Boomer Space

SOULFLY - Totem

Těší mě, že Max Cavalera a jeho SOULFLY už nehrají „hopsací“ hudbu. Dovolte, vysvětlím. Kdysi dávno v roce 1998 jsem si povídal s jednou holčinou, která mi po její návštěvě festivalu Dynamo Open Air v Holandsku s nadšením vyprávěla, jak ti SOULFLY hrají parádně hopsací hudbu. Asi si dokážete představit, jak jsem jako dlouholetý Maxův příznivec, a to především z období sepulturovského alba „Beneath the Remains“, zhrozeně kroutil očima. Cože? Chci vůbec u Maxe Cavalery akceptovat něco jako je hopsací groove-metalová hudba? Všechny ty tribální rytmy a výkřiky do houpavých riffů? Jasně že ne! Ještě že jsou pozdní devadesátky pryč, tedy alespoň hudebně.


Po mediálně sledovaném debutu Maxovy družiny jsem pak k SOULFLY přicházel velmi nahodile a nikdy příliš dlouho nepobyl, vlastně jsem je nikdy nepřijal za své. Vše ještě podtrhla častá a mnohdy nepříliš vydařená vystoupení jeho kapely na zdejších metalových festivalech, zkrátka a dobře, mě tahle kapela vždy přišla jako primitivní bordel pro svobodně smýšlející rastafariány, fanoušky crossoveru a nejrůznější odvázaná individua s liberálně-levicovým náhledem na svět. Letos zde máme novinkovou desku „Totem“, v rámci jejich diskografie již dvanáctou řadovku v pořadí, a já mohu alespoň s lehkou úlevou napsat, že se kapela posunuje směrem, který je mi stylově i zvukově o mnoho bližší, k thrashovému bouření. Kdo ví, možná se to děje už delší dobu, jenom já jsem to prostě nevěděl, protože jsem SOULFLY moc nesledoval.



Jasně, ani tahle nová věc není bez chyby, pořád zde bude ono zatížení na duchovní odkaz jihoamerických kořenů, na onen tribální aspekt tvorby, kterou reprezentuje jméno Cavalera. Ono potěšení z celé řady nových skladeb spatřuji zejména v návratu k zmiňované thrashmetalové podstatě, k riffovým skladbám nepostrádajícím drive a nasazení, a zejména k faktu, že pro Maxův hrubiánský hlas mám od konce osmdesátých let prostě slabost. Ano, hlasově je tatík stále ve formě. Ten chlap, ať se to někomu líbí nebo ne, má prostě ohromné charisma, sice huláká, ale od prvních slov víte, kdo je za mikrofonem a to nemusí šponovat nervy u „Territory“, ale stačí mu k tomu aktuální zdařilá valivost „The Damage Done“, mimochodem, jedna z nejzdařilejších skladeb na desce. Nyní ve trojici, kdy Maxe doplňuje jeho syn Zyon na bicí a rovněž baskytarista Mike Leon, SOULFLY působí jako rozdivočelá old-school parta thrashových matadorů, která vsází nejen na energii, ale i na prožitek a nekompromisnost předváděného a ještě ke všemu se prezentuje songy, které někam míří a maji nějaký ten nápad (tedy pokud budeme mluvit pouze u prvních šesti zakončených titulním kusem „Totem“, neboť dál už se dost ředí a matru v závěru trochu padá řetěz).


Zpět na začátek. Novinka „Totem“ nabídne na ploše jen lehce přesahující půlhodinovou délku deset skladeb, z nichž zhruba prvních osm na mne vrhá vcelku povedený dojem, u prvních šesti bez diskusí, sedmý a osmý už jsou prvním krokem dolu. Škoda závěru alba. Posledními dvěma položkami se totiž prolíná jakýsi opar tribálního duchovna a lehká ezo nálada. Svým způsobem jde pouze o vatu, která nesmyslně ředí obstojně rozjetou metalovou desku. Její start není vůbec marný, protože hned první dva kusy „Superstitious“ a „Scouring the Vile“ (s hostujícím Johnem Tardym z OBITUARY) nabídnou drásavé hrdlo hlavního aktéra, obstojné riffy, bytelnou rytmiku a nějaké to kvílivé psychotické sólíčko ve stylu old-school sepulturovských nářezů z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Deska navíc vlastní sympatický zvuk, za který je zodpovědný Arthur Rizk.


