Last Hardrock Outsider

SPIRITS OF FIRE - Spirits Of Fire

Další z distančních „foto session“ skupin vzniklých pod křídly Frontiers records. Serafino Perugino profituje z nynějších technických možností stále více, a dává tudíž dohromady jednu lákavou sestavu za druhou. Jakkoliv jsou velká jména jistým příslibem, muzika občas zůstává jaksi ve druhém sledu. Chybí-li tedy aktuální materiál, klidně se o něj u Frontiers postará někdo jako Alessandro Del Vecchio, Magnus Karlsson, Matt Sinner, Eric Mårtensson a další protřelí borci se šuplíky plnými těch správných šablon. Proč ne, občas se na scénu vrátí skutečné osobnosti, které mají stále co nabídnout, i když jsou někdy odsouzeny do role pouhých interpretů. SPIRITS OF FIRE mezi takové projekty patří i nepatří. Starý lišák Perugino jako by si každopádně uvědomoval, že potenciál Rippera nebyl stále ještě náležitě využit, což je s ohledem na množství projektů, kterých se dotyčný zúčastnil, a kapel, ve kterých hrál, vlastně s podivem.



Takže, jak se zadařilo pod výše zmíněnou hlavičkou a za přispění skutečného metalového dream teamu? Předesílám, že opravdu dobře. Základem je totiž významný tvůrčí vklad Chrise Cafferyho, který se v mém žebříčku strunotepců pohybuje již v kategorii A+, tj. technicky skvěle vybavený, poměrně osobitý kytarista, schopný zahrát jak procítěné sólo, tak i atraktivní doprovod, ať už decentní či hodně tvrdý. Své možnosti předvedl v plné parádě už na eponymu „sava“-projektu DOCTOR BUTCHER. Na pozdních albech SAVATAGE, kde se kladlo důraz hlavně na vokální složku a dějovost, již méně. Fakt, že se s pomocí italských sponzorů podařilo dosáhnout něčeho víc než jen revivalového vyznění, lze přičítat též schopnostem zkušeného producenta Roye Z. Jde především o to, že hudba SPIRITS OF FIRE, přestože se o ni postarali tak výrazné osobnosti, navíc z poměrně odlišných sfér, působí velmi semknutě. Hráčské umění těchto výjimečných muzikantů bylo totiž dovedně využito ke stavbě vkusného pantheonu, uchovávajícího koncentrovanou heavymetalovou substanci, aniž by zároveň došlo k potlačení jedinečných prvků typických pro hru každého z nich. Výsledkem je velmi dobré a dostatečně ostré metalové album, široce rozkročené mezi JUDAS PRIEST a SAVATAGE, jež táhne vzhůru nápaditá, přitom však dostatečně razantní hra bubeníka Marka Zondera a jež obsahuje nemálo skvělých riffů a sól, pod kterými neustále přede baskytara Stevea Di Giorgia. O určité progresi lze mluvit snad jen v tom směru, že se zde spojují klasická období hned několika ikonických kapel. Pakliže si ho tedy pořídí fanoušek klasických děl JUDAS PRIEST, musí být spokojen, stejně tak fanoušek SAVATAGE a v podstatě i FATES WARNING (Markovy bicí mají dokonce podobný zvuk jako na desce „Inside Out“). V případě náklonnosti k více kapelám či hudebníkům se pozitivní dojem samozřejmě násobí. Na vrcholu pak stojí požitek z povedené fúze, znásobený mimořádnou silou rytmické sekce. Nemusí se dostavit hned, ale dostavit by se nakonec měl. Album je totiž opravdu dobré. Samozřejmě, pakliže některý z uvedených prvků u někoho nezafunguje, lze si představit i efekt opačný.


Bylo by skutečně trochu divné, pokud by na heavymetalové desce, vydávané u jednoho z nejkonzervativnějších rockových labelů a nazpívaném americkým Robem Halfordem (pitomý příměr, ale v podstatě sedí), neměli zaznít klasičtí JUDAS PRIEST, popř. i díky producentskému příspěvku Roye Z něco ve stylu „Resurrection“ od HALFORD. V naznačeném smyslu nesmí být a také nebude potenciální zájemce a kupec zklamán. Uklidnit se může, jak jinak, hned u otvíráku „Light Speed Marching“. Některé momenty však dávají tušit, že Caffery se bude postupně prosazovat více a více. Razantně udeří hned ve druhé skladbě, majstrštyku „Temple of the Soul“. Najednou zjistíte, že posloucháte něco jako Halforda v SAVATAGE někde kolem „Handful of Rain“. V podobném duchu se nese „All Comes Together“ s refrénem vypůjčeným ze starších alb SKYCLAD. Zajímavý prvek představují i tady citlivě zakomponované klávesy, jejichž de facto stálou přítomnost a pompu chytře zastírá hutná hra Cafferyho s Di Giorgiem. Správně, s projevem Rippera se podobné klávesové a sborové podkresy snáší velmi dobře, brousí totiž příliš vypjaté hrany a přispívají k mohutnosti hymničtějších partů. Za detailnější rozbor by stála – do jisté míry ilustrativní – titulka. Budu-li stručný, zmíním, že se zde po krátkém kytarovém intru a typicky americkém riffu objeví citace přímo z klasiky „Painkiller“, přičemž delší instrumentální pasáž se zas leskne pompou SAVATAGE. Album v podobném duchu pokračuje až do konce. Jednoznačná variace na Jidáše zazní nicméně už jen ve „Stand And Fight“.


Rozhodně bych nerad, aby předchozí řádky vyzněly tak, že se debut SPIRITS OF FIRE nese ve stylu nějaké laciné provařené zábavy. Neustále je co poslouchat, v poslední třetině se navíc dost zvážní. Po opakovaných posleších se mi ony křiklavé momenty, odkazující na jednu z nejvýznamnějších kapel rockové historie, jeví spíše jen jako povinná úlitba firmě a části fanoušků, kteří mohou být překvapivou komplexností většiny skladeb nakonec poněkud zaskočeni a možná i zklamáni. Uvidíme, co přinese budoucnost. Přinejmenším Caffery se ale zjevně našel a Ripper je prostě Ripper. Skvělá muzika, jejíž kvalita koresponduje s úrovní sestavy, která se o ni postarala.


01.04.2019Diskuse (0)Pekárek
hackl@volny.cz