ŠPIČÁK - Lekce z výchovy na řecký způsob

Pozdní hodina. Celý dům už dávno pohltila náruč hluboké letní noci. Manželský pár rytmicky oddychuje a oddává se zaslouženému odpočinku po dalším náročném dni. Do jejich ložnice náhle vstoupí znepokojivý zvuk. Jde patrně o nářek vycházející z dětského pokoje. Žena, nečekaně vytržená z tenat spánku, probudí svého muže a oba se kvapně vydají do pokoje, kde se jim naskytne zvláštní výjev. Syn naříká bolestí a drží se za koleno. Vedle jeho postele stojí starší dcera a z otevřeného okna za ní je slyšet hlasitý ryk cikád. Syn vyčítavým prstem ukazuje na staršího sourozence a stěžuje si, že jej sestra praštila kladivem do nohy. Rodiče upřou káravý pohled na dcerku, ale ta se pohotově brání. „On lže, to nebyla já. Když jsem vešla, uviděla jsem kočku s kladivem, jak utíká oknem!“

Máte rádi opravdu nevšední filmy? Takové, které se vymykají běžným standardům a svým neuchopitelným naturelem odmítají stísněné podmínky žánrových škatulek? Pokud ano, tak prosím čtěte dále. Spousta protřelých filmových dobrodruhů žije v přesvědčení, že asijská kinematografie představuje absolutní strop, co do bizarnosti a celkové odlišnosti od běžného, řekněme evropského filmu. Chyba lávky, říkám já. Řekové totiž Asiatům solidně šlapou na paty. Jejich pomyslnou hlásnou troubou šířící filmovou osvětu je už řadu let podivín Yorgos Lanthimos. Rebel a anarchista točící dle vlastní svobodné vůle vše, co mu přijde zajímavé a originální. A věřte, že jeho filmotéka skrývá řadu velmi exotických překvapení.

Tento řecký režisér dnes platí za celkem zavedeného tvůrce, který svou tvorbou dokázal úspěšně překročit hranice rodné vlasti. O jeho současném věhlasu svědčí i spolupráce se zvučnými hereckými jmény. Rachel Weisz, Nicole Kidman, Collin Farrell a naposledy třeba Matt Dillon, byť v jeho případě šlo jen o účast ve dvanáctiminutovém krátkometrážním snímku. Průlom do širšího diváckého podvědomí si Lanthimos zajistil ujetým romantickým dramatem „Humr“ (2015). Právě v tomto koprodukčním snímku poprvé spojil síly s Collinem Farrellem, a kdo „Humra“ viděl, tak mi dá jistě za pravdu, že rok 2015 již podivnější film nepřinesl. Ostatně, není se čemu divit, stačí si zrekapitulovat děj a tím zároveň trošku poodhalit duševní pochody pana režiséra.

Být nezadaným jedincem je v blízké budoucnosti považováno za trestný čin. Osamělí hříšníci jsou zatýkáni a posláni do speciálního hotelu, kde si zhruba do měsíce musejí najít partnera. Pokud se jim to ve vyměřené lhůtě nepodaří, jsou tito nešťastníci proměněni ve zvíře dle libovolného výběru a následně vypuštěni do přilehlého lesa. Zbytek hotelu pak pořádá něco jako myslivecký hon a zvířátka v lese kropí salvami broků z kulovnic. V praxi to může vypadat klidně i tak, že člověk, se kterým jste ještě před pár dny sdíleli jeden pokoj, je nyní proměněn třeba na jelena a vy se za ním honíte s flintou v ruce. Ehm… ano, je to zvláštní, trhlé, ale svým způsobem originální. „Humr“ působil rozruch na nejrůznějších filmových festivalech a jak správně hádáte, svým obsahem velmi tvrdě rozděloval publikum. Pojďme ale ještě krapet hlouběji do minulosti. Konkrétně do dob, kdy jméno režiséra znalo opravdu jen pár filmových fajnšmekrů.

Snímek „Špičák“ (2009) byl teprve jeho druhým celovečerním filmem a pokud si nechcete zkazit moment překvapení, tak zde čtení ukončete a zbytek článku si užijte až po projekci. Výše popsaného „Humra“ jsem záměrně použil jako názornou demonstraci režisérových schopností a mělo by doufám jít o dostatečný argument pro vaše rozhodování v otázce, zda „Špičák“ prubnout, nebo ne. Pokud i přesto bojujete se zvědavostí nebo snad s nedůvěrou a raději dáte nejprve přednost mému pohledu, tak směle do toho. Začneme rovnou dějem a věřte, že do tuhého půjde už od prvních minut.

Ve filmu sledujeme hodně zvláštní, silně dysfunkční pětičlennou rodinu. Otec, matka, syn a dvě dcery. Celý dům, v němž rodina bydlí, je obehnán obrovským plotem, včetně prostorné zahrady. Otec si totiž z nám neobjasněných příčin usmyslil, že okolní svět je pro děti krajně nebezpečný a zhoubný. Proto se společně se ženou rozhodl rodinu ochránit, a to za každou cenu. Tři sourozenci za celý život nepoznali absolutně nic jiného než dům a zahradu. Neznají televizi, telefony, rádio, internet, nechodí k nim kamarádi a nemají nejmenší ponětí o okolním světě, skrytém za masivním plotem. Otec jako jediný jezdí ven za svou prací a častými nákupy potravin. Pojítkem s okolním světem je Christina, otcova kolegyně ze zaměstnání. Právě ta smí jednou za čas navštívit dům, neboť přírodě se poručit nedá a mladý synáček se potřebuje sexuálně vybít. To víte, nějak se těm incestním náznakům mezi sourozenci musí zabránit.

