostrádají potenciál hitu. Když titulní „Sunrise To Sundown“ jízdu nastartuje, nikdo nemůže pochybovat, že to tentokrát bude konečně ono. Skladba, která by se mohla stát hymnou těchto webových stránek, má název „Diamond Under Pressure“ a vlastní klávesový rozjezd jako vystřižený z úvodu párplovské „Might Just Take Your Life“, nicméně i tak jde o skvělou skladbu, kterou zdobí energický Papathanasiův hlas, položený do role Davida Coverdalea celým svým srdcem. Ani další songy z odrůdy 1973/74 však vysoko položenou laťku nepodlézají.


Na hutnější strunu zahraje „What Does n´t Kill You“, která se rozjede do kvapíkového tempa po vzoru Blackmoreových RAINBOW a posléze tuto skladbu ozdobí jak dramatický nápěv, tak občasné staccato kytarové výjezdy, jenž zde doplní riffy ve vyšších tempech. Čarokrásné kytarové sólo, ve kterém Michael předvede (za asistence kláves Pera Wiberga) doslova šavlový tanec, znovu jakoby hrál samotný Ritchie Blackmore, akorát si nejsem jist, jak by tohle tvrzení sám Michael Amott vzal, jestli jako poctu nebo snad jako negativnější faktor? Každopádně být dokonalou kopií jednoho z nejlepších kytaristů hardrockové historie také není úplně blbé. Následuje heavymetalová hitovka z největších – „Hard Road“, důrazné riffy, nebesko-pekelné vyhrávky, které se snoubí s pomalejšími rozjezdem ve slokách a o to žhavější erupcí v neuvěřitelném refrénu, výsledkem čehož je tuna euforie.


Rozjuchanější atmosféru vlastní i song „Still Hunter“, takže ono očekávané pozvolnější tempo, bluesová zádumčivost a paprsky hammondů, vyvstává až s „No Man´s Land“, tahle skladba představuje suverénní práci s atmosférou a platí za poctivou ukázku hardrockového fundamentu prezentovaného ve špičkovém balení a bez kompromisů. V závěrečné třetině alba se sice již objevují nějaké slabší kusy a vycpávky (zejména „I Turn The Stone“), ale třeba „Dark Light Child“ má pořád solidní potenciál, a díky Wittovu natlakovanému bombardování, i jisté „power“ vyznění, nemluvě o stále se zlepšujícím pěveckém výkonu Papathanasia. Repetetivní kytarová linka v „Lonely Freedom“, hraná na pozadí klávesového závoje, hypnotizuje, nicméně jde právě o song, který zde dle mého patří k slabším. Líbí se mi „You´ve Been Fooled“, což je zpěvnější vyřvávačka vedená v přímočarém párty stylu. Dramatičnost alba potvrzuje závěrečná „Southern Star“, která dokonce připomene bluesovější pojetí starých alb WHITESNAKE, protože se Apollo blýskne eskapádou z kategorie coverdaleovských výškových výjezdů. Co závěrem říci? Další z povedených nahrávek od SPIRITUAL BEGGARS a dosavadní vrchol jejich současného pěvce. Pokud máte rádi klasický britský hard rock sedmdesátých let a chcete jej v současném balení se skvělým zvukem a songwritingem, není nutné hledat přehnaně jinde, tohle je žánrový strop.


Album zakoupeno v obchodě Music Records.


22.03.2016Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Zetro
22.03.2016 20:25

Neni to špatný,teda skor je to fakt dobré!Aj mne sa tato nahravka javi ako jedna z najlepsich pocinov Duševných Bedárov 80%

 

Piha
22.03.2016 13:19

Skvělý článek,já mám tuhle desku opět na 90%. A Michael Amott to je prostě pan kytarista tady i v Arch Enemy.