Last Hardrock Outsider

SPIRITUAL BEGGARS - Demons

Na sklonku roku 2001 byl z řad solidně rozjetých Švédů vyhozen zpívající baskytarista Spice. Tento chlapík, který vzezřením vždy připomínal spíš loupežníka z pohádek bratří Grimmů než frontmana metalové kapely, byl nahrazen hned dvojicí muzikantů. Zpěvákem Janne Christofferssonem a baskytaristou Rogerem Nilssonem. Následně vydané album „On Fire“ (2002) se povedlo, ovšem byl na něm cítit spíše klasický hard rock a vliv kapel jako DEEP PURPLE a RAINBOW, což byl oproti úvodnímu sabbathovskému období rozdíl. Větší rozsah nového pěvce kapele umožnil vstoupit na území otevřené barvitější melodice a s tím rovněž souvisejícím propracovanějším aranžím (zejména časté užívání hammondů) v instrumentální rovině. Co se však živelnosti a nápaditosti skladeb týče, předchůdce (album „Ad Astra“) zůstal nepřekonán, byť na postu zpěváka SPIRITUAL BEGGARS tehdy jen získali.



V roce 2005 se ukázal jedinou změnou v sestavě příchod Amottova kolegy z řad neo-thrash/ deathových melodiků ARCH ENEMY baskytaristy Sharlee D´Angela (dříve také drhnul basu u MERCYFUL FATE). Album „Demons“ odstartovalo kratší kytarové intro, po kterém nás „žebráci“ bez okolků vtáhli do víru událostí masivně riffující vypalovačkou „Throwing Your Life Away“. Dvojka „Salt In Your Wounds“ neslevila z nastaveného tempa, a tak si Amottovi příznivci mohou znovu libovat v strhujících, úderných riffech i dalekonosných kaskádách jeho kytarových sól. Třetí skladba „One Man Army“ se stala největší lahůdkou. Tato reminiscence na NWOBHM mě svým ústředním kytarovým partem doslova vyrazila dech, v roce 2005 nebylo ještě úplně typické přijít s natolik autentickou rekonstrukcí legend britského metalového a hardrockového dávnověku. Následovala táhlá a zasněná „Through The Halls“, při které si rázem uvědomuji podobnost Janneho vokálu s barvou hlasu Davida Coverdalea z WHITESNAKE (Janne však většinou zpívá o něco níž). Pokračuje se prostřednictvím rytmičtější „Dying Everyday“, jenž obsahuje překrásný refrén a kytaru lehce koketující s funky, v její druhé půlce vše vygradovává v ryze hardrockových sólech a já tak nějak podvědomě zjišťuji, že Michael Amott = Ritchie Blackmore nového věku. Velmi povedený byl i závěr alba v podání dvou spíše pomalejších písní, a sice „Sleeping With One Eye Open“, která je plná odkazů na „párplovské“ album „Burn“, a v neposlední řadě i dojemnou skladbu „No One Heard“, po okraj napěchovanou sugestivitou, napětím i smutkem.



SPIRITUAL BEGGARS zkrátka na albu „Demons“ potvrdili pozice, které si již vybudovali na několika předchozích povedených dílech. Démoničtější pouť sedmdesátými léty mohla zaujmout hlavně příznivce kapel jako DEEP PURPLE, RAINBOW, URIAH HEEP, ale i ranných WHITESNAKE. Naopak odkazy na BLACK SABBATH se z tvorby „žebráků“ zde jaksi vytratily. Tato kapela vždy představovala to nejlepší, co mohl v 21.století retro hard rock nabízet, navíc vše bylo zhotoveno se špičkovým současným a dynamičtějším zvukem.


30.12.2016Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz