Last Hardrock Outsider

SÓLSTAFIR - Praha, Palác Akropolis, 26.března 2019

Islandští náladotvůrci SÓLSTAFIR si na našem území získávají stále početnější fanouškovskou základnu, čemuž mohou vděčit nejenom dlouholetému působení na evropské scéně, častému koncertování či svému exotickému původu, který se mnohdy i v detailech váže k jejich Ostrovu nekonečné zimy, divoké přírody a gejzírů, ale také nepochybně zvláštnímu, avšak sympatickému stylovému zařazení vlastní hudby, která není zrovna obvyklá. O jejich produkci nelze zas až tak přesně říci, kam nakonec spadá, protože na jejich vystoupení přichází, jak početné zástupy temně odděné metalové omladiny, tak starší ročníky v tričkách PINK FLOYD. Stejně tak tomu bylo i v úterý, kdy se žižkovský koncertní svatostánek Palác Akropolis nacházel v obležení mnoha stovek příznivců kvalitní hudby.

 

 

Když se ještě vrátím k podstatě hudby SÓLSTAFIR, tak v jejich písních se dají vystopovat odkazy na severský folklór, nepochybně ovlivněný chladnou atmosférou tamní drsné přírody. Kapela se však většinou drží v komornějších polohách, vyžadujících především souhru kytar a rytmiky, ale je pravda, že díky štědré časomíře a pomalému naturelu jejich skladeb dochází k typickému vygradování z mírnějších poloh k velkým finále, která působí mocně jako právě probuzený vulkán.


 

 

O metalu se zde asi mluvit momentálně nedá, ale atmosférický rock může být mnohem přesnější zařazení hudby SÓLSTAFIR. Každopádně na jejich působení na pódiu je sympatické, že kapela vyznává přirozenost a svůj zvuk umí vkusně dokreslit pouze prostřednictvím doprovodného klávesáka (jeho nástroj působí velmi úsporně nerušivě) a kvarteta hostujících hudebnic ovládajících smyčce, což je v konečném zúčtování tak akorát. Nic na nich není přeplácané a velkohubé, to je velká devíza. Navíc onen, husí kůži navozující projev, u kterého celá řada posluchačů v Akropoli, ve valné většině časomíry koncertu, zavírala požitkářsky oči, má ve spojení se senzačně procítěným hlasem Tryggvasona, opravdové kouzlo.


 

 

I určitá spřízněnost se severskou přírodou, mytologií a tajemnem naznačuje, že kapela má mnohem blíže ke gotickému rocku, než se na první poslech může leckomu zdát. Všemožné cinkavé post-rockové zvuky šestistrunek, přecházející postupem skladby až do kvílivých kytarových meluzín, tu a tam podpořených doprovodnými smyčci, to všechno, ve spojitosti se skoro až mantrickou rytmikou (samosebou zkrášleno tklivým zpěvem Tryggvasona v jeho mateřském jazyce), dotváří ze SÓLSTAFIR osvěžující úkaz na evropské rockové scéně posledních patnácti let.

 

 

Každopádně úspěch čtveřice z Islandu se vystupňoval až prostřednictvím posledních dvou řadovek , konkrétně „Ótta“ (2014) a „Berdreyminn“ (2017), které přilákaly k této partě neholených týpků stále širší zástupy příznivců atmosférické hudby. I koncert v pražské Akropoli, tentokrát rozdělený do dvou třičtvrtěhodinových částí po šesti skladbách, mezi kterými se nacházela dvacetiminutová přestávka s pouštěním záběrů z nějakého islandského historického filmu, měl obrovské kouzlo a působil hodně intenzivním dojmem. Jakkoliv přiznávám, že na můj vkus se hudba SÓLSTAFIR rozjíždí až moc pomalu a zdlouhavě, takže osobně trochu postrávám rockovější odpich a přilnutí k refrénům.


 

 

Jak už jsem výše zmínil, v úterý byla navíc čtveřice pod vedením Addi Tryggvasona doplněna o smyčcové kvarteto exoticky vyhlížejících hudebnic a jednoho doprovodného hráče na klávesy. Byl to můj zcela první koncert SÓLSTAFIR, takže netuším, zdali tito doprovodní hudebníci jsou přítomni na jejich koncertech již delší dobu, nebo zdali šlo o něco speciálního, co se týkalo pouze tohoto letošního turné. Každopádně šlo už o druhý pražský koncert za poslední dobu a vzhledem k zaplněnosti prostor Akropole si můžeme být jisti, že tahle kapela v našich končinách boduje a její fanouškovská základna se rozrůstá.


 

Kromě již zmíněného frontmana Tryggvasona, který se svou vyhublou a vysokou postavou působil dojmem lídra a ústředního šamana, jsou součástí SÓLSTAFIR ještě kytarista Saepór „Pjúddi“ Saepórsson, basák Svavar „Svabbi“ Austmann a od roku 2015 i bubeník Hallgrímur „Grimsi“ Hallgrímsson. Tahle čtveřice tedy v úterý doslova očarovala české publikum a proměnila úterní večer ve svátek exoticky pojaté atmosférické rockové hudby. Jsem rád, že jsem u toho mohl být, ačkoliv nejsem přímo fanouškem SÓLSTAFIR, neboť v jejich materiálu vlastně trochu postrádám nějaké to oživení či přímočaré vypalovačky rockovějšího rázu, které by možná působily v kombinaci s onou atmosférou osvěžujícím dojmem, a prozkoumávání jejich řadových alb mne teprve ještě čeká.

 



Pro lepší představu o úterním vystoupení Islanďanů ještě doplňuji report o příslušný set list.



28.03.2019Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Miza
28.03.2019 09:49

Film promítaný o přestávce je "When the raven flies". Dá se dohledat na CSFD.

 

sicky
28.03.2019 08:34

Je možný, že kvůli těm smyččcům byl koncert postavený na těch spíš klidnějších kusech. Solstafir jinak nemají jen ploužáky, zkus album Svatir Sandar..

Já byl minule v Roxy a bylo to super. Zpěvák je úžasnej