U skoro deathmetalových pasáží „Rot In Pain“ dokonce dedukuji motiv, který jakoby byl odposlouchán z dávné tvorby MORBID ANGEL. Jde však jen o kytarový motiv navozující vzpomínky na legendární Oltáře šílenství, schopné vystupňovat krevní tlak posluchače. Bez tak onen riff brzy protnou spíše groovy motivy. Chytlavá „Filth Upon Filth“ je prostě typický Max, stejně jako mohutná „The Damage Done“ nebo titulní „Totem“. Co se v mládí naučíš, to jako bys v pozdějších letech bez potíží zúročil. Jak jsem řekl, škoda jen toho závěru, kdy se deska, díky skladbám „Soulfly XII“„Spirit Animal“, prostě zataví a přestane ve své poslední čtvrtině bavit. 


Nikdy jsem nebyl posluchačsky uzpůsoben na devadesátkově hopsavou groove-metalovou hudbu s tribálními motivy za každým keřem. SOULFLY jsem už od začátku odepsal, což bylo způsobeno i skutečností, že vždy budu více stranit čistější práci se zvukem a dokonalejší produkci. Jedno však vím jistě – Derrick Green hlasově nemůže nikdy Maxe nahradit, na to má Cavalerův řev pro mne ohromné kouzlo. Prostě docela dobrá deska, u které mě baví především zjištění, že se SOULFLY vyvíjí správným směrem. Šest povedených věcí z deseti, čekal někdo víc?


14.08.2022Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

obsolete
27.05.2023 22:29

Maxuv hlas je nenahraditelný ale pouze na deskách, na živo je jeho výkon katastrofální, navíc to nic nemění na faktu že současná Sepultura je už trošku někde jinde. Derrick je víc než kvalitní vokalista a hudebně se Soulfly popř CC nemůžou soucasne Sepulture v nejmenším rovnat. Mám rád období Seposky s Maxem (Beneath,Arise,Chaos A.D je top) včetně fantastických Nailbomb plus dvojku Soulfly ale ta doba je pryč. Max je dnes bohužel karikaturou sebe sama,je to smutný ale je to tak

 

Johnypomyk
08.09.2022 11:10

Muskill, pod tvou rozborkou se podepisuji vsemi deseti. Lepe bych to neshrnul. Posledni poslouchatelne album bylo Enslaved. Od te doby, co je za bicimi jeho syn , Soulfly nesleduju.

 

Pekárek
04.09.2022 20:07

Díky za zajímavý post.

 

Muskill
04.09.2022 18:15

Čím víc koukám na recenze různých kapel, tak mi přijde, že stačí mít jméno, které v lidech vyvolají nějakou nostalgii, když kapela hrála ještě dobře a všechno stačí. Na recenzi jsem narazil náhodou, ale nedá mi to sem nenapsat. Chtěl bych k tomu něco napsat současně i jako kytarista, takže rozumim zvuku o trochu víc, než běžnej posluchač. S autorem bych rozhodně souhlasil, že u Maxe mi taky neseděla ta skákající hudba. Klidně bych se nebál to nazvat nu metalem, který byl teda o trochu tvrdší, než to co tenkrát hrálo v MTV. Nicméně i když tenkrát od alba Roots po dejme tomu album 3, hrál Max nelíbívou hudbu, tak za to jeho hlas a výkon byl v tý době na tak vysoký úrovni, že ho nešlo nemilovat. Potom přišlo album Prophecy, kdy album bylo víc sepulturovský než album roots. Neznám člověka, co by to album nemiloval a s vydáním pro mě o něco slabšího Dark Ages (díky o trochu horšímu zvuku) to vypadalo, že tuhle mašinu nemá už co zastavit. Opak se stal pravdou. Ačkoliv album Conquer byla totální groove thrashová řezanice, tak byla zásluhou hlavně kytaristy Rizza. Ono už Inflikted znělo, že s Maxem neni něco v pořádku a jeho hlas neni to, na co jsme byli zvyklý. Na Conqueru se to ještě víc potvrdilo. Kdo viděl i fotky z té doby, tak si moh všimnout, že Cavalera neměl zuby a ostatně to jeho šišlání jde na Conqueru perfektně slyšet. Naživo měl kytaru spíš na ozdobu a všechno hrál sám Rizzo. Ačkoliv se teda hudba zlepšila oproti skákání, tak začalo mizet to, co bylo na jeho hudbě ojedinělé. A tím byl právě jeho hlas, co zkrátka jako Cavalera nezněl. Od té doby to začalo rapidně klesat níž a níž. Výjimkou bylo pouze album enslaved, kde podle rozhovorů byla práce tria Rizzo, Campos, Kinkade. Nicméně Max i na albu zněl silně a bez šišlání. Další alba opět obsahovala nějaké to zašišlání, ale mimo to začala klesat i síla hlasu. K tomu všemu od alba savages začali mít vyloženě odporný zvuk. Bicí jeho syna, jak od místní punkový kapely a dokonce i kytary zněly, jak kdyby album nahrávali na krkové snímače. Důvodem však bylo, že od té doby začali používat distortion pedály před zkreslenými zesilovačemi. Sice spousta kapel používá efekty a to konkrétně typy overdrive. Nicméně v tom je zásadní rozdíl. Zatímco používanější overdrivery z kterých signál vyleze, má ekvalizaci posílené o středy, distortiony mají naopak středové frekvence vyřízlé. V praxi to znamená, že když vleze do zkresleného zesilovače ekvalizace posílena o středy, udělá zvuk ostrý konkrétní, srozumitelný při vysokém zkreslení a současně takový pevný. A distortion udělá pravý opak. To znamená zablácený, nekonkrétní a jako by se brodil bahnem. To rozhodně nemohlo mít úspěch a naopak ten zvuk to úplně zničilo. Takže zatímco postupně mizel Maxovo hlas, ještě se zhoršoval zvuk bicích a kytar. Totem byl nahráván podle obrázků na digitální aparáty kemper, což rozhodně pomohlo, ale Maxův hlas byl už totálně bez síly, energie a výkonu. Ani tomu nepomohlo hlas nahallovat, aby působil, jako když člověk zpívá někde v koupelně. Riffově mi přišlo úplně bez nápadu, taková směs čehosi. Ono se to ostatně dalo čekat, když většinu riffů vymyslel právě mozek Rizzo, který byl k tomu odchodu donucen, když se k němu chovali jako k hadru. Album Totem vám stejnou kvalitou a možná i vyšší, nahraje místní undergroundová kapela, která vás však zajímat nebude, protože nebude mít nálepku slavných jmen. Sorry ale tohle album nemá absolutně nic, co mělo třeba třeba Chaos a. D., které většina z nás určitě milovala, protože to mělo zkrátka kvalitu a sílu.

 

Stray
24.08.2022 11:09

SOULFLY mám jako rest, který čeká na doplnění, ale co jsem nedávno po 24letech koštnul to debutový album, tak se mě to zase nelíbilo.

 

Aldys83
23.08.2022 10:24

Za mě určitě povedená deska a možná to chtělo ještě 2 silné songy na závěr :)
poslouchal jsem za poslední cca měsíc celou tvorbu Soulfly a tak nějak mi asi nevadí žádní album :) Zvláště na posledních cca 4 albech si člověk vždy najde tu svoji thrashovou věc :) Pro autora recenze, jestli jsi neslyšel pár posledních alb, tak tomu určitě dej šanci, jsou tam velmi podobně našlapané věci jako na Totemu :)
Já jsem tedy spokojen. Max má na tomto albu formu a jen tak dál.
Za mě krásných 8/10 :)

 

Petro Fialenko
14.08.2022 22:24

Sepultuří koncert ve Sportovce a Death v Lucerně, oboje v půlce devadesátek, jsou moje životní koncerty a opravdicky jsem Brazilce neskutečně prožíval. Po rozchodu fandil oběma táborům, byť jsem měl do Dark ages, případně povedenému retru Inflikted, hodně dojem, že to jde Maxovi o dost lépe než "nové" Sepultuře. A je nositelem odkazu. Po roce 2007 se to u Maxe hodně posralo a Sepultura vydala několik zajímavých desek. Zaujal mne částeně debut Killer be killed a nadchla dvojka. Takže jsem se před Totemem za Tomemem nikdo nesmí stát, neschovával a rozhodně dobře udělal, pač je to vážně povedená 70% radost. Recenze je velmi trefná, pŕesne vystihuje euforii z alba která najednou přechází do údivu, co že se to v závěru sakra děje. Taky souhlasím s postřehem k Maxovci a Derrickovi, prostě je to tak. A temnou Maxovu éru po Dark ages doprovázejí hnusné obaly a i zde je Totem návratem k tomu co máme u Maxe rádi. Takže tak, dobrá deska, vlastně překvapení. Jo při Totemování jsem narazil na další Maxovu family kapelu Go ahead and die, loni vydali desku, dle recenzí slušnou, tak uvidím, přijde mi i s Totemem