Děti jsou díky extrémním podmínkám samozřejmě zvláštní. Vývojově dosti zaostalé, animální a totálně mimo realitu. Věří, že letadla na obloze jsou pouhé hračky, kočky představují monstra, co žerou lidi, a Franka Sinatru, kterého jim tatík často pouští, mají za svého dědečka. Díky Christině se k sourozencům, výměnou za sexuální protislužby, dostávají drobné předměty zvenčí nebo dosud neznámá a z pohledu rodičů závadná slovíčka. Pro takové potencionálně nebezpečné výrazivo má otec s matkou okamžitě originální zařazení. Například slovo „zombie“ znamená květinu, „telefon“ je výraz pro koženou pohovku a výrazem „kunda“ se označuje velká lampa. Tedy jak maminka svým potomkům názorně předvede ve větě: „Kunda zhasla a místnost se ponořila do tmy.“ Rodiče mají zkrátka pojistku na všechno, i na to, jak zabránit tomu, aby se jejich zvídavá dítka dostala za hranice pozemku. Dle jejich teorie se ven dostanou pouze tehdy, až jim sám od sebe vypadne buď levý nebo pravý špičák. Jak dlouho může být takový stav udržitelný?

Dějová linka se začne postupně komplikovat a později předloží několik zvratů, nad nimiž jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, nebo se nahlas smál. Film ve své podstatě předkládá simulaci zajímavého sociálního experimentu a pokouší se teoreticky analyzovat veškeré možné problémy a úskalí s ním spojené. Snaha o maximální zabezpečení rodiny dovedená do absurdního extrému. Dá se takové jednání morálně ospravedlnit? Myslím, že těžko. Čím déle otec udržuje rodinu v permanentně uzavřeném a zdánlivě bezpečném vakuu, tím více se na povrch derou trhliny a destruktivní charakter této výchovné anomálie. Zdivočelým dětem schází jakákoliv sociální interakce. Jsou závislé pouze na tom, co jim řeknou rodiče. Samy sobě se stávají podněty svých sexuálních fantazií a jejich vzájemná nevraživost nabývá díky nevyvinutým morálním normám na povážlivě nebezpečném charakteru. Dům se stává bizarním vězením a špičák pomyslným symbolem svobody.

Byť jsem v předchozích odstavcích jasně zvýraznil základní dějovou konturu filmu, tak se nemusíte ničeho obávat, protože „Špičák“ skýtá celou řadu překvapení a totálně ujetých momentů, o které vás nechci ochudit. Na film se zrovna lehce nedívá. Je citelně chladný, odtažitý a z atmosféry odkapává pocit klaustrofobického sevření. Záběry jsou dlouhé a kamera silně statická, až odosobněná. Jakoby jí ani nezajímalo, co se kolem děje a jen nezaujatě pozoruje rutinní aktivity uvnitř zvláštní domácnosti. Neožije, ani když se postavy hýbou a chodí po místnosti, díky čemuž někdy sledujeme jejich těla od krku, případně od pasu dolů. A když už jsem u toho, tak herci jsou všichni do jednoho nesympatičtí a jejich výkony připomínají mimozemské kreace z jiné planety. Teď mám na mysli především představitele dětských rolí, i když vzhledem k povaze scénáře to vlastně dává jakýmsi zvráceným způsobem smysl. Režisér nám nikdy neobjasní otcovy motivace, nenabízí žádnou závěrečnou katarzi, ani se nesnaží někoho soudit, pouze nás nechává nahlédnout do soukromí velmi abnormální rodiny. Právě nedokončenost příběhových motivů a zvláštní konec vnímám jako největší slabinu filmu. U sledování mě držela především zvědavost, výborně rozvedená psychologie postav a neoddiskutovatelný fakt, že sleduji něco, co jsem zaručeně ještě nikdy předtím neviděl.

Film, jakým je „Špičák“, se nedoporučuje snadno a ještě obtížněji se hodnotí. Jsou filmy, které se vám za pár dní, neřkuli hodin, vykouří z hlavy. Tohle pro „Špičák“ neplatí. Viděl jsem ho asi před šesti lety a čas od času si na něj vzpomenu. Například když se v médiích hojně propírala kauza Josefa Fritzla, Rakušana, který ve sklepě přes dvacet let držel svou dceru a zplodil s ní několik dětí. Nebo když slyším o někom, kdo na svých dětech uplatňuje z mého pohledu zvláštní výchovné metody. Naposledy se mi film vybavil před pár dny. Vedl jsem se známým telefonní rozhovor a část řeči se stočila k fenoménu poustevnického života. Jedinci, kteří z nějakého důvodu chtějí žít sami, dokonale odstřiženi od civilizace a výdobytků moderního světa. Zvláštní filmový zážitek, který se ve vzpomínkách vrací jako bumerang. A být nezapomenutelný je rozhodně umění. Všem odvážlivcům přeji maximálně podivný zážitek.

Hodnocení: 70%

08.10.2021	Diskuse (5)	J.Rose DeathVale@seznam.cz